Film Meky vznikl tak, že režisér
Šimon Šafránek hledal vhodný soundtrack pro svůj dokumentární snímek z roku
2018 King Skate a objevil přitom písničky
Miroslava „Mekyho“ Žbirky, s nímž posléze navázal užší spolupráci s cílem
natočit dokument i o něm a o jeho hudební kariéře. Ve filmu se pak nově
pořízené záběry s Mekym na koncertech a v soukromí smíchaly se spoustou
archivních materiálů, které pojednávají o Žbirkově vzestupu na československé
hudební scéně, o osudových okamžicích jeho života i o jeho lásce k hudbě.
Zejména po dynamickém nástupu v úvodu snímku a díky
rychlému střihu se filmu Meky daří prvních
pár desítek minut tvářit, jakože půjde o hbitou a informacemi naditou hudební
koláž, která postavu Mira Žbirky propere od A do Z, podobně jako se to dělo u
zahraničních dokumentů typu Marley, Whitney nebo Amy. Opak je nicméně pravdou – tempo sice Meky zvládne udržet až do konce, leč z informativního hlediska
působí velmi chudě a dokonce se mu ani za celou dobu nepodaří na svého hlavního
protagonistu pořádně napojit. Což je dáno nejen tím, že Miro Žbirka (velmi sympatický
a charismatický) zjevně nebyl ochoten se dokumentaristům příliš otevřít
(opravdu nečekejte nějakou hlubokou umělcovu zpověď), ale i poněkud rozptýleným
přístupem, s nímž tvůrci svůj snímek lepili dohromady.
Dokument Meky totiž působí, jako
by vznikal bez jakéhokoli dramaturgického plánu. Přeskakuje se v něm od
tématu na téma, skoro žádné se přitom neprobere pořádně a výsledek kvůli tomu
vyznívá poněkud bezradně. Náhodně vybrané doprovodné záběry (střih na vojáky v lese
při zmínce o okupaci, pasáž s přebíráním Zlatého slavíka uvozená záběrem
na páva a holubici, hned při třech příležitostech použitý ten samý záběr mladé
ženy v plavkách…) jsou pak dokonce až na hranici zoufalosti. Ačkoli údajně
bylo k dispozici zhruba sto hodin materiálů a tudíž teoreticky mělo být z čeho
vybírat, tak celkový dojem je ten, že Šimon Šafránek toho přesto neměl dost na
to, aby filmu dokázal dát ucelenou formu a vypíchnout v něm to
nejzásadnější v Mekyho životě v dostatečné míře.
Ve filmu jsou tudíž zmiňovány především banální základy, třeba v jakých
kapelách Meky hrál a jaké složil písně. Kromě toho se snímku daří nenápadně podchytit
důvody jeho úspěchu rozkrýváním toho, že díky své britské matce uměl skvěle
anglicky, že na rozdíl od jiných československých hudebních hvězd nejenže skládal
ve své době dost pokrokovou hudbu, ale psal si i vlastní texty, a že mohl snadněji
sledovat hudební vývoj na západě díky tomu, že v Bratislavě bylo možné
naladit v rádiu rakouské vysílání. Avšak další klíčové pasáže, jako např. nakousnutý
vztah Mekyho s jeho dcerou či rozepře s bývalým kolegou Lacou
Lučeničem, případně tragické okamžiky v podobě bratrova úmrtí nebo nehody
Mariky Gombitové, jsou bohužel pokaždé mimořádně zestručněny a utnuty ihned v zárodku.
Marika Gombitová ve filmu dokonce vůbec nevystupuje, přestože s ní Miro
Žbirka dodnes udržuje profesní i přátelský kontakt.
Obecný problém filmových životopisných medailonků je obvykle ten, že staví
svého hlavního protagonistu výhradně jen do pozitivního světla, zasypávají jej
ze všech stran chválou a obdivem a snaží se být co nejméně konfliktní a kritické.
I tak ale může jít alespoň o velmi solidní a divácky vřelou rekapitulaci, jakou
byl např. loni uvedený film o Jiřím Suchém s podtitulem Lehce s životem se prát. Snímek Meky na tuto metu však nemůže dosáhnout
už jen proto, jak těkavě pracuje s informacemi a opomíjí přitom i leckterá
dost podstatná fakta, což z něj činí záležitost určenou téměř výhradně jen
pro Mekyho fanoušky, kteří si v ní připomenou jeho hudební dráhu, a nebude
jim vadit, že se nedozvědí nic moc nového.
Žádné komentáře:
Okomentovat