Nejlepší filmy roku 2020 podle Filmspot.cz

Z hlediska kinematografie byl rok 2020 dost zvláštní a plný nejistoty. Kina byla v ČR kvůli vládním opatřením otevřená pouze o zhruba dva měsíce déle, než jak dlouho byla zavřená. Zároveň se u nás i ve světě zrušila celá řada filmových festivalů, případně byla jejich nabídka i návštěvní kapacita značně omezena. Spousta plánovaných novinek musela být bohužel posunuta na později o mnoho měsíců a někdy i o rok nebo dokonce na neurčito. Navzdory výraznému úbytku filmů v kinech jich ale bylo letos k vidění i tak relativně dost. Nestandardní situace přinutila kina přesunout část svého programu k dispozici na internet, čímž se vytvořila příležitost pro diváky, jak prázdné sály podpořit. Značné přízně se v důsledku domácího promítání těšily četné streamovací služby. Do online prostoru se vydaly i leckteré festivaly a několik hollywoodských filmů, které patřily k těm s nejčastěji odkládanými datumy uvedení, si své premiéry odbyly též na síti. Nyní jsou však česká kina stále zavřená a nezbývá než doufat, že toto omezení co nejdříve zas padne. 

Následující filmy považuji za to nejlepší, co jsem z nově uvedených filmů v roce 2020 viděl. Jako první zmiňuji zvlášť jeden film roku, po němž následuje deset nejlepších filmů ze standardní distribuce, po nich nejlepších pět filmů mimo standardní distribuci (festivaly, VOD) a nakonec ještě pětice toho nejlepšího z české produkce.

FILM ROKU

Colectiv (Rumunsko/Lucembursko, rež. Alexander Nanau) – Přesně mířená dokumentární rána na solar, která je už po prvních dvaceti minutách stokrát hustější a výživnější než celá metanolová aféra. Co začíná jako totální průser jedné rumunské nemocnice, končí v absolutní deziluzi o tamním zdravotnictví vůbec, prolezlém prostřednictvím státního aparátu skrz na skrz korupcí, podvody a lhaním. Geniálně realizovaná observace investigativních novinářů, nořících se navzdory anonymním výhružkám do zákulisí pohádky o tom, jak by socialistické zdravotnictví mělo léčit lidi, ale místo toho je zabíjí. Na náladě to nikomu nepřidá, ale o to je důležitější, že takovéto věci vznikají.

 

TOP 10 KINO

Tenet (USA/Velká Británie, rež. Christopher Nolan) – Fascinující, vizionářský a mistrovsky vyprávěný špionážní thriller o tak trochu jiném cestování v čase, časových paradoxech a palindromech. Příběhově v podstatě bondovka o tajných agentech vyslaných do boje proti zákeřnému padouchovi, avšak okořeněná o sci-fi motiv opačného plynutí času. Mohli byste si myslet, že něco takového nejde natočit, nicméně Christopher Nolan to dokázal s naprostou scenáristickou precizností a filmařskou bravurou. Největší a nejsilnější kinozážitek roku, nepodobný čemukoli dalšímu, vyžadující pozornost a soustředěnost a překračující hranice běžné filmové narace (Recenze).

Na nože (USA, rež. Rian Johnson) – Záhadná smrt slavného a bohatého spisovatele, spousta příbuzných a tím pádem i spousta podezřelých a k tomu svérázný sebeironický detektiv. To je základ klasicky vystavěné, nicméně moderně pojaté, vynalézavě vyprávěné, chytré a zábavné detektivky, která si sofistikovaně a s lehkostí pohrává s pravidly žánru. K tomu skvělé herecké obsazení, do posledního puntíku promyšlený děj plný zvratů a fantastická hra s diváckým očekáváním (Recenze).

Chlast (Dánsko, rež. Thomas Vinterberg) – Čtveřice středoškolských učitelů se rozhodne ověřit v praxi vědeckou hypotézu, podle níž by člověk žil mnohem otevřeněji, kreativněji a sebevědoměji, kdyby si konstantně udržoval hladinku půl promile alkoholu v krvi. Cílem však není agitace proti alkoholu, k němuž snímek přistupuje velmi věcně, nýbrž kritický komediálně-dramatický portrét společnosti, v níž je alkohol přítomen prakticky všude, takže se jeho konzumace stala normou. Výsledkem je naléhavá a energická oslava života, která ale nezapomíná ani na utrpení a smutek. Vynikající skloubení uměleckých ambic a diváckého filmu, dánská režijní i herecká první liga (Recenze).

Malé ženy (USA, rež. Greta Gerwig) – Inovativní, živelná a moderní adaptace slavné knihy, pojednávající o čtyřech sestrách, dospívajících během americké občanské války z dívek v ženy. Film se zabývá jak radostmi a strastmi dětství, tak nástrahami dospělosti, a byť vypovídá především o společenském kontextu tehdejší doby, tak díky výrazné emancipační rovině zároveň působí velmi současně a svěže, k čemuž dopomáhá i způsob, jaký je natočen (Recenze).

Corpus Christi (Polsko, rež. Jan Komasa) – Polské drama o mladíkovi z pasťáku, který nenastoupí do dohodnutého zaměstnání v dřevařství a místo toho se v nedaleké vesnici začne vydávat za kněze – a stane se nadějí tamních obyvatel na vyléčení bolesti, která je po nedávné tragédii všechny sužuje. Film o víře, Bohu a rozervané komunitě, kterou svým osobitým přístupem stmelí bývalý trestanec a narkoman, je nesmírně výrazným fyzickým i duchovním zážitkem, jenž stojí na až démonickém výkonu charismatického představitele hlavní role.

Naděje (Norsko/Švédsko, rež. Maria Sødahl) – V realistické a civilní severské vztahové studii je matce šesti dětí ke konci adventu diagnostikována rakovina. Spolu s výrazně starším partnerem se s obavami a se slabou nadějí upíná k rizikové operaci a pobíhá po doktorech během vánočního a novoročního období, které jinak bývá časem svátečního veselí. Snímek ale netlačí na pilu, pracuje s dokonale věrohodnými postavami a díky skvělému scénáři a vynikajícím hercům dokáže nabídnout emocionálně silné okamžiky jak ve vypjatějších, tak ve ztišenějších momentech. Pocity chmur a depresí jsou navíc kompenzovány chvílemi radosti a štěstí, pozitivními událostmi v životě i opětovným stmelením dávno odcizených hlavních hrdinů, jejichž láska nečekaně nabere druhý dech.

Pro Samu (Velká Británie, rež. Waad Al-Khateab, Edward Watts) – Působivá a výrazně autentická dokumentární zpověď, natočená syrskou reportérkou ve městě Aleppo v době, kdy zemí zmítala občanská válka. Ta v něm propojila reportážní záběry pořízené během náletů a pouličních nepokojů s osobními obrazovými materiály a s video-deníčkem natočeným pro její dceru Samu, narozenou v roce 2016, kdy boje v Aleppu vrcholily (Recenze).

Palm Springs (USA, rež. Max Barbakow) – Komedie roku, založená na časové smyčce, v níž nechtěně uvízne dvojice svatebních hostů. K populárnímu schématu o postavách uvězněných v jednom neustále se opakujícím dni však přistupuje s výraznou porcí nápaditosti a osobitosti, díky čemuž je komedií chytrou, pohodovou a romantickou, trochu drsnou, s troškou sci-fi a špetičkou nihilismu (Recenze).

Neviditelný (USA, rež. Leigh Whannell) – Film stavící na práci s dusným napětím, soustavnou nejistotou a momentem překvapení, jenž klasický příběh o vědci, jenž objeví návod na neviditelnost, přetavil do hororového psychologického dramatu o ženě prchající před svým manipulativním a násilnickým manželem. Pevnou rukou režírovaná a překvapivými zvraty překypující žánrová hra tudíž používá motiv neviditelnosti i jako metaforu skrytého tyranského a toxického chování, jemuž se jeho oběti často nedokáží efektivně bránit (Recenze).

1917 (USA/Velká Británie, rež. Sam Mendes) – Válečné drama o cestě dvou vojáků za záchranou jednotky mířící do pasti nepřítele představuje vizuální požitek podpořený zpřítomňováním času a prostoru. Díky dovedně skrytým střihům totiž snímek vypadá, jako by byl natočený v mimořádně dlouhých záběrech. Film tak vyniká dechberoucí technickou realizací, opojnou kamerou a nezapomenutelnými sekvencemi z procházení skrz rozsáhlé zákopy a bitevní pole (Recenze).

 

TOP 5 MIMO KINO

David Attenborough: Život na naší planetě (Velká Británie, rež. Alastair Fothergill, Jonathan Hughes, Keith Scholey) – David Attenborough vypráví o svém životě a na pozadí změn, k nimž došlo na Zemi v posledních desetiletích, přichází s přehledným a jasně srozumitelným apelem na ekologické téma. Snímek tak slouží nejen jako perfektní rekapitulace kariéry tohoto slavného dokumentaristy, ale zároveň i jako důležité poselství o stavu životního prostředí, v němž se ovšem namísto hledání viníků představují konstruktivní návrhy a vize.

Hlídka (Bulharsko/Srbsko, rež. Stephan Ventsislavov) – Komediálně laděné drama o noční šichtě několika policejních hlídek v bulharském hlavním městě. Žánrově bohatá směs propletených historek, které jsou napůl mrazivé a tragické a napůl legrační až anekdotické, skvěle obstojí jako náhled do panoptika rozličných postaviček i jako sociálně-politická společenská kritika.

Moje učitelka chobotnice (Jihoafrická republika, rež. Pippa Ehrlich, James Reed) – Křehký a zcela unikátní dokument o nenadálém přátelství zvědavého hlavonožce a pracovně vyhořelého filmaře, jenž s ním při každodenním potápění strávil většinu jeho života. Originální, emotivní a místy i napínavé propojení světa lidí se světem zvířat, nacházející sjednocující paralely v životech obou protagonistů a nenuceně vybízející k porozumění přírodě ze zcela jiného úhlu pohledu.

První kráva (USA, rež. Kelly Reichardt) – Kulinářský anti-western o dvou mužích, kteří si v dobách osidlování amerického západu začnou vydělávat prodejem smažených koblih. Skvěle režírovaná jemná poetická balada o přátelství, kradení mléka a těžkém životu v krušných podmínkách.

Chicagský tribunál (USA, rež. Aaron Sorkin) – V něčem staromilské a konvenční, avšak zároveň elegantní a živelné drama o věhlasném soudním procesu z roku 1968 s organizátory politického protestu, jenž nechtěně přerostl v hromadnou potyčku s policisty. K tomu vynikající herci, nápadité režijní a scenáristické postupy a sympatický nadhled v kombinaci s důležitými tématy. Na Sorkinův standard jde o film z hlediska kadence dialogů dokonce až překvapivě umírněný, ovšem aniž by přitom ztrácel na tempu a schopnosti vtáhnout do děje.

 

TOP 5 ČESKÉ

Šarlatán (rež. Agnieszka Holland) – Drama o znalci bylin a lidské moči Janu Mikoláškovi, jenž působil od 30. do 50. let minulého století jako léčitel a později byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen komunisty, je řemeslně precizním, chytře vystavěným a poctivě natočeným filmem o boji proti bezmoci a o síle osobnosti sužované vnitřními démony, který svědomitě naplňuje kvalitativní parametry současné evropské festivalové produkce. Léčení davů i režimních prominentů, homosexuální romance i následné soudy v čele s rozporuplným hlavním hrdinou, fantasticky ztvárněném otcovsko-synovskou dvojicí Ivan Trojan a Josef Trojan, drží navzdory skokové struktuře plné flashbacků pohromadě díky přehlednému vyprávění a práci s kamerou a se světlem.  Film vyváženě kombinuje historickou skutečnost s fikcí, svému hrdinovi ve zdravé míře lehce fandí, avšak zároveň si od něj udržuje odstup, a neříká vše doslova, ale ani nenechává diváka zbytečně tápat (Recenze).

Princezna zakletá v čase (rež. Petr Kubík) – Jedna z nejlepších porevolučních českých pohádek, v níž je hlavní hrdinkou princezna, která se musí namísto chrabrých princů spolehnout především sama na sebe. A to zrovna při snaze zlomit prokletí časové smyčky, nutící ji prožívat den svých osmnáctých narozenin (vrcholící zkázou celého království) neustále dokola. V základu jde o pohádku tradičně českou, v řadě motivů a žánrových schémat se však snímek podobá spíše současné zahraniční fantasy tvorbě. Po přehlídce fádních a omšelých pohádek posledních let, trpících nezábavným dějem, neživotnými postavami a nesoudržným fikčním světem, jde o velmi příjemnou a vítanou změnu, která je jejich pravým opakem.

Alchymická pec (rež. Adam Ol‘ha, Jan Daňhel) – Dokument o životě, tvorbě, uměleckých vizích a vnitřním světě filmaře Jana Švankmajera, s nímž tvůrci filmu strávili tři roky. Jejich snímek však silně vybočuje z řady standardních oslavných životopisných medailonků známých umělců a osobností – naopak jde o formálně vynalézavou a myšlenkově nevšední dokumentární mozaiku, záměrně stylizovanou tak, aby odrážela poetiku, motivy a vypravěčské i stylistické postupy Švankmajerova díla.

Vlci na hranicích (rež. Martin Páv) – Názorově vyrovnaný, nestranný a diskuzně podnětný dokument se zaobírá oslavovaným návratem vlků do českých pohraničních oblastí, jenž se však stal trnem v očích řady chovatelů a farmářů, jimž tento státem chráněný predátor likviduje bezbrannou zvěř. Ochránci přírody a příznivci mírumilovných řešení se tak dostávají do konfliktu s poškozenými jedinci, volajícími po změně legislativy a kompenzacích za vlčí oběti. Zaznívají přitom pádné argumenty z obou stran, od lidí, kteří k tomu opravdu mají co říct, a film jako takový tím krom nastolení řady otázek na citlivé téma zároveň řekne mnohé i o různorodosti lidských povah.

Králové videa (rež. Lukáš Bulava) – Divácky vděčný dokument o fenoménu českých rychlodabingů videokazet na přelomu 80. a 90. let z pohledu tehdejších video pirátů, dabérů a distributorů. Film působí jako ze srdce udělaný fanouškovský projekt lidí, kteří na ilegálně kopírovaných videokazetách dovezených ze západu zřejmě vyrůstali, což se s kvalitou tehdejších amatérských jednohlasných domácích dabingů sympaticky doplňuje. I z toho důvodu síla snímku netkví v předání jakkoli zásadních informací, ale především v pobavení diváků prostřednictvím nostalgického vzpomínání pamětníků na bizarní historky ze zákulisí a četných ukázek z domácích archivů několika nadšenců.

 

Mnohokrát Vám děkuji za podporu a čtenost a přeji úspěšný, radostný a ve zdraví a pohodě prožitý nový rok, který už snad bude normálnější než ten loňský.