Česká komedie Mstitel, jenž je autorským počinem režisérky, scenáristky a producentky Lucie Klein Svobody, je záměrně napsaná a natočená tak, aby byla co nejvíc bizarní a ujetá. Její podstatou je totiž oslava svobodné tvořivosti a fantazie, doprovázená podvratnou a nespoutanou vzpourou proti konvencím filmového vyprávění, jenž se neustále pohybuje na hranici mezi realitou, sny, halucinacemi a něčími představami. Tomu je podřízeno úplně vše, v důsledku čehož děj Mstitele získal podobu neustálého vršení vizuálně a obsahově výstředních scének, které však budou na většinu diváků pravděpodobně působit pouze jako bezobsažná fantasmagorie. Bez ohledu na to, jestli se na výraznou stylizaci a výlučnou formu filmu vnitřně napojí, nebo nenapojí.
 |
| Zdroj fotek: Bontonfilm |
Tyto scénky jsou totiž sice v řadě případů realizovány s pozoruhodnou kreativitou, leč ve filmu obvykle figurují jen pro kreativitu samotnou jako hlavní náplň nějaké jedné konkrétní sekvence či jako součást něčího izolovaného snu nebo halucinace, přičemž většinou i přes zjevnou kurióznost nejsou dostatečně zábavné (protože nejsou prakticky vůbec vtipné, jsou jen divné) a tudíž celý film samy o sobě neutáhnou. Což je nicméně subjektivní, takže se možná najdou diváci, které okouzlí výtvarná a tvořivá stránka filmu, zaujmou je odkazy na Sovětský svaz a na život v zemi s komunistickou minulostí a pobaví je kupříkladu věci jako:
- Dva nazí muži koupající se v obří sklenici plné želé.
- Mazlení a různé laškování s nahou a mimořádně tlustou ženou.
- Několik odhalených penisů.
- Setkání s Bohem v podobě člověka se sumčí hlavou a barokní parukou.
- Post-apokalyptické vozy ze Šíleného Maxe prohánějící se po Praze.
- Tříoký mimozemšťan s chapadly, z jehož útrob vytéká sliz.
- Vykonávání velké potřeby na vrakovišti.
- Nahý Jaroslav Dušek pobíhající po centru Prahy oděný do kartonové krabice.
- Honičky s Rusy, simultánně dabovanými do češtiny.
Příběh jinak plně odpovídá žánru bláznivé komedie, leč vyznat se v něm není kvůli mnoha nikam nevedoucím odbočkám a celkové zmatečnosti vůbec jednoduché. Hlavním hrdinou je divadelní herec Anton (Daniel Fischer), kterého kvůli alkoholismu vyhodí z divadla, a protože se mu dlouho nedaří získat zaměstnání jinde, tak od něj uteče manželka i se synem. Pak si Anton najde práci v nějakém poštovním překladišti, kde se seznámí s básníkem Moukou (Jaroslav Dušek) a následně proti sobě poštve skupinu Rusů (nebo to možná byli Srbové, protože ti ve filmu figurují také), když jim sní zásilku klobás. A pak se skamarádí se skupinou nějakých pankáčů a půjčí si od jejich šéfa demoliční vůz… A v podobném duchu to pokračuje, přičemž občas do toho vstupují i postavy Antonových sousedů (Milan Šteindler a Pavla Tomicová), kteří jeho situaci a činy porůznu komentují (a jako jediní v celém filmu jsou alespoň trochu vtipní).
Mstitel je zároveň ten typ filmu, který se nebojí jít s kůží na trh a třeba při záběru na kosmickou loď otevřeně přiznat, že je to jen model na tyči, se kterou někdo ručně otáčí. Není to ale příliš konzistentní – když si třeba hlavní hrdina představuje, že je létající superhrdina, tak to létání je zajištěno pomocí viditelných špagátů, ale když se pak vznáší ve vzduchoprázdnu v rámci jiné scény, tak jsou ty špagáty odmazány. Zároveň je poměrně obtížné odlišit sofistikovaný umělecký záměr od nezamýšlených nedostatků, ačkoli to, že v některých scénách nebylo přes ostatní ruchy nebo hudbu prakticky vůbec rozumět dialogům (třeba během chlapské párty v Antonově bytě) pravděpodobně za záměr považovat nelze.
Film Mstitel nabízí dost nevšední a šílený zážitek, u nějž však zůstává otázkou, jestli postačí divákům ke spokojenosti. Je to nehorázný úlet, zároveň jde ale do určité míry i o uměleckou výpověď jeho autorky, která v něm dostála své punkové vizi totálně svobodomyslného příběhu o nevyzpytatelnosti života, naději a lidských snech a patrně jej i zvládla natočit tak, jak jej natočit chtěla. Dostatečně zajímavý a zábavný je Mstitel díky své jinakosti a svéhlavosti nicméně jen občas.
Žádné komentáře:
Okomentovat