Francouzské drama Proxima vypráví
o rozvedené francouzské astronautce Sarah (Eva Green), která získá nabídku
letět jako jediná žena na vesmírnou misi „Proxima“, jejíž cílovou destinací je
Mars. Problém je v tom, že Sarah je zároveň matkou samoživitelkou, která kvůli
své účasti musí opustit na dlouhou dobu svou sedmiletou dceru Stellu a ponechat
ji v péči jejího otce, jenž žije v Německu. Snímek se následně věnuje
nejen hrdinčině náročné přípravě na meziplanetární let, ale i jejímu vztahu s dcerou
a tomu, jak se obě vyrovnávají s pocitem vzájemného odloučení.
 |
| Zdroj fotek: aerofilms.cz |
Snímek Proxima natočila a napsala
režisérka a scenáristka Alice Winocour, která se jeho dvěma největším tématům
věnuje pomocí dvou doplňujících se přístupů. Astronautická část je pojata jako takřka
procedurální náhled do výcviku účastníků blížící se mise, jehož realističnost
podtrhává dokumentárně stylizovaná kamera a natáčení na autentických lokacích astronautických
výcvikových center v Německu, v Rusku a v Kazachstánu. Rodičovská
část pak probíhá mnohdy na stejných lokacích a je realizována formou hloubavého
psychologického dramatu, v němž obě hrdinky reagují na nutnou separaci nejprve
klidnou vyrovnaností a následně hlubokým steskem.
Eva Green, která ve filmu perfektně mluví hned několika jazyky, je standardně
skvělá, přičemž herecky i typově velmi výrazná dětská herečka Zélie Boulant jí
v roli její dcery zdatně sekunduje (a ve vedlejších rolích je doplňují mimo
jiné výteční Matt Dillon a Sandra Hüller). I přes procítěné a věrohodné výkony
obou hlavních hereček však filmu schází emoce, což je dáno jednak jeho celkově
chladným zpracováním a zároveň jeho mechanickou strukturou, v níž jsou jak
podle návodu poskládány jednotlivé prvky a scény, které byste od filmu
podobného typu čekali. V osobní rovině Sarah pochopitelně projevuje jistou
úzkost ohledně toho, zda skutečně dokáže kvůli misi opustit svou dceru, přičemž
Stella nejprve působí smířeně s dočasným odchodem matky i s potenciálními
smrtelnými riziky její daleké cesty, leč o něco později se začne projevovat odmítavě
a vzdorovitě. V profesní rovině zas Sarah, poněkud znevýhodněná v konkurenci
mužských kolegů, pochybuje o svých schopnostech a zdatnosti, zatímco
sledujeme velmi technické a strojově schematické výjevy z jejího tréninku,
jenž ji fyzicky i psychicky čím dál víc vyčerpává.
Film si navíc po celou dobu udržuje značně pozvolné tempo vyprávění a z atmosféry
klinicky ledového melancholického dramatu o vztahu matky a malé dcerky, jenž divákům
příliš neumožňuje prožívat pocity hrdinek spolu s nimi, vybočí prakticky
až v závěru, jenž však svým naivním vyústěním a snovou stylizací kontrastuje
k předchozímu dění a vyznívá poněkud lacině. Závěrečné titulky, skládající
poctu všem možným astronautkám, které byly při svém výkonu povolání zároveň
matkami, mají v kontextu snímku rozhodně svůj význam, ale hořký dojem z takřka
hollywoodského finále, jenž se zbytkem realistického a věcně působícího filmu
moc neladí, napravují bohužel jen částečně.
Proxima je film komorní, pomalý a neakční a zabývá se
výhradně jen obdobím před startem raketoplánu, což je v rámci filmů o astronautech
poměrně inovativní – záběry z vesmíru, natož z Marsu, tudíž vážně nečekejte.
Krom hereckých výkonů, pár silných okamžiků a několika pozoruhodných lokací
je na něm zajímavé především to, že nahlíží na problematiku vesmírných
letů z úhlu ženy a současně i matky, díky čemuž působí neokoukaně a tím
pádem atraktivně. Jeho samotné sledování nicméně už moc velký zážitek nezanechává.
Žádné komentáře:
Okomentovat