Film V síti režisérů Víta
Klusáka a Barbory Chalupové dokumentuje průběh sociálního experimentu,
v rámci něhož byly vybrány tři dospělé, leč mladě vypadající herečky,
které se pak pod falešnými profily vydávaly na sociálních sítích za
dvanáctileté dívky a pasivně se nechávaly kontaktovat různými muži,
z nichž se poměrně záhy v drtivé většině případů vyklubali
nejrůznější úchylové a sexuální predátoři.
Takže na začátku vidíme casting všech tří hereček, výstavbu tří dětských
pokojíčků uvnitř filmového ateliéru a pak hned založení profilů hlavních
protagonistek na nějakém populárním internetovém chatu, po němž prakticky okamžitě
následuje několik desítek žádostí o přátelství od náhodných mužů (typicky ve
věku od dvaceti do šedesáti let). A když kterákoli ze slečen nějaké to
přátelství přijme, tak se tito muži zpravidla v rámci desítek sekund uchýlí
k předvádění svého přirození a k výzvám ke svlékání, zasílání
erotických fotek či masturbaci (pokud tedy nemasturbují hned od počátku konverzace
či video-hovoru). V závěru snímek graduje tím, že dojde i k osobním
schůzkám dívek (ve fingované kavárně) s těmi muži, kteří iniciovali
setkání naživo.
Cílem dokumentu je samozřejmě šířit osvětu o tom, že děti se na internetu
mohou až překvapivě snadno dostat do kontaktu se sexuálními predátory, nechat
se jimi manipulovat a případně se stát oběťmi vydírání a sexuálního zneužívání,
nehledě na psychické problémy, které v nich taková zkušenost může vyvolat.
Za tím účelem vznikla i výrazně zkrácená, přístupnější a o edukativní záběry
doplněná verze filmu s názvem V síti:
Za školou, určená zejména pro promítání pro školy (plná verze filmu je
vhodná od 15 let a má 100 minut, zkrácená verze je přístupná od 12 let a má 63
minut).
Co cílem filmu zřejmě není, je pořádat na vyobrazené predátory hon (jejich
obličeje jsou částečně rozmazané, ale pokud je ve filmu uvidí nějaký jejich
známý, tak je pravděpodobně bezpečně pozná) a nabízet přímo nějaké řešení, co
by se s tím problémem mělo dělat (třeba vybízet rodiče, aby se víc
zajímali o aktivitu svých dětí na internetu, což podle statistik prezentovaných
ve filmu přibližně 60 procent rodičů podle všeho nedělá). Film zkrátka jen dost
názorně a úderně upozorňuje na to, že ten problém existuje (což je pochopitelně
záslužné samo o sobě) a vybízí k diskuzím na toto téma. V tomto směru
dává smysl i masivní (a v některých případech obludná) reklamní kampaň,
snažící se k filmu přilákat co nejširší masy lidí, a již tradiční snaha
Víta Klusáka dělat ze svých snímků ohromné události a fenomény, které se ve
velkém zapojují do společenských debat, případně přispívají k jejich
vytváření.
Většina filmu je nicméně postavena prakticky pouze na tom, že jeho tvůrce
šokovalo, s jakou rychlostí, intenzitou a v jakém množství se na
všechny tři herečky sesypalo tolik hnusu. Tudíž tou koncentrovanou přehlídkou
morálního dna a zavrženíhodného jednání, doplněnou o plejádu erektovaných
penisů (rozkostičkovaných) a pár náznaků dětské a zoofilní pornografie,
provázejí diváka po větší část stopáže. Dělají to pochopitelně za účelem
vyvolat v publiku odpovídající emotivní reakce a odpor, případně zděšení u
těch, kteří neměli tušení, že k něčemu takovému může na internetu
docházet.
Následkem toho však zaniká prostor na probírání dalších rozměrů celé věci,
kdy každá potenciálně zajímavá informace je většinou odbyta jedním titulkem
nebo letmou zmínkou, aniž by se k ní film vracel nebo ji jakkoli dále
rozváděl (například to, že mezi internetovými sexuálními predátory je asi jen
3-5 procent pedofilů a tím pádem by se pedofilové a sexuální predátoři neměli
házet do jednoho pytle). Do úvah nad tím, že sexuální predátorství představuje
problém celospolečenský, který není omezen jen na sociální sítě, se snímek
nepouští v podstatě vůbec.
Neustálé ubíjení diváka penisy a nechutnými konverzacemi s úchyly se tak
kupodivu po určité době poněkud vyčerpá a úplně jednotvárným se nestane jen
díky mnoha zábleskům humoru, které slouží jako ostrůvky odlehčení
v záplavě jinak dosti tíživého a zneklidňujícího materiálu, alespoň dokud nedojde
na finální konfrontace tváří v tvář, které zas posunou celou věc na trochu
jinou úroveň. Zároveň lze přitom obdivovat výkony všech tří protagonistek,
které se celkem rychle dokázaly přestylizovat do dvanáctiletých naivních dívek
a být ve svém projevu dostatečně přesvědčivé.
Stejně jako u mnohých starších filmů Víta Klusáka, i zde některé scény
působí lehce manipulativně a ocitají se na hraně věrohodnosti (záběry na
šokovanou profesionální dětskou psycholožku, která byla přítomná u natáčení,
scéna se štábem dojatým k slzám, když se ve změti chlípníků náhodou podaří
najít coby bílou vránu nějakého normálního uživatele), ale je jich naštěstí
velmi málo. Těžko říct, jestli to je tím, že v případě tématu zneužívání
dětí na internetu není potřeba diváky k nějakým pocitům příliš tlačit,
protože se ty pocity často dostaví samy, nebo jestli je to i známka nějakého
pozitivního vlivu Klusákovy spolu-režisérky Barbory Chalupové. Každopádně mě
kromě Víta Klusáka nenapadá žádný další český dokumentarista, který by dokázal
film na toto téma zpracovat v takové produkční kvalitě a nasměrovat na něj
pozornost tolika lidí.
S dokumentem V síti je
to nakonec trochu podobné jako s dokumentem Šmejdi, který také šířil v dobré víře masovou osvětu, aniž by
se současně pokoušel své téma nějak bulvarizovat nebo se pást na jeho
senzačnosti. Sdílenou vlastností obou snímků je i to, že jejich filmová kvalita
je v podstatě podružná a jejich hlavní hodnotu utváří ta skutečnost, že
jde o snímky potřebné a prospěšné.
Žádné komentáře:
Okomentovat