Spící město – Recenze – 50%

České rodinné filmy a filmy pro mládež často spadají do komediálního či dobrodružného žánru. Snímek Spící město od režiséra a scenáristy Dana Svátka (Úsměvy smutných mužů) má však nezvykle podobu mysteriózního thrilleru, v němž humor zcela absentuje. Jeho děj vychází ze stejnojmenného prvního dílu knižní trilogie spisovatele Martina Vopěnky, jenž vypráví o čtveřici sourozenců z Českých Budějovic, jejichž rodiče, stejně jako všechny další rodiče po celém světě, jednoho dne skolí tajuplná spavá nemoc. Následkem této pandemie se svět, v němž zůstali vzhůru pouze děti a bezdětní dospělí, propadne do chaosu, kdy se státní instituce s obtížemi snaží postarat o děti mladší deseti let, zatímco ty starší se v zaneřáděných ulicích potýkají s vandaly a lupiči a nedaří se jim u nikoho nalézt zastání. Tato dystopická vize však na filmu není tím hlavním – ve skutečnosti slouží jen jako jakési symbolické pozadí pro zápletku věnovanou únosům dětí.

Zdroj fotek: Bontonfilm

Klíčovým momentem je totiž scéna, v níž je nemladší ze čtveřice dětí, osmiletý Samuel, ostatními sourozenci svěřen do péče podezřelého sociálního pracovníka, z nějž se posléze vyklube mafián a obchodník s dětmi. Od té chvíle film začne přepínat mezi dvěma souběžnými liniemi – v jedné sledujeme Samuelovy následné chmurné osudy, zatímco v druhé se zbylá trojice vydává na cestu s cílem svého uneseného bratříčka za každou cenu najít a přivézt zpět domů. Během svého strastiplného putování napříč republikou se přitom setkávají nejen s nápomocnými spojenci, ale i s nejrůznějšími podivíny, zločinci a podvodníky, konspiračními teoretiky a s dalšími nebezpečně vyhlížejícími jedinci (včetně představitelů církve), a i Samuel přechází z rukou krutých věznitelů do péče vyšinuté náhradní matky prakticky z bláta do louže, v čemž Spící město výrazně připomíná Nabarvené ptáče v umírněnější a pro mládež vhodné verzi. 

Na rozdíl od Václava Marhoula a jeho eposu si však musel Dan Svátek patrně vystačit s mnohem štědřejším rozpočtem, jenž ze Spícího města dělá poněkud lacině vyhlížející záležitost, jíž by více slušelo uvedení na obrazovkách České televize. V první čtvrtině ještě zajišťuje patřičnou post-apokalyptickou atmosféru padlého velkoměsta alespoň jedna nebo dvě zpustošené ulice, občasné rabování, jedno hořící auto a trocha těžké techniky. Pak ale snímek uhne do obyčejnějších přírodních a vesnických lokací, otázky týkající se nakládání s pandemickou situací ponechá daleko za sebou (co se třeba stalo s těhotnými ženami?) a následné papírově náročnější věci, jako je např. pasáž s „hradní hudební slavností“, odbude šesticí náctiletých sedících u ohně s kytarou.

Do dvou ze čtyř hlavních rolí obsadil Dan Svátek své dva syny, přičemž zatímco i ostatní představitele dětských hrdinů zřejmě vedl spíše k tlumenějším a přirozeným projevům, tak většina dospělých herců a hereček (např. Pavla Tomicová nebo Lenka Vychodilová) předvádí naopak (v souladu s naturelem svých postav) výrazně okázalejší a zásadně stylizované výkony, což vytváří poměrně zvláštní kontrast. Z převládající přirozenosti a realistického zpracování některých silných scén (brečící dítě vyhozené z auta a ponechané napospas osudu) občas vypadne i Svátkova režie, jenž tu a tam uhne ke zbytečnému manýrismu (viz účelovým zpomalením uměle zpoetizovaná scéna vypouštění koní ze stáje). 

Silnou stránkou je naopak dialogová složka filmu a také kamera, o kterou se postaral Svátkův dvorní kameraman Jakub Šimůnek. Ke cti snímku slouží i jeho výchovná rovina, na níž mohou rodiče svým dětem demonstrovat, že nemají za žádných okolností nastupovat do auta k cizím lidem, a která dělá ze Spícího města tak trochu materiál vhodný i na promítání pro školy. I díky školním výpravám by se ostatně film mohl dočkat úspěchu, na němž závisí vznik dalších, v závěru avizovaných pokračování – odpovědi na to, jak ke spavé nákaze vlastně došlo a co za ní stojí, se totiž diváci dozví až v nich (a pochopitelně i v jejich knižních předlohách).