Pro Samu (For Sama) – Recenze – 80%

Na Oscara nominovaný dokument Pro Samu natočila ve spolupráci s britským dokumentaristou Edwardem Wattsem mladá syrská reportérka Waad Al-Kateab, která žila v nejlidnatějším syrském městě Aleppu v době, kdy zemí zmítala občanská válka. Záběry pořízené v období přibližně pěti let, které odtamtud poskytovala pro zpravodajský pořad Channel 4 News, přitom propojila i s obrazovými materiály ze svého osobního života, obsahujícími mimo jiné i video-deníček, který natočila coby osobní filmový dopis pro svou dceru Samu, narozenou v roce 2016, kdy boje v Aleppu vrcholily.

Zdroj fotek: artcam.cz

V roce 2012 byla Waad studentkou marketingu, natáčela hlavně své přátele a svůj život v Aleppu a jen okrajově pořídila sem tam i záznam z protestů proti diktátorskému režimu, který na demonstrace reagoval čím dál tvrdšími odezvami. Postupem času se tak z de facto domácích videí začínající filmařky stala intimní výpověď o životě v ruinách bombardovaného města, z něhož byli jeho obyvatelé vyháněni v houfech, a ve strachu, že váš život může kdykoli znenadání skončit, když budete zrovna v nevhodnou chvíli na nevhodném místě.

Obvyklé scénky z archivu rodinného home-videa, jako jsou svatby, porody dětí a večery s přáteli, jsou tím pádem silně ovlivněny netradičním místem dění i neblahými okolnostmi, za nichž mnozí z těchto lidí v lepším případě prchají ze země, v horším případě umírají na ulicích, přicházejí o střechy nad hlavou a živoří v kulisách válečného území, podkresleném zvuky nedalekých výbuchů a náletů. Právě v době největších bojů prožívá Sama svůj první rok života – za což se jí její matka ve vypravěčském voiceoveru hned od začátku omlouvá a dodává, že se jí ve filmu pokusí osvětlit, kdo byli její rodiče zač, za co v té době bojovali a proč ji vůbec přivedli za tak komplikované situace na svět.

Ke zdůraznění hrůznosti zobrazovaného výrazně napomáhá ta skutečnost, že Waadin manžel je doktor a pracoval v Aleppu v jedné z mála nemocnic, které tehdy ještě stály. Dokumentaristka se tudíž snadno dostala do kontaktu se smrtí a neštěstím, které doléhalo na příbuzné raněných a zemřelých. Tragické výjevy hysterických matek a plačících dětí, jakkoli působí jako bezprostřední záznam něčí bolesti a smutku, mají místy nádech až příliš patetického dokumentárního dojáku, na druhou stranu některým záběrům opravdu nelze upřít nefalšovaná intenzita (např. pasáž s akutním císařským řezem a následnou úspěšnou resuscitací zdánlivě mrtvého novorozeněte).

Od snímku Pro Samu nelze očekávat nějaký komplexní pohled na průběh občanské války v Sýrii – informace o politické situaci v zemi jsou pouze kusého charakteru, postupný vývoj událostí je mírně nepřehledný kvůli nelineárnímu vyprávění a především nikdo ani nepředstírá, že by šlo o film nestranný. Jeho tvůrci se naopak od začátku prezentují jako sympatizanti s proti-režimními demonstranty a jako zapálení bojovníci za svobodu – a je tudíž otázka, nakolik je prezentování určitých událostí v jejich podání skutečně objektivní (nicméně o hodnotě filmu coby autentickém svědectví z první ruky i tak nemůže být sporu).

Kromě toho snímek snadno obstojí i jako apel, aby společnost neodvracela zrak před děním ve světě a neignorovala bezpráví, i jako příběh o lásce k dítěti a k rodnému městu, v němž byl člověk zvyklý žít a z něhož se mu nechce jen tak uprchnout, přestože třeba v jeho ulicích zrovna zuří apokalypsa a domy se hroutí po explozích bomb. Pro Samu je strhující osobní výpověď ženy, jež se snaží na pozadí válečného konfliktu skloubit život matky, manželky, reportérky a aktivistky, a která se ve scénách přesycených všudypřítomnou destrukcí, nejistotou a osobními tragédiemi snaží přes to všechno klást důraz především na pospolitost mezi lidmi a na provádění nejrůznějších humánních skutků, jichž bylo v té době obzvláště zapotřebí.