Země nomádů, americký nezávislý snímek původem čínské režisérky a scenáristky Chloé Zhao, byl na Oscarech jasným favoritem. Předtím již stihl obdržet mimo jiné Zlatý glóbus za nejlepší drama, cenu pro nejlepší film na festivalu v Benátkách a diváckou cenu pro nejlepší film na festivalu v Torontu – a ze šesti oscarových nominací nakonec proměnil tři, a to v kategoriích pro nejlepší film, režii a herečku v hlavní roli. Za vznikem Země nomádů stála kniha americké novinářky Jessicy Bruder, popisující fenomén novodobých kočovníků, jenž se v USA rozmohl v důsledku ekonomické krize v roce 2008, po níž se značné množství stárnoucích Američanů uchýlilo k životu v obytných dodávkách a karavanech. Film tento životní styl demonstruje prostřednictvím hlavní hrdinky, šedesátnice Fern (Frances McDormand), která se stala členkou nomádské komunity po smrti manžela a po náhlém uzavření zkrachovalé továrny v nevadské poušti a zániku přilehlého dělnického městečka, které jim oběma zajišťovaly bydlení a zaměstnání.
 |
| © Falcon |
Země nomádů je doku-drama, natočené takřka dokumentárním stylem, avšak obsahující řadu fiktivních prvků. Herečka Frances McDormand v něm ztvárnila fiktivní postavu, během několikaměsíčního natáčení se nicméně pohybovala mezi autentickými kočovníky, kteří cestovali křížem krážem od jedné sezónní práce ke druhé, a sama si přitom řadu těchto prací vyzkoušela a po celou dobu bydlela stejně jako oni v obytné dodávce, kterou si upravila dle vlastních preferencí. Režisérka Chloé Zhao se i ve své předchozí tvorbě zabývala lidmi z okraje společnosti a obvykle do svých filmů obsazovala neherce, v čemž Země nomádů není výjimkou. Řadu vedlejších i drobných rolí v ní ztvárnily nejrůznější osobnosti z kočovnické komunity, jejichž osudům se věnovala ve své literární předloze již Jessica Bruder, oproti níž je však Chloé Zhao mnohem jemnější a mírnější co do kritiky špatně nastaveného a nestabilního amerického sociálního systému, v němž se postupně ztrácí střední společenská třída a lidé přicházejí o jistoty důchodu, bydlení a finančního zajištění.
Film tak reflektuje problematiku světové ekonomické krize a dění v americké společnosti a současně vypráví i příběh hlavní hrdinky, která si po několikanásobné těžké ztrátě buduje vlastní novou identitu a přivyká si novému a zcela svobodnému způsobu života, jemuž ve finále i přes zjevnou osamělost a občasné potíže (zima a hlad, porucha vozu, nedostatek pracovních možností) dá přednost před nabídkou zahrnující na pohled pohodlnější a stabilnější bydlení v zabezpečené domácnosti u potenciálního nového partnera. Snímek v tomto ohledu vykresluje novodobé nomády jako hrdé a duševně vyzrálé individuální jedince, kteří se těší z vlastní svobodomyslné existence a soběstačnosti, ze setkání s přáteli u ohně v autokempu a z přírody, která je obklopuje. Žijí sice na společenském okraji, leč ve své situaci pro sebe nacházejí vnitřní sílu a nepotřebují obviňovat systém, jenž má na té jejich situaci svůj podíl. Film činí to samé – nehledá viníky v politice, ani v tvrdých podmínkách vysilující dělnické práce v nadnárodních firmách, ani nikde jinde. Naopak hledá sílu v komunitním životě, vzájemném setkávání lidí sdílejících své příběhy, v kráse přírody a možnosti opravdu svobodné volby.
Země nomádů je melancholickým portrétem života na okraji, který není vyloženě depresivní, neb v sobě zahrnuje i velkou porci naděje a štěstí, nicméně není ani přívětivě hladivý a veselý, jelikož se nevyhýbá smutku, těžkostem a komplikacím, které takový styl života doprovázejí. Celkové atmosféře výrazně pomáhá poetická kamera, klavírní hudební doprovod (možná až příliš tklivý) a především autenticky působící herecký projev utrápeně se tvářící Frances McDormand, která byla dříve oceněna Oscarem za výkon v hlavní roli i v případě snímků Fargo (1996) a Tři billboardy kousek za Ebbingem (2017).
Zároveň je potřeba říct, že jde o film divácky poměrně náročný, spíše umělecký a přemýšlivý, který zpracovává upřímný náhled do prostředí kočovníků bez důrazu na hlavní dějovou linku a mnohdy repetitivní strukturu. Tu správnou atmosféru a bezeslovný sociální komentář navozuje třeba i pomocí dlouhých táhlých záběrů a z hlediska obsahu postradatelných scén. A poutavá vyprávění lidí z periferie doprovází meditativním tempem a metaforickým upomínáním na podobnosti s kočovným životem původních obyvatel a některých dávných osadníků, v němž se zračí část duše současné Ameriky a její kultury. To ale neznamená, že by Země nomádů byla divácky nepřívětivá nebo špatně stravitelná, právě naopak je díky svému zaměření na obecné hodnoty lidského bytí a na pozitivní a nepříliš kritické vidění světa univerzálně srozumitelná a de facto i konejšivá a povznášející.
Žádné komentáře:
Okomentovat