Meky – Recenze – 50%

Film Meky vznikl tak, že režisér Šimon Šafránek hledal vhodný soundtrack pro svůj dokumentární snímek z roku 2018 King Skate a objevil přitom písničky Miroslava „Mekyho“ Žbirky, s nímž posléze navázal užší spolupráci s cílem natočit dokument i o něm a o jeho hudební kariéře. Ve filmu se pak nově pořízené záběry s Mekym na koncertech a v soukromí smíchaly se spoustou archivních materiálů, které pojednávají o Žbirkově vzestupu na československé hudební scéně, o osudových okamžicích jeho života i o jeho lásce k hudbě.

 

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Zejména po dynamickém nástupu v úvodu snímku a díky rychlému střihu se filmu Meky daří prvních pár desítek minut tvářit, jakože půjde o hbitou a informacemi naditou hudební koláž, která postavu Mira Žbirky propere od A do Z, podobně jako se to dělo u zahraničních dokumentů typu Marley, Whitney nebo Amy. Opak je nicméně pravdou – tempo sice Meky zvládne udržet až do konce, leč z informativního hlediska působí velmi chudě a dokonce se mu ani za celou dobu nepodaří na svého hlavního protagonistu pořádně napojit. Což je dáno nejen tím, že Miro Žbirka (velmi sympatický a charismatický) zjevně nebyl ochoten se dokumentaristům příliš otevřít (opravdu nečekejte nějakou hlubokou umělcovu zpověď), ale i poněkud rozptýleným přístupem, s nímž tvůrci svůj snímek lepili dohromady. 

Dokument Meky totiž působí, jako by vznikal bez jakéhokoli dramaturgického plánu. Přeskakuje se v něm od tématu na téma, skoro žádné se přitom neprobere pořádně a výsledek kvůli tomu vyznívá poněkud bezradně. Náhodně vybrané doprovodné záběry (střih na vojáky v lese při zmínce o okupaci, pasáž s přebíráním Zlatého slavíka uvozená záběrem na páva a holubici, hned při třech příležitostech použitý ten samý záběr mladé ženy v plavkách…) jsou pak dokonce až na hranici zoufalosti. Ačkoli údajně bylo k dispozici zhruba sto hodin materiálů a tudíž teoreticky mělo být z čeho vybírat, tak celkový dojem je ten, že Šimon Šafránek toho přesto neměl dost na to, aby filmu dokázal dát ucelenou formu a vypíchnout v něm to nejzásadnější v Mekyho životě v dostatečné míře.

Ve filmu jsou tudíž zmiňovány především banální základy, třeba v jakých kapelách Meky hrál a jaké složil písně. Kromě toho se snímku daří nenápadně podchytit důvody jeho úspěchu rozkrýváním toho, že díky své britské matce uměl skvěle anglicky, že na rozdíl od jiných československých hudebních hvězd nejenže skládal ve své době dost pokrokovou hudbu, ale psal si i vlastní texty, a že mohl snadněji sledovat hudební vývoj na západě díky tomu, že v Bratislavě bylo možné naladit v rádiu rakouské vysílání. Avšak další klíčové pasáže, jako např. nakousnutý vztah Mekyho s jeho dcerou či rozepře s bývalým kolegou Lacou Lučeničem, případně tragické okamžiky v podobě bratrova úmrtí nebo nehody Mariky Gombitové, jsou bohužel pokaždé mimořádně zestručněny a utnuty ihned v zárodku. Marika Gombitová ve filmu dokonce vůbec nevystupuje, přestože s ní Miro Žbirka dodnes udržuje profesní i přátelský kontakt.

Obecný problém filmových životopisných medailonků je obvykle ten, že staví svého hlavního protagonistu výhradně jen do pozitivního světla, zasypávají jej ze všech stran chválou a obdivem a snaží se být co nejméně konfliktní a kritické. I tak ale může jít alespoň o velmi solidní a divácky vřelou rekapitulaci, jakou byl např. loni uvedený film o Jiřím Suchém s podtitulem Lehce s životem se prát. Snímek Meky na tuto metu však nemůže dosáhnout už jen proto, jak těkavě pracuje s informacemi a opomíjí přitom i leckterá dost podstatná fakta, což z něj činí záležitost určenou téměř výhradně jen pro Mekyho fanoušky, kteří si v ní připomenou jeho hudební dráhu, a nebude jim vadit, že se nedozvědí nic moc nového.