Český loutkově animovaný film Myši patří do nebe se sice odehrává v našem světě, ale vystupují v něm výhradně zvířata, a to nejčastěji myši (a sem tam nějaký krtek nebo někdo další) a také lišky, myší úhlavní nepřátelé a predátoři. Hlavní hrdinkou je ustrašená myška Šupito, která se v úvodu po vzoru svého chrabrého tatínka, jenž před časem hrdinně skonal právě při konfrontaci s liščím zabijákem Tlamounem, pokusí prokázat před spolužáky vlastní odvahu. Skončí však pronásledována lišákem Bělobřichem, což se jí stane osudným – dostane se do Nebe. V Nebi se nicméně spolu s ní objeví i Bělobřich (a vysvětlí, že ji nezakousl, nýbrž že oba srazilo auto), načež se ukáže, že ve skutečnosti nejde o krvelačnou stvůru, ale o koktavého, nesmělého, dobromyslného a citlivého liščího mládence. Společně pak procházejí Nebem a budují vzájemné přátelství tam, kde by ho nikdo čekal.
Zdroj fotek: CinemArt |
Snímek je dílem animátorů a režisérů Denisy Grimmové (pro kterou jde o celovečerní debut) a Jana Bubeníčka (jenž si práci s motivem smrti odzkoušel už ve svých animovaných Smrtelných historkách z roku 2016). Předlohou filmu je stejnojmenná dětská knížka, kterou příběhově rozvinuli a do podoby filmového scénáře adaptovali Alice Nellis a Richard Malatinský, a jejíž autorka Iva Procházková v ní zpracovala témata smrti a ztráty tak, aby se jich dětští čtenáři nezalekli. Stejný záměr se otiskl i do filmové verze, která vznikala osm let. Dlouhé natáčení se ovšem vyplatilo – snímek svou kvalitou a špičkovou úrovní animace plně obstojí i v kontextu zahraniční konkurence (kupříkladu již stihl vyhrát cenu za nejlepší animovaný film na festivalu v Šanghaji a sklízí nadšené ohlasy i na jiných festivalech) a v rámci české tvorby jde navíc o nejlepší celovečerní animovaný film přinejmenším od posledního Fimfára.
Těžištěm příběhu je putování nesourodé dvojice po různých lokacích napříč zvířecím Nebem, v němž každý zesnulý tvor musí podstoupit nejprve hygienickou očistu v lázních a následně sérii osobních výzev v lunaparku a v temném lese. Počáteční pasáž odehrávající se na Zemi představí hlavní hrdinku Šupito a několik vedlejších postav, zatímco povaha a charakterové vlastnosti lišáka Bělobřicha se postupně rozkrývají až v průběhu děje, někdy třeba i prostřednictvím vzpomínkových retrospektiv z jeho minulosti. Všechna filmová prostředí i jednotlivé postavičky jsou propracované do detailu a snímek vypadá zkrátka úžasně. Některé pasáže jsou až překvapivě nápadité a obsahují tolik okouzlujících drobností, že tím relativně úspěšně zakrývají svou nedostatečnou návaznost na zbytek filmu (např. nic nevyplyne z toho, že oba hrdinové způsobí zatopení čističky vody pod nebeskými lázněmi a že v ní po cestě utrhnou několik trubek, které pravděpodobně někam vedly).
Přestože ke střídání lokací dochází poměrně často a hlavní hrdinové neustále putují, tak v dialogové rovině film mnohdy přešlapuje na místě, neb řadu informací raději několikrát zopakuje, než aby menším divákům náhodou něco podstatného ušlo. Šupito i Bělobřich tudíž dokolečka vysvětlují své motivace a k očekávanému přerodu od počáteční nesnášenlivosti po mezidruhové přátelství přistupují opravdu polopaticky, popisně a po drobných krůčcích. Tuto úlitbu dětským divákům však snímek vyvažuje kontrastním přístupem k vedlejším postavám zesnulých rodičů/mentorů, kteří měli na oba hrdiny diametrálně odlišný vliv, a také ne úplně banálním poselstvím o tom, že schopnost nahlédnout na svět očima druhých přispívá k větší toleranci a že není hezké házet všechny do jednoho pytle. Potěší též hlasové obsazení, které ustojí i sporadické zpívané pasáže, jež by jinak mohly zavánět přílišnou infantilností. Mrzuté je naopak to, že zatímco Šupitin tatínek je v příběhu vykreslován jako hrdinný idol a je pro bojácnou myší školačku zásadně důležitým vzorem, tak její maminka je oproti němu trestuhodně přehlížena.
Věc se nicméně má tak, že film Myši patří do nebe se navzdory
několika výtkám s přehledem řadí z hlediska tuzemské porevoluční animované
tvorby k absolutní špičce a že stojí za návštěvu v kině, zejména
pokud máte děti ve věku zhruba 6-11 let. Rukodělnou propracovaností,
fantastickou technickou stránkou, emocionální působivostí, smysluplným závěrem
i svým přístupem k leckterým tématům a sdělením dokáže nejen zaujmout, ale
i vyniknout nad většinou animovaných filmů, které se v kinech v současné
době vyskytují.
Řadí se k absolutní špičce, rukodělná propracovanost, fantastická technická stránka, emocionální působivost, smysluplný závěr..., a za nedořešení problému poškozených trubek, dialogovou polopatičnost (u filmu pro děti, ehm) případně chybějící maminku mínus 30 procent?
OdpovědětVymazatTak těch nedostatků je víc, třeba znatelná ztráta tempa na několika místech hlavně v druhé polovině filmu, a i ty trubky jsou jen jeden příklad z vícera. I tak to ale je ve zmíněném kontextu českých porevolučních animovaných celovečerních filmů špička, protože kvalitativně srovnatelné jsou snad akorát první dva díly Fimfára (a ani těm bych 90 nebo 100 nedal).
Vymazat