Za krkolomným názvem nového snímku režiséra Wese Andersona (Život pod
vodou, Až vyjde měsíc, Grandhotel Budapešť) se skrývá filmový
povídkový portrét amerického fiktivního magazínu „The French Dispatch“, který
vychází jako nedělní příloha novin s názvem „Evening Sun“ ve městě Liberty
ve státě Kansas, a několika členů jeho zahraniční redakce. Tato redakce se
nachází v též fiktivním francouzském městečku Ennui-sur-Blasé (doslova „Nuda nad
Apatií“, což je patrně myšleno ironicky), v důsledku čehož film vzdává
poctu nejen americkému týdeníku The New Yorker, jenž Andersonovi posloužil jako
zjevný předobraz, ale také Francii v různých etapách minulého století, a
to prostřednictvím příběhů, v nichž byste nudu a apatii hledali jen stěží.
Zdroj fotek: Falcon |
Celý film má přitom stejnou strukturu jako závěrečné číslo onoho smyšleného časopisu, vydané u příležitosti úmrtí jeho šéfredaktora, a sestávající z nekrologu, krátkého cestopisu a trojice delších, již dříve jednou publikovaných článků. Jednotlivé texty/části filmu tudíž spočívají v tomto:
1) Hbitý úvod vysvětlující historii magazínu a zběžně představující jeho šéfredaktora (Bill Murray) a také několik redaktorů.
2) Cestopisně stylizované vyprávění o svérázných zákoutích, nenápadném půvabu a proměnách města Ennui-sur-Blasé v podání redaktora-cyklisty (Owen Wilson).
3) Přednáška kunsthistoričky (Tilda Swinton), která v ní líčí příběh o obchodníkovi s uměním (Adrien Brody), jenž se stal agentem malíře odsouzeného na doživotí za dvojnásobnou vraždu (Benicio Del Toro), jemuž ve vězení pravidelně pózovala jako modelka tamní bachařka (Léa Seydoux).
4) Reportáž o studentských protestech, během nichž její autorka (Frances McDormand) prožila krátký románek s výrazně mladším studentským revolucionářem (Timothée Chalamet), jemuž pomohla s psaním manifestu.
5) Záznam televizní talk-show, v níž pozvaný redaktor (Jeffrey Wright) zabředne do vyprávění o svém zážitku z večeře s ředitelem městské policie (Mathieu Amalric), kterou narušil náhlý únos ředitelova bystrého synka.
Film Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun je v zásadě koncentrátem trademarků, které jsou známy z většiny předchozích snímků Wese Andersona. Což z něj dělá do značné míry film určený především pro jeho fanoušky, kteří doposud nepřestali obdivovat jeho pečlivě komponované středové kompozice, nápaditě vyšperkovanou mizanscénu, roztomilou výpravu zahrnující modely a pastelovou retro stylizaci, jemný minimalistický humor a schopnost protlačit slavné a dobré herce a herečky i do těch nejmenších roliček (až na hranici plýtvání hereckým potenciálem). K tomu si přičtěte neustálé střídání barevného a černobílého filmu, plejádu různých vypravěčských postupů a kulometné košaté dialogy, při jejichž vnímání (a čtení titulků) prakticky nemáte šanci usledovat na plátně všechno a snadno tak přijdete o mnoho vizuálních vtípků a detailů schovaných ve druhém plánu mnohých, třeba jen několikavteřinových záběrů (což už je za hranicí plýtvání).
Pytel se roztrhl i s narativními technikami a styly, k nimž se ve filmu řadí různé flashbacky a flashforwardy, animované vsuvky vyvedené formou rozpohybovaného novinového komiksu, dělení a pauzování obrazu, užívání akčních scén či pojímání konkrétních pasáží formou přednášky s prezentací, televizního interview nebo divadelního představení. Je to vyloženě změť narativních přemetů, míchající páté přes deváté a mimořádně zhuštěná natolik, že je poměrně náročné se na dění v jednotlivých povídkách a na jejich postavy jakkoli emocionálně napojit. Oproti leckterým starším Adersonovým filmům tak Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun dokáže okouzlit prakticky jen po estetické stránce, díky čemuž je možné ji obdivovat, ale už je těžší si ji opravdu zamilovat.
Andersonovo mistrovství v zachycení krásy okamžiku, poetické situace
nebo letmého záchvěvu něčí hluboké emoce si tentokrát nelze dostatečně užít, neb
tyto prvky jen málokdy stihnou vyznít a dostatečně zapůsobit. Tahounem tohoto pojednání
o novinářích, umění, revoluci, gastronomii, erotice a Francii navíc nejsou
postavy a příběh, nýbrž pouze jeho vynalézavá a kreativní, leč sebestředně vyznívající
obrazová složka, která je sice Andersonovou hlavní a výlučnou devizou, ale v tomto
případě zároveň i příčinou oslabení všech ostatních aspektů filmu. K opakovanému
zhlédnutí snímek přesto jednoznačně vybízí, už jen kvůli možnosti detailněji
zkoumat jednotlivé výjevy a zábavné drobnosti v nich.
... lyrizovana proza vo filme, estetika grand hotel budapest a nutne pozriet viackrat, za mna bez protestu.
OdpovědětVymazat