Na akčním superhrdinském filmu Black Widow je nejvíce zvláštní jeho nezvládnuté
načasování. A tím není myšleno to, že kvůli pandemii vstoupil do kin po více
jak ročním odkladu, nýbrž to, že by dávalo o dost větší smysl, kdyby měl
premiéru už tak zhruba před čtyřmi lety. Postava Nataši Romanovové, která je coby
Black Widow přítomna ve filmovém universu Marvelu od roku 2010 (a doposud
neměla svůj vlastní film), se totiž naposledy objevila v marvelovce Avengers: Endgame (2019), kde byl její osud víceméně završen. A film Black Widow,
který vypráví o jednom jejím sólovém dobrodružství a zároveň částečně pojednává
i o jejím původu a dětství, je navíc (až na úvod a závěr) dějově zasazen mezi
události z filmů Captain America: Občanská válka (2016) a Avengers: Infinity War (2018). Takže přestože Marvel filmem Black Widow oficiálně
zahajuje svou tzv. „čtvrtou fázi“, tak snímek svým obsahem působí spíš jako poněkud
opožděně uvedený dovětek k fázi předchozí. Což ale neznamená, že nejde o
dobrý film.
 |
| Zdroj fotek: Falcon |
Na začátku je krom samotné Nataši nově uvedena na scénu i její „sestra“ Jelena a také postavy jejích „rodičů“, jimiž byli vědkyně Melina (Rachel Weisz) a voják Alexej (David Harbour), jenž býval superhrdinou jménem Red Guardian (v podstatě sovětská variace na Captaina Americu). Uvozovky jsou v obou případech na místě, neb Melina a Alexej byli ve skutečnosti ruskými agenty, kteří se vydávali na americkém území za obyčejnou rodinu, přičemž Nataša a Jelena jim byly jako děti přiřazeny v rámci krytí. Po třech letech však byla jejich identita vyzrazena a obě dívky putovaly do ruského výcvikového tábora, kde se z nich staly profesionální agentky a vražedkyně. Zbytek filmu se odehrává o více jak dvacet let později, v době, kdy jsou z rozeklaných členů týmu Avengers globální psanci. Na útěku se ocitá i Nataša (Scarlett Johansson), která se po letech poprvé shledává s Jelenou (Florence Pugh), aby s ní spojila síly v boji proti nebezpečné organizaci s názvem „Rudá komora“, z níž obě vzešly. A to znamená mimo jiné kontaktovat jejich bývalé „rodiče“…
Film Black Widow kupodivu nejlépe funguje v rovině rodinného dramatu, jež se výrazně opírá o víceméně-sesterský vztah Nataši a Jeleny, které se vzájemně popichují a oprašují přitom sourozenecké pouto, které spolu sdílely v dětství. K podobnému oprašování dávných rodinných rolí a vazeb dochází i při jejich konfrontaci s domnělými rodiči, při nichž všichni čtyři ohledávají trosky citů, jež k sobě před dvěma dekádami chovali, polemizují o hranici skutečnosti a falše ve svých vzpomínkách a neobratně a s pochybami se pokoušejí navázat na dávno zpřetrhanou pospolitost. Postava stoicky klidné Meliny v tom všem zastává rozumovou pozici, leč z hlediska svých motivací je napsaná poněkud nepřehledně, takže o něco lépe působí podstatně přímočařejší postava hromotluka Alexeje, jenž zastává naopak pozici fyzické síly a ve filmu krom toho slouží i jako hlavní zdroj humoru, přičemž v jeho projevu se (především díky skvělému výkonu Davida Harboura) v perfektním poměru mísí komičnost s tragičností.
O něco hůře se snímku daří v rovině komiksové akční podívané, která se pohybuje v mezích veskrze průměrného marvelovského standardu, v němž se generické kontaktní souboje střídají s přemrštěnou digitální spektakulární akcí, jíž by v mnoha případech slušela menší roztřesenost obrazu, a při níž Nataša i Jelena působí jako nadlidé, které prakticky nelze zničit a pomalu ani zranit. Nijak zvlášť výrazně tentokrát nevyniká ani dvojice hlavních záporáků tvořená maskovaným zabijákem se vzezřením kyborga a jistým magnátem, kterého se Nataša již jednou pokusila zabít. Co se naopak podařilo velmi, je zcela přirozená a nerušivá implementace motivu „mocného a bohatého muže zneužívajícího mladé dívky a ženy“ do příběhu, který tak reflektuje stále živé dění okolo hnutí MeToo způsobem, jenž nepůsobí rušivě a smysluplně do filmu zapadá.
Klíčové jsou pro film i výkony Scarlett Johansson a Florence Pugh, jež jsou obě velmi schopnými a kvalitními herečkami, a které utvořily sehranou dvojici, co je věrohodná jak v civilních scénách, tak při rozdávání kopanců a ran pěstí. Režie původem australské filmařky Cate Shortland, pro niž byla Black Widow prvním hollywoodským velkofilmem, lze označit za poměrně ustátou, stejně jako i scénář Erica Pearsona, jenž do filmu zdařile zakomponoval víceúrovňové emancipační motivy. Míst, kde by se to nejvíce zajímavé a pozoruhodné na filmu kontraproduktivně utápělo v rutinní komiksové akci, naštěstí není tolik, a z hlediska ženských superhrdinských filmů Black Widow v porovnání s Captain Marvel (a potažmo i s oba díly Wonder Woman) navzdory výtkám a škobrtání stále vítězí. Každopádně i v tomto případě platí, že film je určen zejména těm, kteří se orientují ve filmovém universu Marvelu a v jeho postavách a jsou zvědaví na další dílek této spletité skládačky. A nepřekvapí je, že potitulková scéna tentokrát neláká na další film, nýbrž na chystaný seriál.
Žádné komentáře:
Okomentovat