Očekávaný sportovní snímek režiséra a scenáristy Davida Ondříčka (Samotáři,
Ve stínu) o československém běžci Emilu Zátopkovi se stal zahajovacím
filmem karlovarského filmového festivalu, na němž si odbyl svou světovou
premiéru. Do kin vstupuje po ročním odkladu a i jeho natočení bylo během na
dlouhou trať – na scénáři se v průběhu příprav kromě Ondříčka vystřídali i
Alice Nellis a Jan P. Muchow, jejich práce se stala základem pro komiks Zátopek…
když nemůžeš, tak přidej!, který vyšel v roce 2016, a v tomtéž roce
David Ondříček natočil pod názvem Zátopek i televizní dokument. To vše
se nyní zúročilo v na české poměry špičkově realizovaném sportovním dramatu (připomínajícím
např. britské oscarové Ohnivé vozy z roku 1981), jenž se zaměřuje zejména
na období od Zátopkových atletických počátků po jeho největší úspěchy, kdy
zároveň procházel nejšťastnějšími i nejkrizovějšími chvílemi svého manželství s oštěpařkou
Danou.
Zdroj fotek: Falcon |
Snímek tak rekapituluje Zátopkovu sportovní kariérní dráhu s důrazem na okamžiky, kdy se jako pracovník v Baťových dílnách nedobrovolně zúčastnil běžeckého závodu a od té doby se pro běh nadchl, kdy se po prvních velkých úspěších seznámil se svou budoucí ženou a kdy vítězil na olympiádách (konkrétně v Londýně v roce 1948 a na legendárním ročníku 1952 v Helsinkách, odkud přivezl rovnou tři zlaté medaile – a Dana Zátopková čtvrtou), zatímco se handrkoval s komunistickými pohlaváry. Všechny tyto epizody jsou přitom orámovány děním v roce 1968, kdy Zátopka již po konci jeho kariéry navštíví v Československu australský běžec Ron Clarke, aby od něj během týdenního přátelského pobytu získal cenné rady a zlepšil tak svou formu. Právě hovory až nepřirozeně energického a nadšením sálajícího Zátopka s distingovaným vytrvalcem jsou pro film kostrou, na níž jsou fragmenty z olympionikova života navěšeny.
Nejpozoruhodnější složkou filmu jsou herecké výkony Václava Neužila a Marthy Issové v rolích manželů Zátopkových. Václav Neužil se do Emila Zátopka dokonale převtělil, a to včetně jeho neohrabaných pohybů, námahou zkřivených výrazů v obličeji a celkové fyzické kondice, kterou si vybudoval absolvováním řady atletických tréninků. Martha Issová působí též zcela uvěřitelně, ať už jako Emilova oddaná podporovatelka, která se však navzdory vlastním úspěchům ocitla v jeho stínu, nebo jako nespokojená manželka, která by chtěla od života víc, zatímco její choť má v hlavě pouze závodění a vyhrávání.
Vynikající je i kamera Štěpána Kučery, která vyniká spolu se střihem především v dynamických a často i strhujících scénách zachycujících Zátopkovy olympijské výkony a trénink, hudba Beaty Hlavenkové, která nikdy nesklouzává k patetičnosti a výrazně filmu pomáhá tam, kde by jinak k určitému patosu sklouzávat mohl, a také výprava, která je perfektní od dobové stylizace po realizaci davových scén na olympijských stadionech. Co naopak není úplně ideální, jsou masky, spoléhající na hrdinovu postupující pleš pomalu jako na jediný rozlišovací prvek mezi pětadvacetiletým Zátopkem a týmž mužem o dvacet let starším.
Film Zátopkovu postavu nevyužívá k vytvoření dokonalého mramorového pomníku, mnohými opěvovanou sportovní legendu totiž vykresluje i s jejími nedostatky a po vzoru mnohých jiných filmů o mimořádně nadaných osobnostech ji pojímá jako člověka geniálního, leč (jak už to tak bývá) poněkud svérázného a žijícího ve vlastním světě, který se točí jen kolem běhání. Tento rys jeho osobnosti je pak užit nejen k opakovanému vytváření napětí v jeho vztahu s Danou, kterou zanedbává a sobecky přehlíží, ale i k vylíčení jeho naprosté ignorance tehdejší politické reality. Úplné přehlížení potenciálních negativních důsledků, jaké by jeho chování mohlo v kontextu daného režimu mít, jsou pak ukázány jak v pozitivním světle (když se chrabře zastane problematického kolegy), tak ve světle negativním (když je nucen podepsat souhlas s potrestáním politických vězňů, jemuž tak úplně nerozumí).
Politické reálie jsou nicméně ve filmu vždy jen okrajově naznačeny a Zátopek jimi tak trochu naivně proplouvá, v důsledku čehož z filmu ve výsledku nijak kontroverzně nevychází – i přes zachycení různých jeho pochybení k němu totiž filmaři přistupují se zřejmou úctou, která jim neumožnila jej vyobrazit jinak než jako za všech okolností sympatického, milého a veselého muže, který zpívá moravské lidové písničky a s oblibou se chová spontánně.
Do detailu vycizelované herectví, precizně napsané dialogy a přehledně
strukturované vyprávění jsou důkazy toho, že Davidu Ondříčkovi dobový příběh natočený
podle skutečných událostí jako režisérovi a scenáristovi maximálně sedl. Nedostatky
by se sice našly, ať už v práci s jednotlivými motivy (kupříkladu nevytěžené
Zátopkovo zranění), nevyrovnané poutavosti filmu (linie z roku 1968 není
tak zajímavá jako ostatní dění) nebo nadbytečnosti některých scén na úkor
jiných (např. Ronův telefonát do Austrálie zbytečně odvádí pozornost někam
jinam, naopak Zátopkovo rozhodnutí běžet maraton by si zasloužilo propracovanější
pozadí), leč i tak je Zátopek Ondříčkovým dosud nejvydařenějším počinem. Kromě
domácího publika má navíc velký potenciál uspět i na zahraničním trhu, Zátopek v něm
ostatně jako fanoušek cizích jazyků hovoří se svým australským přítelem po
značnou část stopáže anglicky. A po dlouhé době jde o další český film, jenž
obecně stojí za doporučení.
Moc pěkně napsané, díky :-). Těším se na film.
OdpovědětVymazatJdu s rodiči v pátek :-) Ps. Našel jsem šotka // někam jinak,, někam jinam v závěru //
OdpovědětVymazatDíky, opraveno :) Ať se film líbí.
Vymazat