Hlavní hrdinkou australského dramatu celovečerně debutující režisérky
Shannon Murphy je šestnáctiletá Milla (Eliza Scanlen), která má rakovinu. Její
rodiče – otec psychiatr (Ben Mendelsohn) a matka bývalá hudebnice (Essie Davis)
– se s nešťastnou situací vyrovnávají tím, že se utápějí buď sami v sobě,
nebo v medikamentech. Milla, jenž se ocitá na prahu mezi dětstvím (má ještě
poslední mléčný zub) a dospělostí, však nalezne vlastní řešení, a sice
v navázání romantického vztahu s třiadvacetiletým Mosesem (Toby
Wallace), který žije na ulici, vypadá zanedbaně, patrně bere nějaké drogy a
nedá se mu důvěřovat. Její rodiče z toho nadšení nejsou, ale jelikož Mille
zamilovanost zřejmě pomáhá, tak před nekonvenčním problematickým mladíkem,
který s jejich dcerou možná chodí jen proto, že bydlí v domě plném
léků, přivírají oči…
Film Než skončí léto vznikl podle
divadelní hry, jejíž text adaptovala do podoby filmového scénáře přímo její
autorka, australská dramatička a herečka Rita Kalnejais. Ta odvedla dobrou
práci nejen v tom, že divadelní původ na snímku není vůbec znát, ale že i
jednotlivé postavy, jejich dialogy a vzájemné vztahy, odvíjející se od
struktury dvougeneračního vyprávění, střídajícího dvě odlišné perspektivy, jsou
vesměs kvalitně napsané. Obecně pak snímek vypráví jak o první lásce hlavní
hrdinky a o jejím dospívání poznamenaném nemocí, tak o jejích milujících
rodičích, žijících v krajně vyhořelém manželství a opatrně koketujících
buď s dávným partnerem, učitelem hudby (v případě matky), či se
zcela novou známostí, těhotnou svobodnou sousedkou z protějšího domu
(v případě otce).
Svým tématem tak film Než skončí léto
připomíná řadu amerických dojemných romantických dramat, v nichž se
střetávají motivy rakoviny a lásky dvou mladých hrdinů (od Dlouhé cesty po Hvězdy nám
nepřály). Svým zpracováním, typickým pro nezávislou filmovou tvorbu, se
však snímek stává spíš festivalovou a lehce artovou obdobou téhož, s menším
množstvím humoru a realističtějším zobrazováním toho, jak se žije dospívajícímu
člověku se smrtelnou nemocí. Obvyklý mustr podobných filmů je přitom ve snímku Než skončí léto spíše jen naplňován, než
aby byl inovativně posouván někam dál, a to včetně využívání leckterých klišé, jež
jsou s tímto typem dramat spojována.
Za víceméně konvenční lze považovat i režii jinak bezesporu talentované a
schopné Shannon Murphy. Na debutantku působí jako režisérka velmi sebejistě a
soustředěně (jen občas stráví na nějakém záběru více než nezbytné množství
času, zjevně okouzlena jeho poetičností) a vyniká především ve vedení herců. Ti
pak předvádějí velmi prožité a autenticky působící výkony a dokáží tak svým
postavám vtisknout osobnostní rysy natolik výrazné, že tím mnohdy zakryjí nedostatky
spočívající v jiných aspektech realizace (třeba málo viditelné známky
toho, že by se na Mille její nemoc či léčba nějak projevovaly, nebo psychologická
nesoudržnost postavy Mosese, jehož charakterové vlastnosti se často mění ze
scény na scénu).
Vyloženě rozporuplným vypravěčským rozhodnutím se ovšem stává nepříliš
sympatický záměr nedotahovat některé vedlejší vztahové linie do konce a vynechávat
v nich určité zásadní pasáže, které jsou tím pádem divákovi zcela zamlčeny
(k čemuž slouží i dělení příběhu do kapitol, jež jsou od sebe mnohdy odděleny blíže
nespecifikovanými časovými úseky). Tím nejsou nutně myšleny jen záhadné
nejasnosti v minulosti vztahu Milliných rodičů, plíživě odkrývané v nepatrných
náznacích, ale hlavně nově vznikající vztahové vazby, u nichž bohužel probíhají
ty nejzásadnější proměny mimo obraz. Jak se v průběhu filmu vyvíjela např.
linie otce a sousedky nebo Mosesův vztah s jeho rodinou, si tak může divák
po skončení závěrečných titulků jen nepodloženě domýšlet.
Sympaticky naopak působí snaha netlačit na pilu s cílem vydolovat z diváků
dojetí za každou cenu, nápaditě pracovat s motivacemi postav, usměrňovat tón
filmu používáním klasické vážné hudby a interpretovat užívání léků a lehkých
drog kvůli zdravotním a psychickým problémům i jako potenciálně negativní věc. Snímek
Než přijde léto je rozhodně vyzrálým
filmem z hlediska obsahu a zvolených témat, avšak při jejich tlumočení
divákům naráží na spoustu vypravěčských lapsů, kvůli nimž jeho děj vyznívá příliš
klopotně a komplikuje tím možnost se do jeho postav a jednotlivých situací pořádně
emocionálně zaangažovat. Emocionálním vrcholem filmu se tudíž nezvykle stává nikoli
vypjaté finále, ale až následný závěrečný epilog.
Žádné komentáře:
Okomentovat