Duna (Dune) – Recenze – 80%

Slavný sci-fi román amerického spisovatele Franka Herberta „Duna“ (z roku 1965) se již v 70. letech neúspěšně pokoušel převést na plátna kin chilský filmař Alejandro Jodorowsky, v roce 1984 pak zfilmoval rozporuplně přijímanou adaptaci režisér David Lynch a na přelomu tisíciletí vznikla i třídílná americká minisérie, natočená v evropské koprodukci (a obsazená mimo jiné řadou českých herců). O nejnovější verzi filmové Duny s rozpočtem 165 milionů dolarů se postaral kanadský režisér Denis Villeneuve (Zmizení, Příchozí, Blade Runner 2049), jenž přišel s tím, že jeden film je pro důstojné obsáhnutí Herbertovy předlohy v celé její šíři zkrátka málo a že by bylo lepší vyhradit si pro to filmy dva. Do kin tudíž nyní vstupuje první z nich, vyprávějící zhruba polovinu románového příběhu. S tím, že vznik jeho pokračování zatím ze strany studia oficiálně potvrzen nebyl, přestože Villeneuve na jeho scénáři už pracovat začal. Těžko si však představit, že by zrovna takovýto projekt zůstal nedodělaný (kupříkladu kvůli nenaplněným představám ohledně tržeb), když od začátku vznikal s předpokladem, že jeho druhá část dovypráví to, co bylo v první části načato.

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Na vznik druhého dílu ostatně spoléhá i sám Denis Villeneuve, který Dunu (resp. její první část) pojal jako rozsáhlou expozici, která divákovi představí jednotlivé postavy i zákonitosti propracovaného světa řízeného představiteli galaktického impéria, v němž zuří mocenské boje ohledně nadvlády nad pouštní planetou Arrakis, na níž se těží vzácná surovina, sloužící jednak jako palivo pro mezihvězdné cestování a zároveň jako návyková halucinogenní droga. V čele těchto bojů je čestný rod Atreidů – vévoda Leto (Oscar Isaac), jeho družka Jessica (Rebecca Ferguson) a jejich syn Paul (Timothée Chalamet) – jimž je správa nad dotyčnou planetou svěřena mocným Imperátorem na úkor krutého klanu Harkonnenů, jenž ji ovládal do té doby. Po příletu na Arrakis jsou však Atreidé konfrontováni nejen s domorodými obyvateli Fremeny a s nebezpečnými obřími pouštními červy, ale i s následky zrádného spiknutí, které proběhlo mezi Harkonneny a Imperátorem za jejich zády. 

Villeneuve se příběhově věrně drží předlohy, snaží se nic zásadního neopomenout a pravidla Herbertova fascinujícího fikčního světa postupně odkrývá a popisuje jak v dialozích, tak v obrazech, přičemž i na celkem komplexní motivy si mnohdy vystačí třeba jen s jediným dobře zvoleným dialogem či perfektně výstižným záběrem. Při soustředěném vyprávění si dává načas (ona expozice zabírá víc než polovinu dvou a půl hodinové stopáže), přesto se na plátně pořád odehrává něco zajímavého a poutavého a děj nikdy vyloženě nestojí na místě. Každá věta je podstatná, každá scéna je důležitá, každá z přehršle postav má v příběhu unikátní roli a díky skvostnému hereckému obsazení i výlučný projev, jenž ji odlišuje od ostatních. 

Struktura vyprávění je promyšlená do detailu, požaduje od diváků značnou soustředěnost a zakládá si na šponování fatální osudovosti a smrtelné vážnosti – jakýkoli nadhled nebo humor ve filmu zcela absentuje. V každém záběru je cítit naléhavost a intenzita, s níž Villeneuve striktně naplňuje vlastní a potažmo též Herbertovu uměleckou autorskou vizi, která svou seriózností snímek odlišuje od současných žánrově spřízněných blockbusterů, koncipovaných jako šablonovité nablýskané sebeironické přehlídky atrakcí. Duna je monumentální z hlediska svého obsahu a rozsahu, epochální výpravy a některých konkrétních výjevů, v jiných ohledech (neokázalé herecké výkony, minimum akce, omezená barevná paleta, střídmá symbolika…) je zas naopak překvapivě komorní a téměř až minimalisticky účelová. 

Velkou devizou je pochopitelně vizuální stránka filmu, která z něj činí pastvu pro oči, a také jeho technické zpracování, jenž je na špičkové úrovni (čím větší plátno, tím lépe). Dokonalost formální stránky na jedné straně se nicméně nepotkává s emocionálním uspokojením na straně druhé – film totiž emoce svých postav (hlavně v případě až příliš rezervovaně hrajícího Timothéeho Chalameta) často tlumí, a navíc pochopitelně nenabízí žádnou katarzi, protože si ji spolu s vyvrcholením schovává na později. 

S tím souvisí i to, že příběh spoustu věcí jen naznačuje a připravuje pro ně pole na jindy, načaté dramatické oblouky nedokončuje a utíná uprostřed a mnohé motivy (vysoko vedoucí politické intriky, proroctví o příchodu Vyvoleného, význam Jessičina sesterstva, fremenský náboženský fanatismus) ani nemá jak dějově zúročit, neb pro ně najde vyústění zřejmě až příště. Namísto uceleného požitku tak závěrečné titulky doprovází pachuť z nedořečeného a také z toho, že na pokračování, pokud se jej dočkáme, si budeme muset počkat několik let. Jako samostatná jednotka totiž první část Duny neobstojí – je to jen polovina příběhu, která dostane pořádně smysl až v tandemu se svou druhou polovinou. 

Svou pověst nadmíru zručného vypravěče Denis Villeneuve potvrdil i tváří v tvář komplikované předloze, jejímuž filmovému zpracování vštěpil unikátní vzezření. Netriviální děj, z nějž sálá příjemná starosvětská literární poctivost a autorská brilance, učinil dostatečně srozumitelným i pro nečtenáře a celkově si počínal asi nejlépe, jak mohl. Duna je díky němu až překvapivě dynamickým a navzdory délce svižným nadějným příslibem, navnazujícím na své nutné dokončení. Jako u mnohých jiných filmů roztržených na dvě části se však nelze zbavit dojmu, že forma jediného celovečerního filmu (třeba i hodně dlouhého) nebo ucelené několikadílné minisérie by Duně slušela víc. Teprve až ve zkompletované podobě a za předpokladu, že její druhá polovina dostojí očekáváním, jež první polovina vytváří, by se totiž stala opravdovým mistrovským dílem.