Po předchozích třech várkách reakcí na filmy promítané na festivalu v Karlových Varech, které si můžete přečíst zde: (První, Druhá a Třetí), doplňuji ještě závěrečnou, čtvrtou várku, která je zaměřena čistě na českou filmovou tvorbu. Již dříve jsem publikoval plnohodnotné recenze na filmy Zátopek a Atlas ptáků, krom toho se nyní zaměřuji na sedm dalších českých počinů. Dva z nich už premiéru v kinech měly, další dva ji mají tento týden a ty ostatní se dočkají uvedení ještě o několik týdnů či měsíců později. Nový snímek režiséra Václava Kadrnky se dokonce chystá až na jaro příštího roku. U každého filmu je proto uvedeno datum jeho plánované distribuční premiéry. K tomu si v závěru ještě dovoluji dodat drobnou statistiku ohledně letošního ročníku filmového festivalu.
Každá minuta života
(v kinech od 26. srpna 2021) – Observační dokument režisérky Eriky Hníkové o
manželském páru, jenž vychovává svého čtyřletého syna už od narození pomocí
metody zvané Kamevéda, založené na soustředěném fyzickém a intelektuálním
rozvoji dítěte na mnoha úrovních. Striktní režim zahrnuje domácí i venkovní
cvičení, jízdu na kole, trénink hokeje, tenisu, gymnastiky, angličtiny a zpěvu
nebo také hru na klavír. Synově výchově jsou oba rodiče zcela odevzdáni, každou
minutu jeho života mají podrobně naplánovanou a zřejmě přitom už nemají čas
sami na sebe. Film tak nabízí pohled do fungování láskyplné rodiny, v níž
je nicméně důraz kladen výhradně na všeobecnou zdatnost, podání maximálního
výkonu, dosažení úspěchu a průběžné zlepšování se, což nepolevuje třeba ani
při uvolněnějších scénách rodinných oslav nebo návštěv příbuzných. Režisérka
přitom snímané výjevy nijak nekomentuje, nijak do nich nevstupuje a nijak je
nehodnotí, čímž ale snímek neochuzuje o potenciální diskuze nad limity zvolené
metody (která je rozhodně legitimní a každý rodič má právo vychovávat dítě dle
svého nejlepšího přesvědčení) i nad obecnějšími tématy, týkajícími se např. vztahu
svobodné vůle a životního stylu založeného na nutnosti úspěchu. Zobrazenou
rodičovskou taktiku film líčí zcela neutrálně, neodsuzuje ji, ani ji vyloženě
nepřijímá, přičemž nastiňuje jak její výhody (dokonalá příprava pro život ve
společnosti, která lační po těch nejschopnějších a nejefektivnějších), tak její
nevýhody (nutnost značných časových i finančních investic, neustálé plánování a
každodenní opakující se rutina, která se odráží i ve formálním pojetí filmu). Precizně
režírovaný dokument se však soustředí pouze na výchovu dítěte jako takovou a
již opomíjí postavy rodičů, jejich mechanicky a chladně vyhlížející vztah, pracovní
zázemí, a hlavně jejich výpovědi a osobní motivace. Ve smyslu náhledu do tak
trochu jiné domácnosti je film pozoruhodný a svým způsobem fascinující, výrazně
mu ale chybí hloubka, širší kontext a větší komplexnost. (60%)
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary |
Jednotka intenzivního života (v kinech od 2. září 2021) – Dokument zaměřený na praktiky dvojice pracovníků oddělení paliativní péče v jedné pražské nemocnici je absolventským filmem režisérky Adély Komrzý. Záměrem jejího filmu i obou nesmírně empatických doktorů je očistit stigmatizované téma umírání i péče o nemocné v krizové části jejich života, přičemž je zdůrazňováno, že cílem není připravit pacienta a jeho příbuzné na blížící se smrt, nýbrž pomoct mu zajistit takové podmínky, aby své poslední dny prožil důstojně a šťastně. Tento úmysl je pak naplňován prostřednictvím série scén, v nichž oba lékaři nesentimentálně a věcně, ale zároveň vnímavě a s citem komunikují s vážně nemocnými lidmi i s jejich bližšími se záměrem splnit jejich přání a zlepšit tak nadcházející období jejich života, doprovázené neblahými vyhlídkami do budoucna. Snímek disponuje překvapivě svižným tempem a epizodickou strukturou, v níž jednotlivé schůzky s pacienty doplňují pasáže z komunikačních kurzů nebo z exkurzí se studenty medicíny. Scény zohledňující jiné než profesní zájmy obou hlavních protagonistů představují sporadické výjimky, které působí rušivě a nadbytečně v důsledku toho, že film se jinak jejich soukromému životu vůbec nevěnuje. Jinak by ale vůbec neškodilo, kdyby byl celý dokument delší – při stopáži cca 70 minut nestačí ani zdaleka říct vše podstatné, kvůli čemuž působí jako pouhý uvozující výkop, vytvářející cestičku pro další potenciální počiny, jež by do tajů paliativní péče a do její důležitosti, prospěšnosti a možností popularizace pronikly hlouběji. Vzhledem k celkovému vzezření filmu by mu slušelo spíš uvedení na televizních obrazovkách než v kinech, na jeho výrazném, zdařile režírovaném a nevtíravě emotivním přispění k osvětě významného tématu však nic rozporovat nelze. (70%)
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary |
Marťanské lodě (v kinech od 16. září 2021) – Dramatickou romanci z prostředí Brna (a částečně Norska) sice natočil filmař Jan Foukal (dokument Amerika), jejím hlavním hybatelem je však herec a hudebník Martin E. Kyšperský, jenž ve snímku hraje mírně alternativní verzi sebe sama. Velmi osobní příběh o setkání a lásce muzikanta Martina a psycholožky Elišky (Eliška Křenková) je totiž inspirován skutečnými událostmi, které skončily tragickou smrtí někdejší Martinovy přítelkyně, jež se trápila nediagnostikovatelnými bolestmi, a s níž napsal básnickou sbírku „Marťanské lodě“, která dala název i samotnému filmu. I Eliška se trápí záhadnou nemocí, která jí způsobuje silné křeče, ničí život a komplikuje na pohled harmonický vztah, herecký výkon její představitelky navíc dává jejímu utrpení věrohodnou tvář. Martin E. Kyšperský se oproti ní s traumatickým prožitkem vypořádal mnohem lépe jako frontman a textař kapely Květy než jako herec, ostatně pasáž, v níž své milované zpívá v klubu píseň „Jablka“, tvoří nejlepší místo celého filmu. Krom toho ale snímek nemá moc čím vyniknout v konkurenci jiných křehkých civilních romantických dramat, nehledě na to, že emoce a dojetí se v něm dostavují ve výrazně menší míře, než by bylo záhodno. (60%)
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary |
Láska pod kapotou (v kinech od 16. září 2021) – Film režiséra a scenáristy Mira Rema (Richard Müller: Nepoznaný) je dokumentárním portrétem padesátníka Jaroslava, jenž žije na moravsko-slovenském pohraničí. Tento bývalý horník už třicet let prožívá deziluzi z porevoluční doby, která mu přinesla jen zklamání a finanční i rodinné potíže, a aby neskončil jako jeho otec-alkoholik, věnuje se naplno svému koníčku – automobilovým závodům. Sám však závodit nemůže, a za volantem tudíž sedává jeho přítelkyně, pro kterou přebudovává závodní vozy ze starých autovraků. Ačkoli se jejich neúspěchy na závodišti prolínají s Jaroslavovou deprimující frustrací ze životních proher, kombinace humoru a takřka akčních scén snímaných i zevnitř auta dělá z filmu divácky velmi vděčnou záležitost. Zamýšlená sociální sonda s politicko-společenským přesahem se nicméně nekoná. Sdělení, že stavem současného světa zklamaní a životní skepsí zastižení jedinci smýšlejí sami o sobě patologicky a následně mají tendenci přikyvovat extrémistům, není nijak nové ani objevné, akorát je v tomto případě obaleno částečně inscenovanou dokumentární komedií, která často upadá do značně repetitivního módu, ať už v rámci přítomných motivů, konkrétních scén nebo zvolené hudby. Víc než ukřivděně vystupující hlavní protagonista a jeho nepříliš sdílná partnerka přitom na sebe strhává pozornost Jaroslavova hláškující matka, která synovo živoření mezi odepsanými automobilovými torzy, jež mají i metaforický význam, sarkasticky komentuje. (50%)
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary |
Zrcadla ve tmě (v kinech od 30. září 2021) – Celovečerní režijní a scenáristický debut mladého absolventa FAMU Šimona Holého je černobílým vztahovým dramatem v čele s tanečnicí Marií (jejíž představitelka Alena Doláková musela několik měsíců trénovat tanec a konkrétní choreografie). Ta se snaží se svým partnerem zachránit rozpadající se vztah pomocí vzájemného dialogu sestávajícího z odpovědí na 36 otázek, díky nimž se údajně máte zamilovat jeden do druhého. V dlouhých záběrech vyvedené sekvence jejich rozhovoru, během nichž se statická kamera soustředí pouze na Marii, jsou prokládány scénami z Mariina tréninku výrazového tance a také střípky z jiných situací, v nichž se nachází v interakci třeba se svou matkou či kamarádkou. Celý film pak poněkud těžkopádně a polopaticky pojednává o strachu z vlastní průměrnosti, z neúspěchu, ze vztahových a pracovních nejistot a o dalších tísnivých pocitech, které mohou trápit leckteré současné mileniály. Holého velmi seriózní a jakéhokoli humoru prostý pokus o generační výpověď se nicméně pouze utápí ve vlastní sklíčenosti a bezradnosti, a jelikož de facto neobsahuje žádný příběh a ani nevede k žádné pointě, tak jen ubíjí svou prázdnotou a opakováním stejných tezí stále dokola. Svým stylem jde v rámci české filmové tvorby o velmi nekonvenční počin, což je svým způsobem sympatické, v tomto případě to ale má celou řadu negativních dopadů. Výsledek totiž působí dojmem, jako kdyby prostřednictvím vyprázdněných scén, banálních dialogů a přeháněných emocí záměrně komplikoval divákovi možnost se na film a na jeho hrdinku naladit a cíleně tak přenášel na publikum tematizovanou neschopnost postav napojit se jeden na druhého. I kdyby to opravdu byl záměr, šlo by o záměr dosti rozpačitý. (40%)
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary |
Moje slunce Mad (v kinech od 21. října 2021) – V česko-slovensko-francouzské koprodukci vzniklý animovaný (a přesto spíš pro dospělé publikum vhodný) film je adaptací románu „Frišta“ od spisovatelky, novinářky a humanitární pracovnice Petry Procházkové, která v něm otiskla vlastní zkušenosti ze svého působení v Afghánistánu a při psaní hlavní postavy se inspirovala svou ruskou kamarádkou (z níž je ve filmu Češka jménem Helena). Snímek, režírovaný animátorkou a výtvarnicí Michaelou Pavlátovou (Děti noci) a připomínající svou technickou stránkou a částečně i tematicky animovaný film Persepolis, vypráví o mladé a mírně naivní Evropance, která se provdá za Afghánce, přestěhuje se za ním k jeho konzervativní muslimské rodině a začne si zvykat na život v cizí zemi s výrazně odlišnými kulturními tradicemi. Film se v tomto směru vyvíjí víceméně předpokládatelně – emancipovaná a svéhlavá hrdinka pochopitelně naráží na patriarchální uvažování všech ostatních, a jelikož snímek přejímá její perspektivu, tak se zejména mužské postavy jeví jako suroví zaostalci. Film tudíž vyjma pokrokového dědečka a jedné dívky, jež je proti své vůli zaslíbena nechtěnému staršímu muži a v níž nepříliš asimilovaná Helena nalezne spojence, nenabízí mnoho sympatických postav, k nimž by si divák dokázal najít cestu a případně je pak litoval, když se jim stane něco zlého. Tento pohled je ještě přiživen hrdinčiným přátelstvím s dvojicí v Afghánistánu pracujících Američanů, kteří se na rozdíl od ní ani nesnaží mentalitu tamního lidu pochopit. Anti-xenofobní motiv přijetí cizího a neznámého za své oproti tomu doplňuje trochu zvláštní vedlejší linie, v níž se Helena a její manžel ujmou osiřelého a hendikepovaného chlapce, kterého jim osud přivane do cesty. (60%)
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary |
Zpráva o záchraně mrtvého (v kinech od 31. března 2022) – Nový film režiséra a scenáristy Václava Kadrnky (Křižáček) pojednává o umírajícím muži v po-operačním kómatu, z nějž se ho u jeho nemocničního lůžka snaží s jemnou naléhavostí probrat manželka (Zuzana Mauréry) a dospělý syn (Vojtěch Dyk). Pomalu vyprávěný snímek tuto situaci, opakující se po několik dnů, zachycuje v pečlivě komponovaných záběrech vyvedených ve značně zúženém vertikálním obrazovém formátu, v němž vyniknou portréty obličejů i táhlé nemocniční chodby. Zvolený námět o smrti a odcházení však film záměrně ohlodává na kost a dostává svému názvu v tom smyslu, že jde skutečně jen o zprávu, a to o zprávu mimořádně strohou. Pozoruhodný je zvýrazněný motiv mechaničnosti, ať už v podobě různých strojů (od přístrojů udržujících muže při životě až po automat na kávu či mluvící výtah) nebo obou naději neztrácejících postav, které odříkávají jako roboti v pravidelných intervalech asi šest různých replik stále dokola. To vše dohromady dělá z filmu ubíjející a repetitivní artovou akademickou nudu a zcela neživotný koncept, jenž se sice pokouší skrze výraznou symboliku o nějaký transcendentální přesah, leč činí tak bez jakékoli znatelnější substance. (40%)
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary |
A ještě slíbená statistika na závěr. Průběh letošního ročníku filmového festivalu v Karlových Varech byl doprovázen proti-covidovými opatřeními, přičemž v roce 2020 se kvůli pandemii festival dokonce nekonal vůbec. Navzdory nutnosti prokazovat se platnými certifikáty o očkování nebo negativních testech se podle závěrečné tiskové zprávy 55. ročníku nakonec zúčastnilo 9267 akreditovaných návštěvníků – z toho 7851 diváků s festival passy, 338 filmových tvůrců, 601 filmových profesionálů a 477 novinářů. Uskutečnilo se 456 představení a bylo prodáno 111 203 vstupenek (v roce 2019 to bylo 139 271). Uvedeno bylo celkem 144 filmů (včetně krátkometrážních), z toho 122 hraných a 22 dokumentárních. Z těchto filmů mělo na festivalu 29 světovou, 12 mezinárodní a 2 evropskou premiéru. 149 projekcí osobně uvedla delegace tvůrců. Z hlediska celkové návštěvnosti se tak festival setkal s nižšími čísly než v posledních letech (což se ostatně dalo čekat), výsledný rozdíl zas ale není kdovíjak závratný. Jinak Velkou cenu – Křišťálový globus za nejlepší film v hlavní soutěži si odnesl srbský film Strahinja, v Soutěži na východ od západu zvítězil ruský snímek Rus a Diváckou cenu obdržel český film Zátopek.
Žádné komentáře:
Okomentovat