Finsko-lotyšský mix psychologického dramatu a černé romantické komedie vypráví o chirurgovi Juhovi, jemuž se dlouhodobě nedaří vyrovnat se s tím, že mu před několika lety utonula žena. Když pak jednou doprovází svou dceru do tetovacího salonu, tak vleze, kam nemá, načež je zadržen a trochu přiškrcen dominou Monou. Dojde mu, že ve chvílích dušení se mu jeho mrtvá žena zjevuje v kratičkých snových vizích, pročež tomuto zjištění zcela propadne, začne využívat Moniných BDSM služeb pravidelně a stane se závislým na škrcení.
 |
| Zdroj fotek: pilot-film.cz |
Na filmu Psi nenosí kalhoty (přičemž úlohu onoho pejska zastává hlavní hrdina, submisivně plnící Moniny příkazy) je nejzajímavější jeho námět, v němž BDSM praktiky představují jakousi alternativní formu terapie. U námětu však bohužel i zůstalo, neb děj filmu není příliš rozvíjen a většinu času tráví u repetitivních výjevů z tmavého sado-maso suterénu, v němž se do koženého postroje oblečený hlavní hrdina podvoluje rozkazům, aby mohl být za odměnu škrcen a uzřel další vizi. Juhovi se kvůli této nové zálibě začne pomalu rozpadat jeho pracovní i osobní život, pak začne Monu sledovat a pronásledovat i v soukromí a následně to skončí jakýmsi svérázným happy-endem. To je celé.
Není přitom ani moc jasné, pro koho by měl být snímek určen. Zjevně jde o film, jenž má popularizovat BDSM praktiky pro nepříliš zasvěcené publikum, realisticky je vyobrazovat pro ty, kteří mají představy v tomto směru zkreslené třeba z Padesáti odstínů šedi nebo z hardcore porna, a víceméně je standardizovat jako určitý způsob jednání související s konkrétními nároky na uspokojování sexuálních tužeb, k němuž se mohou klidně uchylovat i lidé z vašeho okolí, s nimiž se běžně vídáte v práci nebo v sousedství, a za nějž by se nikdo neměl stydět (např. Mona v civilu pracuje v rehabilitačním centru).
Proti tomuto záměru nicméně hraje ta skutečnost, že film Psi nenosí kalhoty je zároveň natočen ve stylu pomalých ponurých art-filmů, což není úplně divácky vstřícná forma, a kromě toho obsahuje dvě dost drsné scény s odloupáváním nehtu a trháním zubu, jež snímek v tu chvíli posouvají spíš do kategorie torture-hororu, a které jsou pravděpodobně za hranicí toho, co běžný divák očekávající psychologické drama (nebo netradiční artovou romanci) snese. Nejvíce má tak snímek šanci oslovit hlavně festivalové publikum, vyhledávající nejrůznější divné a neobvyklé filmy, což sice není vyloženě špatně, ale rozhodně se nedá mluvit o příliš širokém diváckém záběru.
Jinak je pravda, že jednu z rolí ve filmu ztvárnila Ester Geislerová, ale jít do kina jen kvůli ní smysl spíš nemá. Hraje totiž onu Juhovu mrtvou ženu, takže sice na začátku zazpívá českou písničku, ale jinak je na plátně přítomna odhadem méně než dvě minuty a za celou dobu jí ani jedinkrát není vidět do obličeje (což je zřejmě záměr).
Díky zdařilým hereckým výkonům a po technické stránce solidně realizované tvůrčí vizi přitom lze film Psi nenosí kalhoty ocenit jako netradiční drama o truchlení a o opatrném sbližování dvou outsiderů v atypickém prostředí. Nedostatek dalších témat a přílišná zdrženlivost v práci s těmi stávajícími však snímek drží příliš na uzdě – hlavní hrdina nikdy nejde s pravdou ven, protože se před okolím cítí zahanbeně a provinile, Moně se nikdy nesvěří s pravým důvodem své obsese, takže ta ho považuje prakticky za sebevraha nebo sexuálního devianta, film kvůli tomu drahnou dobu přešlapuje na místě a veškeré to dovádění s obojky a latexem stejně nakonec zůstane i nadále pouze bizarní libůstkou určenou pro temné kobky a noční kluby pro zvané. Bohužel.
Žádné komentáře:
Okomentovat