Chlast (Druk) – Recenze – 80%

V dánském dramatu Chlast režiséra a scenáristy Thomase Vinterberga se čtveřice středoškolských učitelů rozhodne experimentálně ověřit podivnou vědeckou hypotézu, podle níž by člověk žil mnohem otevřeněji, kreativněji a sebevědoměji, kdyby si konstantně udržoval hladinku půl promile alkoholu v krvi. Pravidelným pitím v pracovní době i po práci si tak pedagogové opakovaně ověří pozitivní dopad mírné opilosti na průběh výuky i na soukromý život a své poznatky přitom průběžně zapisují kvůli vědeckým účelům. Poněkud neprozřetelně však podcení riziko závislosti, k němuž dlouhodobá intoxikace v kombinaci se soustavným navyšováním dávek může vést.

© Henrik Ohsten

Thomas Vinterberg ve filmu Chlast opět spojil síly s hercem Madsem Mikkelsenem, jejichž předchozí spolupráce na vynikajícím filmu Hon vynesla Dánsku nominaci na Oscara. Mikkelsen tentokrát ztvárnil sebelítostivého učitele dějepisu procházejícího si syndromem vyhoření i pocitem méněcennosti, který před lety zavrhl kariéru tanečníka i usilování o odbornou akademickou nadstavbu, načež se propadl do nudné a šedivé každodenní průměrnosti, v níž ho nevnímají ani studenti, ani vlastní děti, a jeho již dlouho povadlé manželství degradovalo do pouhého spolubydlení. Proto se především na něm projeví nabráním druhého dechu blahodárnost soustavné konzumace alkoholu, ospravedlněná tezí, že Winston Churchill také vyhrál druhou světovou válku věčně pod parou. 

Mads Mikkelsen každopádně v Chlastu předvádí hereckou první ligu a i Vinterberg se vrátil do vrcholné režijní formy, přestože film natáčel se srdcem bolavým z tragické smrti své dcery, která měla v Chlastu původně hrát, leč následkem osudu zůstalo jen u závěrečného věnování. Vinterbergův snímek je naléhavý a neuvěřitelně živelný a energický, je oslavou života, ale zároveň nezapomíná na strasti a smutek, které k životu též patří. Na scénáři se Vinterberg podílel se scenáristou Tobiasem Lindholmem, který s ním spolupracoval kromě Honu i na filmech Submarino a Komuna. Společně napsali svěže působící a chytře vystavěný film, který je v řadě ohledů modelovým a v určitých aspektech předvídatelným dramatem, ale zároveň perfektně vybalancovaným a vyrovnaným. 

K alkoholu snímek přistupuje tak, jak by se mělo přistupovat k drogám obecně – civilně a realisticky, bez předsudků a démonizování, ale též bez nekritického schvalování. Ukazuje proto jak jeho povzbuzující účinky a další přidružené výhody, tak i mnohdy neblahé ranní následky a všelijaká jiná rizika jeho konzumace. Popisuje jej jako potenciálně užitečný nástroj, který však může snadno sklouznout k metle ohrožující partnerské vztahy, pracovní poměry i zdraví a životy. Film se tak v důsledku této rovnováhy ve spojení s přímočaře a zpočátku i beze studu jednajícími postavami zcela vyhýbá jakémukoli moralizování a nechává diváky, ať si udělají na chování hlavních hrdinů názor sami. Cílem není agitace proti alkoholu, nýbrž kritický portrét společnosti, v níž je alkohol přítomen prakticky všude, a která je s jeho požíváním propojená natolik silně, že z něj udělala součást národní kultury. Společnosti, která alkohol potřebuje, aby se vůbec dokázala bavit, a hledá proto záminku k jeho konzumaci v každé příhodné události.

© Henrik Ohsten

Byť nejde o komedii, tak Chlast nezapomíná ani na černý humor a příležitostné vtipné scénky a vsuvky – smích vyvolávají jak všeříkající archivní záběry vrávorajících politiků, tak leckteré eskapády nově nabuzené čtveřice kamarádů, jejichž veselím doprovázené mejdany jdou však povětšinou ruku v ruce s opodstatněným očekáváním toho, že se jejich počínání nakonec nebezpečně zvrtne. Po dočasných radovánkách tak přichází tvrdé vystřízlivění, kdy si hrdinové uvědomí, že již překročili hranici a přestávají mít pití alkoholu pod kontrolou, zvlášť když jeden z nich dorazí v silně podroušeném stavu i na shromáždění učitelského sboru.

Svou výraznou kvalitativní úroveň si Chlast udržuje od začátku do konce i díky dynamickému vyprávění, nepodbízivé kameře a výkonům herců ve vedlejších rolích, zároveň ale svým dějem nikdy vyloženě nestrhne, neb mu záleží spíš na opakování určitých motivů a obecnějších sdělení než na budování strhujících konfliktů a následných katarzí. Skrze osobní příběhy svých hrdinů ale upoutá každopádně a z tempa vypadne jen občas, z toho nejznatelněji v mírně utahaných závěrečných deseti minutách, jež jsou však bohatě vykoupeny osvobozujícím euforickým završením.