KVIFF 2021 – Berlínský vítěz Smolný pich a další první dojmy z Karlových Varů

V tomto textu naleznete dalších sedm reakcí (předchozích sedm je ZDE) na vybrané snímky, které se promítaly na mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. V následujících dnech se můžete těšit ještě na dvě zbylé várky, z nichž jedna bude obsahovat sedmero dojmů se zaměřením na české počiny.

Smolný pich aneb Pitomý porno (Bad Luck Banging or Loony Porn) – Velmi nekonvenční vítěz letošního berlínského filmového festivalu pochází z Rumunska a natočil jej Radu Jude (Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři). Jeho děj se točí kolem domácího pornografického videa gymnaziální učitelky a jejího manžela, které uniklo na internet (a celé jej uvidíte absolutně necenzurované v úvodu filmu), kvůli čemuž se chystá mimořádná třídní schůzka se znepokojenými rodiči, požadujícími po učitelce rezignaci. Zbytek satirického, vtipného, hravého a společensky kritického snímku je rozdělen na tři různě stylizované části. První část zachycuje dění v současné letní Bukurešti během covidové pandemie (včetně reflexe nošení roušek a dodržování rozestupů) a zaměřuje se na neustálé nadávky, urážky, bezohlednost a sexuální objektivizaci žen, které jsou obdobně jako v internetových diskuzích běžnou součástí veřejného prostoru, stejně jako např. tuny nevkusných reklamních poutačů. Dlouhé a zdánlivě obsahově prázdné záběry v sobě přitom skrývají velké množství témat a významů, jejichž společným jmenovatelem je naprostá nesoudnost a ubohost dění v našem okolí, mnohem víc pohoršující a škodlivá než ono obyčejné učitelské domácí péčko.

Druhá část spočívá v experimentální ironické hře se slovníkovými hesly, s ohledem na gymnaziální prostředí připomínající didaktický školní výklad s pojmy převážně z rumunské historie a z lidské biologie – v Judeho artovém pojetí se však jedná spíše o snobsky intelektuální a víceméně postradatelné předvádění. Závěrečná hurónská třetí část se konečně soustředí na zmíněnou třídní schůzku, při níž se musí vzdělaná a pokroková učitelka bránit před absurdními útočnými (ne)argumenty rodičů v podobě všelijak omezených pokrytců, tvořících svými protichůdnými názory, různorodým zázemím a vzděláním a též dalšími vzájemnými odlišnostmi společnost natolik rozdělenou, že je prakticky nemožné v ní nalézt společnou řeč. Judeho moralizující, provokující, podvratnou a maniakálně vrcholící palbu do všeho a všech, odsuzující mimo jiné lpění na povrchním vzezření na úkor vnitřních hodnot, lze chápat i jako nápaditý výkřik živený autorovou frustrací ze stavu současné společnosti a z toho, že během pandemie nebylo možné normálně natáčet filmy. (70%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Na cestě (Jadde Khaki) – Nadstandardně vyzrálý a pevně uchopený debut iránského režiséra a scenáristy Panaha Panahiho, jenž je synem uznávaného filmaře Jafara Panahiho, je v základu dramatem o loučení rodiny s dospělým synem, jenž opouští rodnou zem. Navzdory vážnosti situace však snímek spadá do žánru velmi divácké a zábavné komediální road-movie, v níž jsou humor a hořkost dokonale vybalancovány. Film přetéká režijními nápady, výborně vypointovanými legračními (a sem tam i smutnými) situacemi a vtipnou verbální interakcí jednotlivých členů rodiny – krom zádumčivého introvertního staršího syna se v pronajatém autě veze ještě naopak extrovertní a mimořádně energický mladší syn (jeden z nejlepších dětských hereckých výkonů ve filmu, co jsem kdy viděl), hláškující tatík se zlomenou nohou, starostlivá maminka, která slíbila nebrečet, a nemocný pes. Natlačené interiéry vozu se střídají s pečlivě komponovanými a zdálky snímanými záběry rozlehlých exteriérů – kamera je obecně nádherná. Vady na kráse – vtip občas mine (ustavičné zesměšňování staršího syna moc srandovně nevyznívá, přestože asi mělo), nepříliš jasný kontext důvodu synovy cesty trochu ředí emoce a konec je zbytečně vykalkulovaně sentimentální. Jinak ale obrovské překvapení a extrémní zvědavost, co tenhle člověk bude točit dál. (80%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Kupé č. 6 (Hytti nro 6) – Finský koprodukční snímek, jenž byl oceněn Velkou cenou na letošním festivalu v Cannes, pojednává o finské studentce archeologie, která je nucena na své cestě z Moskvy do Murmansku sdílet vlakové kupé s neotesaným mladým Rusem. Následná neotřelá romance o postupném sbližování protikladů disponuje skvělými herci a perfektně vytěženým poeticky-realistickým prostředím opotřebených interiérů ruských vlaků (ve kterých to vypadá dost podobně jako ve vlacích Českých drah) a také vynikající prací s kamerou a barevnou paletou. Po doražení do cílové destinace však filmu zásadně spadne řetěz a tokání ústřední dvojice navíc už nezaujme ani zdaleka tolik jako jejich předchozí střety. Především se ale kvůli od začátku budované vzájemné nekompatibilitě obou postav, kdy ona je intelektuální lesbická vysokoškolačka a on je primitivní vychlastaný horník (byť s dobrým srdcem), nachází ona romantická zápletka zrovna v jejich případě poněkud za hranou uvěřitelnosti. (60%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Paříž, 13. obvod (Les Olympiades) – Francouzský a nesmírně elegantně režírovaný snímek zkoumající milostné a vzájemně propojené osudy tří pařížských třicátníků, toužících v jednom případě po serióznějším vztahu, ve druhém případě po nezávazném sexu a ve třetím případě po sdílení intimních chvil s internetovou cam-girl. Zkušený filmař Jacques Audiard (Na dřeň, Dheepan) dokazuje, že má stále prst na tepu doby a moderní kinematografie a že má cit pro psaní inteligentních a současně plně věrohodných dialogů a pro budování přesvědčivých a propracovaných postav (na scénáři s ním spolupracovala i Céline Sciamma). Zároveň skvěle vede herce a výtečně pracuje s hudbou. Skvostná je i černobílá kamera, nabízející nejen velmi esteticky nasnímanou erotiku. Některá rozehraná témata působí trochu nadbytečně, nicméně film i tak jako celek funguje nadstandardně dobře. (80%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Nejhorší člověk na světě (Verdens verste menneske) – Norský film režiséra Joachima Triera (Thelma) je pojednáním o prologu, dvanácti kapitolách a epilogu ze života téměř třicetileté Julie, jejíž představitelka Renata Reinsve byla na festivalu v Cannes odměněna za svůj výkon cenou pro nejlepší herečku. Její hrdinka, která hledá své místo v životě a snaží se vyrovnat sama se sebou, se svými emocemi i s partnerskými vztahy, je relativně úspěšným pokusem o jakousi generační výpověď, jenž se zároveň dotýká několika dalších vážných témat, a která krom přirozených hereckých výkonů trojice hlavních postav uhrane především elektrizující režií a sympatickým humorem. Chytře napsané dialogy místy mírně zavání přemoudřelostí a vyprávění se nejen kvůli dělení do kapitol, ale i kvůli přílišnému těkání mezi jednotlivými motivy zejména ke konci trošku rozpadá. Film je tak nejsilnější v několika hodně působivých a výrazných jednotlivostech a pasážích, jako je ta s nevinným jiskřením na hraně nevěry na večírku, ta s prožíváním jednoho dne s životní láskou v dočasně pozastaveném městě nebo ta s houbičkovým raušem. Zamýšlené dojetí na závěr se sice nekoná a dvě hodiny jsou kvůli pozvolna uvadajícímu tempu možná příliš, i tak jde ale o čas strávený velmi příjemně a přínosně. (70%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Memoria – O meditativní a spirituální Memorii se od její premiéry na festivalu v Cannes píše jako o divácky nejpřístupnějším filmu thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula (Láska z Khon Kaen), což ale pořád znamená, že ji kvůli extrémně pomalému tempu vyprávění, délce některých statických a narativně vyprázdněných kontemplativních záběrů a nejednoznačné symbolice docení nanejvýš asi tak jedno procento potenciálních diváků (k nimž já sám nepatřím). Asijský tvůrce se poprvé vydal mimo svou zem a oprostil se od thajské mytologie a kultury, své nezaměnitelné poetické trademarky a přístupy si však ponechal. Příběh o ovdovělé ženě (záměrně utlumeně hrající Tilda Swinton), která se snaží rozkrýt původ dunivých ran, jenž jí čas od času zazní v hlavě, zasadil do španělsko-anglicky mluvící Kolumbie, přičemž spolu s duchovním pátráním po smyslu náhodně se ozývajícího zvuku a jeho analyzování se soustředí i na kontrastní metaforické motivy, odkazující buď na rozklad a zánik života (tisíce let staré ostatky, neznámá nemoc hrdinčiny sestry), nebo naopak na jeho dlouhodobou prezervaci (lednice na orchideje). Celkově je ale náročné udržet u snímku bdělost a ani ozdravující a očistné ponoření do náruče přírody ve druhé polovině, ani podivná závěrečná vědecko-fantastická pointa to rozhodně nevytrhnou. (60%)

Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

Jabka (Mila) – Řecké drama představující zvláštní verzi současné společnosti, v níž se stala celková amnézie velmi častým jevem. To je případ i hlavního hrdiny, který jednoho dne zapomene svou totožnost i vše ostatní a dostane se do péče instituce, která pomáhá lidem se stejnou diagnózou navracet se zpět do života pomocí systematického plnění početné série úkolů, které jim mají pomoct paměť osvěžit (nebo si alespoň vytvořit novou identitu). To všechno snímku slouží k vybudování opatrné romance dvou osob, oproštěných od svých bývalých životů, a k polemice o tom, do jaké míry se učíme žít sami podle sebe a nakolik nám do toho zasahují pravidla někoho jiného. Hrdinovo chování občas poskytne záblesk upomínající na jeho předchozí existenci, celkově se o něm ale dozvíme jen velmi málo. Pozoruhodný nápad, reflektující bolest z truchlení nad ztrátou milovaných, se však dočkal až klinicky sterilního a emocionálně odtažitého zpracování, kvůli němuž je relativně obtížné prožívat dění na plátně víc než jako myšlenkový konstrukt s mírně surrealistickou variací na pandemii, jenž navíc na rozdíl od jiných děl režisérů řecké nové vlny nahradil absurditu a černý humor nepříliš poutavou podchlazenou melancholií. (60%)