Havel – Recenze – 60%

České životopisné drama Havel je novým snímkem režiséra, scenáristy a producenta Slávka Horáka, který úspěšně debutoval před pěti lety s Domácí péčí. Děj filmu se zabývá obdobím mezi roky 1968 a 1989 a nevěnuje se tím pádem Havlově prezidentskému působení, nýbrž jeho osobnímu životu v dobách, kdy byl „jen“ úspěšným dramatikem a obhájcem lidských práv, neúnavně a odvážně se stavícím proti svazujícímu režimu a cenzuře. Těžištěm snímku je tedy především boj hlavního hrdiny za správnou věc, jeho následné věznění a pronásledování, ale také komplikovaný partnerský vztah s manželkou Olgou a mladší milenkou.

Zdroj fotek: bontonfilm.cz

Titulní role se ujal převážně divadelní herec Viktor Dvořák, který hrál Václava Havla už ve filmu Ireny Pavláskové Pražské orgie, kde se však pouze mihl coby okrajová postava. Havlovi je pozoruhodně podobný (včetně vlasů a kníru), přičemž si velmi dobře osvojil i Havlovu typickou mimiku, některá gesta a styl vyjadřování (včetně ráčkování) a hraje zkrátka skvěle. Podobné převtělení se nepovedlo až tak dobře u postavy Pavla Landovského v podání Martina Hofmanna, jenž svým temperamentním projevem tvoří ke zdrženlivému Havlovi zřetelný kontrast. I přes Hofmannovu snahu o věrnou nápodobu totiž nikdy nezmizí dojem, že zkrátka sledujete jen dobrého herce v paruce. Totéž platí i pro Annu Geislerovou v roli Olgy Havlové, kterou herečka navíc ztvárnila v poněkud jednostranné poloze jako ženu utrápenou a věčně posmutnělou, což obrazu skutečné Olgy Havlové příliš neodpovídá.

Postava Václava Havla je pak ve filmu vylíčena jako intelektuál pevný ve svém politickém přesvědčení, avšak zcela nepraktický až nemožný ve věcech soukromých, hlavně co se týče intimních vztahů. Jeho milostnému trojúhelníku se snímek věnuje z poměrně velké části, naštěstí aniž by se snažil toto téma jakkoli bulvarizovat. Spíš jej využívá ke komickým scénkám, jako je ta, v níž Havel vysvětluje své ženě a milence (Bára Seidlová) svou naivní představu o jejich společném soužití, zatímco je odposloucháván hned několika estébáky.

Kromě toho Slávek Horák se spolu-scenáristou Rudolfem Suchánkem, jenž s ním spolupracoval už na Domácí péči, kladou důraz na události týkající se vzniku a následné propagace Charty 77 a Havlova věznění a nátlaku, jemuž musel ze strany komunistické diktatury čelit. Oproti tomu poněkud opomíjejí jeho dramatické dílo (zpřítomněné jen několika málo úryvky a záměrně zcizujícími scénami realizovanými v efektní divadelní stylizaci) a také jeho přerod z ublíženého vězněného disidenta ve vůdce lidu – kandidátem na prezidenta se totiž Havel stane v poněkud zbrklém závěru víceméně znenadání.

Výsledkem tak rozhodně není oslavný pomník, ale spíš lidské a civilní drama v podstatě obyčejného a chybujícího, leč zároveň i významného a schopného člověka, natočené po vzoru hollywoodských životopisných filmů, čemuž odpovídá jak kamera Jana Šťastného, tak hudba Petra Maláska. Svým zahraničním vzorům však Havel dostát nedokáže, na to je zpracován příliš povrchně a bez nuancí v tezovitých dialozích či v nehluboce vylíčených vztazích mezi postavami, které působí neživotně a jednorozměrně (s výjimkou samotného Havla). Tvůrci si až moc dali záležet na tom, aby ve filmu bylo všechno za všech okolností bezpečně čitelné, a to včetně řady velmi doslovných metafor, jako je ta, v níž filozof Jan Patočka (Jiří Bartoška) stvrzuje svou podporu Chartě tím, že Havlovi při zavírání sklepního okna podává a následně i přidržuje žebřík.

V rámci české kinematografie poslední doby je Havel filmem po všech stránkách poměrně solidním, což je zároveň pochvala a zároveň kritika. Je totiž dost obyčejný, ničím nevybočující, a byť je na něm znát, že jej dělali schopní a inteligentní filmaři, tak málokdy překročí hranici mírného nadprůměru (snad až na velmi zdařilý úvod). Je pravděpodobné, že díky letošní (víceméně žalostné) dosavadní konkurenci bude příští rok hlavním uchazečem o filmové ceny, takže se dost možná vzácně potká s podobně výpravným a podobně laděným Masarykem v tom, že bude jednookým králem mezi slepými.