Atlas ptáků – Recenze – 40%

Režisér a scenárista Olmo Omerzu obdržel před třemi lety na festivalu v Karlových Varech cenu za režii za svou soutěžní komediálně-dramatickou road-movie Všechno bude, jež byla později oceněna šesti Českými lvy, a to včetně toho za nejlepší film. Letos se do karlovarské Hlavní soutěže vrátil se snímkem Atlas ptáků, jenž se od jeho předchozí celovečerní tvorby liší především tím, že v něm poprvé zcela absentuje vypravěčská perspektiva náctiletých postav. Čemu naopak Olmo Omerzu zůstal věrný, je zkoumání vztahů uvnitř rodinného kruhu, jenž figurovalo už v jeho Rodinném filmu, který byl pro změnu prohlášen za film roku při udělování Cen české filmové kritiky. 

Zdroj fotek: CinemArt

Hlavním hrdinou Atlasu ptáků je totiž sedmdesátník s nalomeným zdravím Ivo (Miroslav Donutil), ředitel technologické firmy s domácími spotřebiči, který se jednoho dne dozví o zmizení několika milionů korun z firemních účtů (načež dostane infarkt). Situaci s ním řeší jeho společníci – syn Martin (Martin Pechlát) a zeť David (Vojtěch Kotek). Z finančních úniků nejvíce podezírají účetní Marii (Alena Mihulová), která je ale zrovna na dovolené… 

Atlas ptáků se snaží zkombinovat kriminální drama o vyšetřování zpronevěry a rodinné drama o generačních rozporech Iva s jeho potomky, kteří mají na vedení rodinné firmy odlišný názor. Obě tyto složky nicméně působí ve své realizaci značně rozpačitě, a to zejména kvůli slabému scénáři, na němž Olmo Omerzu opět spolupracoval se scenáristou Petrem Pýchou, se kterým napsal kromě Všechno bude i svůj krátkometrážní film Poslední den patriarchátu. Atlas ptáků totiž nejvíc ze všeho připomíná průměrnou a na celovečerní délku nataženou epizodu nějakého českého televizního kriminálního seriálu (byť solidně režírovanou a nadstandardně zahranou), jejíž řídký děj je poněkud uměle nastavován bizarně vyznívajícími prostřihy na vzájemnou komunikaci různých opeřenců, kteří svým štěbetáním buď komentují dění na plátně, nebo se vyjadřují k nesouvisejícím globálním problémům, nebo si navzájem citují laciná moudra z motivačních plakátů. 

Během slibně rozehraného úvodu a napínavého honu na zmizelou účetní se snímek nejprve zaplete do falešné zápletky s tajnými milenkami hlavního hrdiny, které jsou pojmenovány podle různých druhů ptáků (odtud název filmu), pak začne pozvolna budovat linii věnovanou rodinným rozmíškám (které ale nevedou k ničemu uspokojivému) a zároveň už po první třetině dost neopatrně předčasně naznačí, v čem bude nakonec vězet jádro pudla. Takže je následně poněkud zklamáním, když se v závěru snaží udělat překvapivou pointu z něčeho, co divák téměř s jistotou tušil skoro celou dobu a měl díky tomu před filmem značný náskok. 

Ve výsledku Atlas ptáků doplácí jednak na nedostatečně rozvinuté postavy a také na přílišnou obsahovou jednoduchost a mělkost. Jeho hlavním tématem se zdá být kromě rozpadajících se vztahů uvnitř továrnické rodiny především frustrace z osamělosti a neukojené touhy po lásce, partnerské blízkosti a citovém naplnění, která se stupňuje až k zoufalství a sebeklamu, a také téma podvodů na internetu, o nějž se film letmo otře. Mohlo by se zdát, že to všechno slouží nějaké hlubší myšlence, týkající se současné lidské společnosti, firemní politiky a kapitalismu, života střední generace na sociálních sítích či nástrah virtuálního světa. Spíš jde ale jen o ploché motivy, navěšené na triviální kriminální historku se záměrně úsměvnými ptačími vsuvkami, reprezentujícími naivitu a důvěřivost těch žen, jejichž kontakty má Ivo uložené ve svém telefonu pod kódovým označením. 

Nejzdařilejší složkou filmu tak zůstávají herecké výkony. Miroslav Donutil byl patrně veden ke tlumenějšímu herectví, přičemž jeho projev v roli autoritativního Iva, jemuž se čím dál víc rozpadá půda pod nohama, je maximálně soustředěný a zároveň i plně věrohodný. Podstatně emotivněji hraje Alena Mihulová, jejíž Marie se po předchozích citových zklamáních vší silou upíná k vidině slibně vyhlížejícího vytouženého láskyplného vztahu. Podobně senzitivní výkon předvádí i Eliška Křenková, kterou Olmo Omerzu obsazuje od Rodinného filmu pravidelně, v malé roli Mariiny dcery. Pavla Beretová, Martin Pechlát a Vojtěch Kotek mají jen málo prostoru na to, aby se dokázali prosadit, jejich úlohou je navíc povětšinou jen se staženým ocasem reagovat na rozhodné jednání hroutícího se patriarchy. Navzdory výrazným protagonistům ale žádná z postav k srdci nepřiroste, namísto sympatií se totiž k divákovi vkrádá spíš uvažování nad pochybnou uvěřitelností jejich počínání v konkrétních situacích. 

Režijně si je Olmo Omerzu jistý zejména v subtilnějších a ztišenějších místech, v suverénním vedení herců a v několika netradičních tvůrčích volbách, mezi které se řadí i zmíněná ptačí symbolika, byť odskoky do zvířecí říše jsou v jeho filmografii známy už z Rodinného filmu i ze Všechno bude. Tentokrát ale tyto jeho silné stránky na příliš úrodnou půdu bohužel nedopadly.