Cruella – Recenze – 60%

Film Cruella vypráví příběh o dětství a kariérních počátcích Cruelly de Vil, což je hlavní záporná postava z Disneyho animované klasiky 101 dalmatinů z roku 1961 a kupříkladu také z dvojice hraných filmů 101 dalmatinů a 102 dalmatinů z let 1996 a 2000. V těchto filmech je Cruella zlovolnou, marnivou a bohatou londýnskou paničkou, která se snaží unést hromadu dalmatiních štěňat, aby si z nich mohla vyrobit kožich. No a u Disneyho si řekli, že by o ní mohli natočit samostatný film, tak jako to udělali už s postavou Zloby z Šípkové Růženky ve filmu Zloba – Královna černé magie, a předložit nám tak příběh o její minulosti. 

Zdroj fotek: Falcon

Výsledek je ten, že film Cruella se odehrává v Londýně v 70. letech a ze své titulní protagonistky jménem Estella udělal individualistickou, extravagantní a talentovanou módní návrhářku, jež se narodila s černými vlasy na jedné půlce hlavy a s bílými na druhé půlce a pro svou divokou povahu a nevybíravé jednání si vysloužila přezdívku Cruella. V dětství je Estella kvůli svým věčným rošťárnám a rebeliím vyloučena ze školy a následně si slíbí, že v sobě problémovou Cruellu potlačí a nechá místo ní již definitivně vystupovat pouze své lepší já. Přesto však krátce poté nepřímo dopomůže ke smrti své matky (přičemž v tom hrají roli dalmatini) a následně jí nezbyde než vyrůstat s dvojicí též osiřelých pouličních zlodějíčků. Po tomto úvodu se děj posouvá o deset let kupředu, kdy čerstvě dospělá Estella (Emma Stone) stále bydlí ve zlodějském doupěti se svými dvěma přáteli (Paul Walter Hauser a Joel Fry), leč zároveň se nechá zaměstnat u slavné módní návrhářky a baronky (Emma Thompson), na jejímž krku si jednoho dne všimne medailonu, který viděla naposledy u své matky. A tehdy se v ní opět probudí Cruella… 

Na Cruelle je nejvíce pozoruhodné to, že její tvůrci (mimo jiné režisér Craig Gillespie, který předtím natočil krasobruslařský film Já, Tonya) se do ní zřejmě pokusili nacpat materiál hned na několik různých filmů: 

• Jednak tu máme černou komedii o schopné snaživé návrhářce, která se pokouší prosadit jako asistentka a kreativní dělnice u přísné baronky, která je respektovanou módní ikonou, ale zároveň jde o namyšlenou, narcistní a bezcitnou sociopatku, která mlátí své podřízené a strká do nich elektrickým paralyzérem. Tak trochu jako ujetější verze Ďábel nosí Pradu, leč jako by jí režíroval Tim Burton. 

• Pak tu máme revenge thriller o souboji dvou nemesis, kdy Estella sice pokorně pracuje pro baronku, ale zároveň coby Cruella pravidelně nabourává její módní přehlídky svými vlastními vystoupeními a extra opulentními outfity, čímž na sebe strhává veškerou pozornost. Pointa toho všeho přitom tkví v tom, že baronka si za celou dobu nevšimne, že Estella a Cruella jsou jedna a ta samá osoba. 

• Dále tu máme heist film o loupežných akcích ve stylu Dannyho parťáků, které Cruella provádí se svými zlodějskými kumpány. Tuhle kradou zmíněný medailon, tuhle dalmatiny, tuhle zas plánují něco jiného. Upřímně, kdyby se tohle celé vypustilo, tak by se vlastně nic moc reálně nezměnilo a celý film mohl být zhruba o půl hodiny kratší, což by mu při jeho sotva únosné a bez debat přepálené délce 134 minut jen prospělo. Na druhou stranu by v něm ale pak bylo méně akce a legračních scének s psíky. 

• A celé je to ještě korunováno takřka psychologickým dramatem o traumatu hlavní hrdinky ze smrti matky a z různých dalších věcí, které přispějí k její motivaci stát se zloduchem (nebo spíš „zloduchem“ v uvozovkách, viz dále). V rámci tohoto žánru se pak ve filmu vyskytují i takové věci, jako je tříminutová scéna natočená na jeden záběr, v níž se Cruella zpovídá na kameru o svých pocitech. 

Problém pak tkví hlavně v tom, že všechny tyto různorodé přístupy nesedí vždy moc dobře pohromadě, leckdy v ději figurují, aniž by jej kamkoli posouvaly (zejména ty loupežné akce), a film se kvůli tomu navzdory hbitému střihu na řadě míst celkem vleče. V čemž rozhodně příliš nepomáhají ani početné a relativně zbytečné hudební montáže, jejichž smysl existence spočívá patrně ve snaze protlačit do snímku co nejvíc řízných dobových retro-písniček. 

Druhý a ještě o dost větší problém je v samotné hlavní hrdince, s níž by asi divák měl nějak sympatizovat, což ale není úplně jednoduché. Cruella se totiž standardně chová jako arogantní a nepříjemná mrcha (ještě aby ne, když má dělat zlou) a se svými přáteli jedná se stejnou chladnou bezohledností a nadřazeností, s jakou komunikuje se svými zaměstnanci i jí nenáviděná baronka, k níž si diváci mají vybudovat naopak antipatii. Zároveň Cruella ale není skutečně zlá, až na pár krádeží se nedopustí de facto ničeho, co by z ní udělalo anti-hrdinku, a dokonce i za své nevhodné chování se kamarádům ve finále omluví. Zlo namísto ní tudíž zosobňuje právě postava baronky, která je díky své skrznaskrz prohnilé povaze nakonec víc Cruellou než Cruella samotná. Cruellino neustálé přepínání mezi hodnou přirozeností a zlou pózou krom toho vyznívá poněkud neobratně a nepřesvědčivě, stejně jako její první charakterová přeměna z Estelly v Cruellu, k níž dojde prakticky přes noc, ze scény na scénu. 

Se svou zvláštně rozklíženou postavou měla tudíž Emma Stone zřejmě dost práce, přičemž svou nelehkou úlohu sice ustála s grácií, leč ve všech scénách s baronkou ji stejně vždy snadno zastíní Emma Thompson se svou konzistentní a lehce karikovanou stylizací odporné egoistky. Herci Paul Walter Hauser a Joel Fry by zas nebyli coby komická dvojice ani z poloviny tak úspěšní, kdyby jim nesekundovali jejich psí společníci. O něco více než herecké výkony tudíž na filmu zaujme jeho design, zejména co se týče ošacení, masek, kulis, dobové stylizace a důrazu na černobílou barvu přítomnou v mnoha prvcích od oblečení po architekturu. 

Pozitivní je i to, že na rozdíl od leckterých Disneyho předělávek jeho slavných animovaných filmů má snímek Cruella svou vlastní osobnost, vlastní styl, nemalé ambice a schopnost jít v souladu s dobovými reáliemi Londýna 70. let i trochu punkovou cestou, a nepůsobí tudíž jen jako další bezpohlavní generický produkt (byť za vyloženě originální jej rozhodně považovat nelze, neb se na jeho podobě podepsala spousta nejrůznějších vlivů a okoukaných postupů z jiných filmových příběhů, a to včetně různých komiksových originů – s trochou nadsázky by dokonce šlo Cruellu označit za Harley Quinn ve verzi pro děti). Stalo se tak nicméně za cenu značné vypravěčské kostrbatosti a zároveň přílišné opatrnosti, kvůli níž snímek nevypráví ani tak o té Cruelle, kterou známe ze 101 dalmatinů, ale spíš o jakési alternativní Cruelle, která ve skutečnosti není zlá, psovi by nikdy neublížila a s původní Cruellou má zkrátka jen málo společného.