Dne 24. září 2020 mělo v kinech premiéru hned pět snímků, které byly zároveň
uvedeny v předpremiéře na filmovém festivalu Febiofest – francouzsko-italské
drama Žaluji! Romana Polanskiho, norské Disco,
francouzsko-japonská Pravda režiséra Hirokazu Kore’edy, norsko-švédská Naděje
režisérky Marie Sødahl a polské Corpus Christi režiséra Jana Komasy. Recenzi
na film Žaluji! jsem již před časem vydal zvlášť a snímek Disco
jsem neviděl, nicméně zbylým třem počinům bych se věnoval rád, a tudíž je v následujícím
textu proberu všechny najednou.
Pravda (La Vérité)
– 50%
Japonský režisér a mistr rodinných drobnokreseb Hirokazu Kore’eda (Po bouři, Zloději)
natočil svůj první nejaponsky mluvený počin, i tentokrát se nicméně držel
tématu rodiny. V jeho příběhu situovaném do podzimní Paříže se mluví francouzsky
a anglicky, jeho hrdinkami jsou totiž slavná francouzská herečka Fabienne
(Catherine Deneuve) a její dcera Lumir (Juliette Binoche), která žije coby
úspěšná scenáristka v New Yorku. Když ale její matka vydá autobiografii,
jede jí i s rodinou (Lumirina manžela hraje Ethan Hawke) osobně
pogratulovat a vyjasnit si nějaké nepřesnosti, o nichž Fabienne do své knihy
napsala. Návštěva se však neplánovaně prodlouží, přičemž na obě ženy dolehne
tlak nikdy nevyřčených traumat a dávných křivd z rodinné minulosti.
|
© Film Europe |
Zahajovací snímek loňského festivalu v Benátkách se zabývá
nejednoznačností a relativizací pravdy, přičemž Kore’eda hojně pracuje i s motivem nespolehlivé paměti,
která může pravdu ukrytou v našich vzpomínkách po čase přetvářet. Od
sociálně-kritických a poetických dramat o obyčejných lidech se oceňovaný režisér
a scenárista přesunul do prostředí umělecké smetánky, jež sice stále dokáže zaplnit
realistickými postavami a věrohodnými dialogy, ale to nic nemění na tom, že mu
ta změna příliš neprospěla. Film stojí na vztahu matky, arogantní a samolibé slavné
herečky na sklonku kariéry, a dcery, která od ní raději utekla do zámoří a celý
život jí vyčítá její neustálé přehlížení a pohrdání. Z tohoto slibného a
potenciálně velmi nosného konfliktu se ale podařilo vytěžit poměrně málo, jelikož
snímek se od začátku do konce drží poklidné atmosféry a namísto konfrontací
směřujících ke katarzi se obaluje doslovnými metaforami s trojúhelníky a
vztahy mezi realitou a fikčním filmovým světem.