Zbožňovaný – Recenze – 40%

Pediatr Zdeněk (Jiří Bartoška) je miláčkem všech. Jeho dospívající vnučka (Martina Czyžová) o něm dokonce plánuje napsat do školy obdivnou slohovou práci. Zdeněk se totiž jeví jako vzor ideálního muže, jenž nestrpí jakoukoli nedokonalost. Proto nemůže vystát svého bývalého zetě Karla (Jiří Langmajer), jehož nevěra ukončila jeho manželství se Zdeňkovou dcerou Zuzanou (Petra Hřebíčková). Zdeněk mu ale přitom nemá co vyčítat – sám své ženě Olze (Zuzana Kronerová) již 38 let zahýbá s kolegyní Danou (Ivana Chýlková). Nyní je však čerstvě v důchodu a dlouhodobý záletný vztah se chystá ukončit. Zhrzená milenka nicméně naruší jeho zahradní rodinnou sešlost a všem přítomným vyklopí pravdu, což se Zdeňkem sekne. S mrtvicí je převezen do nemocnice, kde je mu diagnostikováno částečné ochrnutí a dočasná neschopnost mluvit...

Zdroj fotek: Bioscop

Zbožňovaný je druhým režijním počinem Petra Kolečka, plodného scenáristy a v poslední době i režiséra, pro jehož tvorbu je klíčové to, kdo se s ním na realizaci jeho scénářů podílí. V tomto ohledu se jako nesmírně efektivní jeví Kolečkova spolupráce s Janem Prušinovským, jenž kupříkladu u seriálů Okresní přebor nebo MOST! zasahoval i do jejich scénáře, upravoval jednotlivé postavy, dialogy a situace a zvládl jim vtisknout celkově věrohodnější a vypravěčsky pevnější tvar. Filmům Bajkeři nebo Padesátka se takové péče nedostalo, pročež zapadly do komediálního podprůměru trpícího dramaturgickými nedostatky, jednorozměrnými postavami a přízemním, až nevkusným humorem. Podobně skončila i Kolečkova dva roky stará režijní prvotina, mimořádně nepodařená a sexisticky vyznívající sportovní romantická komedie Přes prsty, jejíhož natočení se ujal neplánovaně v rámci nouzového řešení. Absence nějaké další tvůrčí autority, která by dokázala jeho látku revidovat, byla tehdy obzvláště znatelná. 

Film Zbožňovaný je rozhodně zdařilejší a lépe uchopený než komedie Přes prsty (o moc níž ostatně klesnout ani nešlo), mimo jiné i proto, že Petr Kolečko se ve scenáristické rovině tentokrát dokázal držet relativně zkrátka a vyvarovat se věcem, jako jsou třeba oplzlé vtipy o znásilnění. Bohužel se však stále neobešel bez hloupých stereotypů (viz např. narážky na to, že ženy neumí zaparkovat auto), bez značného množství režijně křečovitých voleb (píseň „Řekni, kde ty kytky jsou“ hrající ve scéně, v níž naštvaná žena likviduje milované chryzantémy svého manžela) nebo bez myšlenkového rámce, v němž ženy nakonec zákonitě musí mužům odpustit všechny jejich prohřešky. Největším nedostatkem je však tentokrát vyloženě slabý děj, při jehož psaní Petr Kolečko nalezl inspiraci v příběhu svého dědečka. Ať už ale byla skutečná situace v jeho rodinné historii jakákoli, z osobního tématu se nepodařilo vytěžit dost na to, aby to stačilo na celovečerní film. 

Příběh Zdeňka totiž končí u toho, že je za svou nevěru potrestán imobilitou, načež je nucen bezbranně trpět v péči milenky, která ho mučí svými řečmi, svým přístupem i vařením univerzálních hnědých omáček. O něco pozoruhodnější je rovina věnovaná Olze, jíž po bezmála čtyřiceti letech snášení manželovy nevěry definitivně přetekl pohár trpělivosti, takže se konečně hodlá trochu odvázat a žít po svém a pro sebe. Díky tomuto přístupu, jenž se vzpírá nutnosti stát za záletným manželem za každou cenu, vše mu tolerovat a nadále plnit úlohu podporující kuchařky a pekařky, je Olga zdaleka nejsympatičtější postavou filmu, která však naráží na postavy vyčítavé dcery a ještě vyčítavější, až překvapivě konzervativní a prudérní vnučky. Ty tento slibně načatý motiv ženské emancipace v pozdním věku nekompromisně zašlapávají do země a Olgu místo toho navádějí ke smířlivému přijetí toho, že „všichni chlapi dělají stejné chyby“, což je dost otravné. Snímek tak ve finále normalizuje myšlenku, že nevěra je u mužů pouze otázkou času, což je mimochodem demonstrováno i na komické vedlejší postavě Zuzanina nového přítele (Štěpán Kozub). 

Krom toho ale Zbožňovaný nic dalšího neříká a v základu jde tudíž jen o jednoduchou moralitku, která však působí nekonzistentně – zatímco jeden nevěrník trpí, druhému je odpuštěno pro nic za nic. Žánr filmu je též nekonzistentně rozklížený do tonálně nevyrovnaného kočkopsa, v němž se situační vztahová komedie střídá se vztahovým melodramatem, často i ze scény na scénu. Takže když se dvě ženy přetahují o bezvládného muže a předhánějí se v tom, která z nich má na něj větší nárok, tak je to spíš nepříjemné než vtipné, přestože to vtipné asi být mělo. Oproti tomu štiplavý dialog tchána a zetě vtipný je, ale jen do doby, než v něm Jiří Langmajer začne naštvaně přezpívávat text písně „Okno mé lásky“ od kapely Olympic, což je v tu chvíli vyloženě nepřiměřená reakce, křečovitě vyhnaná ad absurdum. Pointy mnohých gagů jsou navíc předem odhadnutelné, řada scén je zbytečně doslovná, mnoho dialogů působí jako výplňová vata a děj má pod vlivem vyprávění těkajícího mezi různými postavami a prostředími podobu série scének, které jsou legrační jen občas, a to většinou spíš díky hereckým projevům než díky scénáři. 

Právě herci ve značné míře vylepšují celkový dojem, evidentně se velmi snaží a dokáží svými kreacemi ledacos zachránit. Především Zuzana Kronerová dává do své role všechno a ční nad ostatními i díky tomu, že její postava působí jako jediná poměrně věrohodně. Oproti tomu třeba postava Zdeňka příliš věrohodná není, ne snad kvůli tomu, že by Jiří Bartoška nezvládl předvádět zděšený výraz s povislým koutkem úst dostatečně uvěřitelně, nýbrž kvůli scénáři, který ho tlačí do příliš nepravděpodobných situací. V jedné se třeba není schopen sám zvednout z kolečkového křesla, přestože předtím bez pomoci zvládl nastoupit a vystoupit z auta, řídit ho a po dosažení cílové destinace si z něj to kolečkové křeslo sám vyndat. 

Je pravda, že se u filmu Zbožňovaný dá na několika místech upřímně zasmát a že jeho herecké obsazení tvoří samé schopné a charismatické herecké hvězdy, to z něj ale ještě kvalitní nenáročnou oddechovku samo o sobě nedělá. V celovečerní filmografii Petra Kolečka se Zbožňovaný sice řadí výš než Padesátka, Bajkeři či jeho režijní debut Přes prsty, i tak to ale vystačí sotva na slabší průměr, jenž zbožňovat opravdu nelze.