KVIFF 2021 – Benedetta, Zelený rytíř a další první dojmy z Karlových Varů

Předchozí dvě várky reakcí na filmy promítané na festivalu v Karlových Varech si můžete přečíst ZDE a TADY. Následovat bude ještě čtvrtý text, zaměřený tentokrát pouze na českou tvorbu. Nyní se však můžete ponořit do dalšího sedmera dojmů, mimo jiné z nových snímků od Paula Verhoevena nebo Davida Loweryho.

Zelený rytíř (The Green Knight) – Americká historická fantasy režiséra Davida Loweryho (Můj kamarád drak, Přízrak) s Devem Patelem v hlavní roli, výrazně inspirovaná artušovskou básní ze 14. století o rytíři kulatého stolu Gawainovi a o jeho sázce s mýtickým Zeleným rytířem. Velmi pomalu vyprávěný film svůj zdroj současně ctí i dekonstruuje a stává se tak hloubavým pojednáním o malém člověku toužícím po velkoleposti, o podstatě rytířské ctnosti, o morálních zkouškách a pokušeních a o hledání odvahy k přijetí zodpovědnosti. Velká část snímku stojí na putování hlavního hrdiny po nádherně snímaných přírodních exteriérech, vizuálně působivým obrazům však v Loweryho podání chybí silnější substance, která by svou symbolickou rozmanitostí či myšlenkovou hloubkou přesahovala rozsah původní literární předlohy (od níž se film v lecčem záměrně odlišuje). Výsledkem je tak „pouze“ opojná ilustrace historické látky pro náročného diváka, přičemž Loweryho největším vítězstvím je fakt, že ji dokázal natočit v této formě za velice skromných 15 milionů dolarů. (60%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Benedetta – Známý provokatér a satirik, režisér Paul Verhoeven (Základní instinkt, Hvězdná pěchota) rozčeřil vody canneské soutěže s erotickým filmem o jeptiškách, odehrávajícím se v italském klášteře v 17. století na pozadí morové epidemie. Vtiskl mu podobu poměrně nevyrovnaného pokusu o pozvednutí béčkového základu, čerpajícího z tradice především italských exploatačních filmů s jeptiškami (tzv. nunsploitation), na áčkovou festivalovou úroveň, přičemž do něj zasadil své trademarky a oblíbené obsese, mezi nimiž nechybí kupříkladu sžíravá ironie, sadismus a perverze či feminismus, v tomto případě okořeněné ještě výsměšnou kritikou církve jakožto pokrytecké instituce řízené mocenskými zájmy a stojící v cestě sexuální svobodě. Jeho hrdinku, mladou jeptišku prožívající velmi živé vize Kristova zjevení a procházející lesbickým probuzením s nově příchozí novickou, v něm sledujeme již od dětství v sérii svatokrádežných eskapád, jejichž tajemstvím zahalený pravý původ (možná skutečný Boží zázrak, možná jen hrané divadélko se zištným cílem) je hnacím motorem celého filmu. Snímek je po většinu času rozklížený mezi pokleslou černohumornou fraškou o zneužívání důvěřivosti věřících (s prděním, vyměšováním, laškovnými pornografickými motivy a s postavou Ježíše Krista v roli ochránce, který neohroženě usekává hlavy nepřátelům i zvířecím bestiím), a trýznivým seriózním dramatem s vážnou hudbou a naturalistickým násilím, pojednávajícím o blouznící ženě tíhnoucí k sebepoškozování a o negativních dopadech fanatické víry. Střet obou těchto tonálně protichůdných přístupů vyznívá dost problematicky a neuspokojivě, což ale může být Verhoevenovi klidně jedno, protože se chtěl zřejmě jen vyřádit a také zas trochu šokovat a pobuřovat, což se mu podařilo. Benedetta i kvůli tomu spadá do kategorie hraniční guilty-pleasure zábavy vhodné pro festivalové půlnoční projekce, která bude rozdělovat publikum, a v níž z hlediska hereckých výkonů nejvíce září nikoli představitelky milenecké dvojice, nýbrž Charlotte Rampling ve vedlejší (avšak podstatné a pozoruhodné) roli skeptické matky představené. (60%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Bod varu (Boiling Point) – Na jeden jediný záběr natočený britský film z prostředí luxusní restaurace, zastihující její zaměstnance během jednoho večera v předvánočním shonu. V hlavní roli šéfkuchaře exceluje Stephen Graham, průběžně však sledujeme drobné příběhy i mnoha dalších postav, jak mezi kuchaři a číšníky, tak mezi manažery a některými hosty. Adrenalinové vyprávění v reálném čase velmi důsledně přenáší na diváka pracovní stres, jenž je s přeplněnou restaurací a vytíženou kuchyní silně spjat, a s postupně přibývající intenzitou buduje realistické drama, které organicky přepíná mezi jednotlivými ději a okouzluje precizně nazkoušenými a chytrými dialogy i hereckými výkony. Již méně okouzluje po technické stránce (patrně daň za zvolenou jednozáběrovou formu), některé příběhy nedohrává a jiným zas zbytečně věnuje prostor, jinak jde ale z hlediska realizace a prostorové choreografie o fascinující záležitost. (80%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Balada o bílé krávě (Ghasideh Gave Sefid) – Iránské drama o vdově, jíž je po roce od popravy jejího muže řečeno, že na základě nově zjištěných skutečností byl vlastně nevinný a že odsouzený k trestu smrti za vraždu byl tím pádem neprávem. Životní mizérii se pak hlavní hrdince snaží kompenzovat sérií dobrých skutků dávný přítel jejího manžela, i tak ale truchlící ženu čeká ještě soud s rodinou a také jedno překvapení. Silný příběh tematizuje pocit viny a touhu po odpuštění a kritizuje trest smrti i soudy, myjících si ruce nad zodpovědností za své chyby. Snímek však vykládá karty na stůl až příliš brzy, takže dává divákovi zbytečně náskok, a ve finále navíc naloží se závěrečnou pointou způsobem, který mohl být mnohem emocionálnější a působivější. Na toto téma vznikly i v Íránu už lepší filmy. (60%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Drajv maj kár (Drive My Car) – Tříhodinové japonské drama natočené podle povídky Haruki Murakamiho a oceněné na festivalu v Cannes cenou za nejlepší scénář. Těžištěm jeho příběhu je nečekané porozumění, k němuž dojde mezi divadelním režisérem ve středním věku a mladou soukromou řidičkou, jenž by mohla být jeho dcerou, a která mu byla proti jeho vůli přidělena divadelní společností. Díky postupně vybudované důvěře se oba mohou navzájem svěřit tomu druhému se svými traumaty a tajemstvími, jež jsou součástí komplexního mnohovrstevnatého příběhu, vypovídajícího mimo jiné o partnerských a mileneckých vztazích a o bolesti ze ztráty blízké či milované osoby. Celé to probíhá na pozadí divadelních zkoušek Strýčka Váni od Čechova ve vícejazyčné verzi (včetně jihokorejské znakové řeči), přičemž dialogy z této hry jsou často přítomny i v jiných částech filmu. Navzdory tomu, že děj se pořádně rozjede až po více než 40 minutách (kdy konečně dojde na úvodní titulky), není délka filmu vůbec žádnou překážkou. Snímek je navíc od začátku do konce napsaný i režírovaný znamenitě a vyniká nejen kladením důrazu na formální distingovanou komunikaci mezi postavami, ale i řadou pozoruhodných nápaditých scén a začleněním několika fascinujících snových mikro-příběhů. (80%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Kolo štěstěny a fantazie (Wheel of Fortune and Fantasy) – Nízkorozpočtový autorský povídkový film od téhož režiséra a scenáristy, jenž stojí i za snímkem Drajv maj kár, akorát že namísto Cannes soutěžil na festivalu v Berlíně, kde získal velkou cenu poroty. Kupodivu se jedná o mnohem slabší počin než v případě výše zmíněného dramatu. Trojice komorních konverzačních historek, točících se kolem příběhů několika žen v současném Tokiu a kolem série osudových náhod, je bohužel pouze průměrně působivá, za což může jejich značná rozvleklost a také veskrze slabé pointy. Celkově to připomíná relativně solidní filmařské cvičení debutujícího absolventa, na němž tu a tam zaujmou přiměřeně zdařilé dialogy, jejichž výrazné prokrácení (zejména v případě prvního příběhu) by však bylo rozhodně ku prospěchu věci. (50%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Všechno nejlepší, Chiaro! (A Chiara) – Ve svém předchozím filmu s názvem Ciambra se americký režisér a scenárista Jonas Carpignano věnoval světu romské komunity na jihu Itálie, ve svém novém snímku se pro změnu zabývá jejich bohatými italskými sousedy. Kombinace realistického dramatu o dospívání a stylizovaného krimi-thrilleru s detektivní zápletkou o hledání přehlížené a utajované pravdy o rodinném zázemí oprsklé patnáctileté hlavní hrdinky těží v jeho podání z působivých a energických hereckých výkonů (hodně vyhrocených, což ale k naturelu filmu a daného prostředí celkem sedí, především představitelka hlavní role je vynikající) a z poutavě a napínavě vyprávěného příběhu. Dojem kazí akorát občasná přílišná doslovnost, zbytečně dlouhý expoziční úvod s rodinnou oslavou a na obličejových detailech příliš často spočívající kamera. (70%)