Cesta domů – Recenze – 40%

Filmem Cesta domů uzavírá režisér, scenárista a kameraman Tomáš Vorel trilogii započatou snímkem z roku 2000 Cesta z města. Tato úspěšná komedie o útěku před stresující a přetechnizovanou městskou civilizací do náruče klidné a očišťující přírody nabídla svéráznou poetiku i neotesané herecké výkony, místy se však ocitala za hranou nevyrovnané a naivní agitky. V roce 2012 na ni Vorel navázal stylově odlišným volným pokračováním s názvem Cesta do lesa, jenž působilo podstatně civilněji a díky tomu, že v něm pozůstalou naivitu vyvažovala vědomá ironie, také vyzráleji. Jeho tématem byla především láska k lesu a smiřování protikladů ve formě harmonického sbližování zastánců protichůdných myšlenek, které odrážel příběh o náhlé romanci mezi Anynou Marákovou, nezletilou vegetariánskou ekologickou aktivistkou, a mladým myslivcem Ludvou Papošem, jenž zosobňoval všechno to, co ona od počátku nenáviděla. 

Zdroj fotek: Bontonfilm

Ke stejnému ústřednímu páru v podání Tomáše Vorla ml. a Lucie Šteflové (která vystřídala Annu Kameníkovou) se nyní vrací i Vorlova novinka Cesta domů, v níž se ve vedlejších rolích objevují po vzoru předchozích dvou dílů i Boleslav Polívka s Evou Holubovou a Tomáš Hanák s Barborou Nimcovou-Schlesinger coby jejich rodiče, a stejně tak i řada dalších povědomých protagonistů. Kupodivu se ale snímek již nevrací k jejich názorovým sporům, vycházejícím z jejich rozdílného zázemí, životního stylu a lišících se postojů a preferencí, protože ty jsou od minula patrně již vyřešené. Eko-bio-ezo hlavní hrdinka sice brojí nejen proti hnojivům, pesticidům a zabíjení zvěře, ale i proti lepku, cukru a očkování, a tu a tam se kvůli tomu dostane s někým do konfliktu, nicméně s dějem, jenž je ostatně jako ve většině filmů Tomáše Vorla (včetně Cesty z města a Cesty do lesa) povážlivě chabý, to tentokrát nijak zvlášť nesouvisí. 

Hrdinové Vorlových filmů jsou často jen plochými modelovými postavami (až karikaturami), z nichž se stávají věšáky na jeho vlastní názory a životní postoje. Je to případ i hrdinů Cesty domů, jejichž navazující osudy jsou v příběhu, dle režisérových slov inspirovaném jeho osobními zážitky a též vyprávěním několika sedláků, lesníků a myslivců, rozvíjeny jen pramálo. Takže zatímco volnomyšlenkářská a alternativní životní styl vyznávající Markéta Maráková organizuje šamanské léčitelské rituály pro lidi z města, s nimiž užívá lehké drogy a do zblbnutí zpívá esoterickou odrhovačku o matce Zemi, a její muž čím dál víc propadá alkoholu, tak zemitý zemědělec Papoš se potýká s nastupujícím Alzheimerem a spolu s manželkou se strachuje o to, kdo zdědí jeho milovaná pole, když syn dělá revírníka. 

Zápornou roli v tom všem hraje státní instituce lesní správy, která hodlá zprivatizovat v nadcházející dražbě hájovnu hlavních hrdinů a připravit je tak o střechu nad hlavou. A manželství Anyny a Ludvy krom toho čeká ještě jedna zatěžkávací zkouška. Nic dalšího se ale v příběhu už nestane, jeho většinu tudíž tvoří kolotoč repetitivních scének, v nichž se ženy oddávají přírodní duchovní očistě a muži se ožírají do bezvědomí domácími pálenkami, k čemuž jim slouží jako záminky myslivecké hony i lidové tradice typu Velikonoce nebo Mikuláš. Soucítit nebo sympatizovat lze v tom všem jen s málokým, neboť charaktery jednotlivých postav jsou v tomto filmu zjednodušeny na úroveň tezovitých stereotypů. Většinu přítomných myšlenek a motivů navíc snímek jen recykluje z předchozích dílů, aniž by je nadále jakkoli obohacoval, kvůli čemuž jeho děj značně připomíná nastavovanou kaši. 

To málo, co je v Cestě domů oproti jejím předchůdcům nové, však zásadně určuje její výsledný tón. Kromě new-age esoteriky a obav o ztrátu hájenky jsou nejčastěji skloňovanými motivy závislost na alkoholu, smrt, partnerské odloučení a ztrácení vzpomínek v důsledku zhoubné nemoci. Ve snaze pojmout život na vesnici včetně jeho temnějších a smutnějších stránek se Tomáš Vorel odklonil od pozitivních sdělení o vzájemné toleranci k výrazně pesimističtějšímu tónu, v němž na komedii prakticky není místo – až na jednu nebo dvě izolované hlášky a na pitvořivé kreace Milana Šteindlera v roli mysliveckého předsedy. Do žánru plnohodnotného dramatu se nicméně snímek vlivem určité míry nadhledu a zjednodušení nepouští a spíš jen klouže po povrchu vážných témat.

Cesta domů nestojí na ději, jenž připomíná spíš jen slabé pásmo výjevů z vesnického života, ale na postavách a jimi prezentovaných idejích, které ale od minula prošly jen minimálním vývojem a povětšinou tak sdělují pořád to samé. Více než osudy hrdinů tudíž zaujme stále vděčný náhled do pracovních povinností lesníků a myslivců a místy upoutají i herecké výkony (zejména Boleslav Polívka a jeho četné pohledy naznačující ztrátu myšlenek a zapomínání) a také hlavně Vorlova práce s kamerou, vytvářející tu a tam skutečně působivé obrazy.