Modelář – Recenze – 70%

V novém filmu režiséra, scenáristy a producenta Petra Zelenky (Rok ďábla, Ztraceni v Mnichově) se třicetiletý Pavel (Kryštof Hádek) vrací domů do Prahy z Izraele, kde se stal svědkem teroristického výbuchu. Bydlí u sestry a živí se nabíjením elektrických koloběžek, pak ale začne pracovat jako kameraman a navigátor pro svého bývalého spolužáka Plecha (Jiří Mádl), který má malou firmu na pronajímání kamer a dronů. Tahle práce mu následně umožní natáčet např. aktivistické happeningy nebo politické proslovy na předvolebních akcích…

Zdroj fotek: falcon.cz

Film Modelář je nesmírně ambiciózní a politicky angažovaný a dokonce je v řadě aspektů i poměrně odvážný a pozoruhodnými způsoby vybízející k zamyšlení. Odehrává se v současnosti (je v něm explicitně zmíněno, že prezidentem je Zeman a premiérem Babiš), leč kromě české politické situace se zabývá i mnoho let starými událostmi globálního měřítka a vyjadřuje se dost nevybíravě k obojímu. Je to film o frustraci z politiky a z prohnilých politiků, ze zkorumpovaného systému, z nepravostí, k nimž v tom systému dochází, i z neschopnosti s tím něco dělat a domoci se spravedlnosti. Stejnou měrou ale film vypráví i o aktivismu, o nutnosti na všechny ty nepravosti upozorňovat a o uchylování se v tomto směru k zásadním činům-symbolům (viz třeba sekvence, v níž jsou na budovu Úřadu vlády instalována obří nafukovací prasata).

Postavy filmu jsou následně formovány právě nejrůznějšími typy frustrací. Zásadovému hlavnímu hrdinovi leží v žaludku to, jakým způsobem Bushova administrativa pošlapávala lidská práva a z pozice nedotknutelných vůdců společnosti vše zametla pod koberec, jeho kamarád Plech zas žije s vědomím, jaký dopad na jeho rodinu i na něj samotného mělo za minulého režimu odsouzení jeho otce. Na rozdíl od Pavla, který se po pravdě v touze po nastolení spravedlnosti aktivně pídí a bezprostředně klade otázky, si však Plech vybíjí zlost na politiky pouze coby rapper při vystoupeních v hudebních klubech, ale jinak si svou nespokojenost pragmaticky nechává pro sebe a mimo pódium se chová konformně, protože nechce přijít o licenci a tím pádem i o zdroj obživy.

Ústřední duo kamarádů doplňují v podobném duchu i postavy vedlejší – např. Pavlova sestra (Kristýna Frejová) pracuje pro neziskovou organizaci a pomalu jí dochází, že výše finančních příspěvků od sponzorů se může odvíjet i od ochoty vést obchodní setkání přes postel. Politiky tu zastupuje především fiktivní prezidentský kandidát Zavadil (Richard Stanke), marketingový populista s gaunerskou minulostí, lákající voliče na prázdné sliby o bezpečí a jistotách. Jeho pracovně vytížená asistentka (Veronika Khek Kubařová) zas trpí komplexem méněcennosti pramenícím z představy, že za její neúspěch u mužů mohou domnělé nedokonalosti jejího těla. Pavel v tomto prostředí zároveň představuje model hrdiny, jenž přichází do České republiky nepolíben aktuální politicko-právní situací, leč čím více se s ní seznamuje, tím znatelněji roste jeho pocit deziluze a bezvýchodnosti.

Příběh filmu se tudíž odvíjí na pomezí hořké komedie o dvou kamarádech, mezi nimiž postupně vzniká konflikt týkající se jejich odlišných přístupů k morálním zásadám, a politickým thrillerem, jenž se točí mimo jiné i kolem americké politiky krátce po roce 2000. Z hlediska vyprávění jde o snímek s nevyrovnaným tempem, řadou mírně křečovitých tvůrčích záměrů (prvoplánově podvratné zmínky o chystaném útoku na Zemana a na Čapí hnízdo, vyzdvihovaný motiv dronů coby technologické atrakce, propojení postav skrze ruskou písničkářku Janku Djagilevu, která též zpívala o trudném životě ve své domovině…) a několika nakousnutými motivy, které v závěru buď vyšumí, nebo vyznívají poněkud problematicky.

S přibývajícími minutami se každopádně snímek posouvá od počáteční průměrné nezajímavosti (jednoduché zápletky, pomalý spád, kolísavá úroveň dialogů) k něčemu velmi překvapivému a na české poměry unikátnímu, v čem figuruje i tradiční Zelenkovo využívání mystifikace, a co dělá z Modeláře v podstatě odvážné politické prohlášení, u nějž je akorát škoda, že nezůstalo na domácí půdě a místo toho si vybralo za cíl cosi z mezinárodní politiky (o čemž čeští diváci nemusí mít nutně povědomí, ačkoli se to film celkem snaží průběžně vysvětlovat).

Modelář tak v rámci české kinematografie vybočuje svým přesahem i příběhem, který se vyvíjí překvapivě a nepředvídatelně. Jeho kvality jsou znát jak v solidních hereckých výkonech, tak v několika velmi zručně napsaných a natočených pasážích a ocenit na něm lze i to, že zkrátka „má koule“ a jde si za svým i za cenu nepříliš diváckého či divácky uspokojivého prožitku, po jehož skončení je však radost o něm debatovat a uvažovat nad jeho sdělením (rozporuplným v mnoha ohledech, byť tvůrčí záměr se zdá být jasný). Pozitivní je i snaha filmu zdůraznit, že je potřeba mluvit i o mnoho let starých (třeba i mezinárodních) kauzách, aby náhodou nedošlo k jejich úspěšnému promlčení – s čímž zřejmě souvisejí i narážky na stav aktuálního českého politického rybníčku, které v zásadě odrážejí v satirických, skeptických a negativních tónech názory jeho odpůrců, leč kvůli povrchnímu provedení ztrácejí na důraznosti.