Judy – Recenze – 60%

Judy Garland byla americká herečka a zpěvačka, která ve svých sedmnácti letech ztvárnila v roce 1939 hlavní roli Dorotky v Čaroději ze země Oz. Od té doby hrála v řadě filmových muzikálů, vystřídala několik manželů a měla s nimi tři děti (jedním z nich je herečka a zpěvačka Liza Minnelli). Kvůli pracovnímu vytížení se však poměrně brzy dostala k práškům a alkoholu, na obojím byla závislá až do konce života a předčasně zemřela ve svých 47 letech na předávkování.

 

Zdroj fotek: bioscop.cz

Americké drama Judy se odehrává přibližně půl roku před její smrtí, kdy byla na mizině a bez střechy nad hlavou, poněkolikáté rozvedená, handrkovala se spolu se svým ex-manželem o opatrovnictví dětí a musela proto přijmout pěvecké angažmá v Londýně, kde byla i na sklonku života překvapivě populární. Tyto události, během nichž Judy povětšinou jen přidělává anglickým organizátorům svého turné vrásky tím, jak hrozně je nevyzpytatelná, nezodpovědná, neurotická a náladová, jsou přitom místy prokládány scénkami z období, kdy jako dětská hvězda natáčela pro filmovou společnost MGM (kde trpěla pod velmi přísným pracovním režimem). Pokud tedy o Judy Garland nic moc nevíte, tak se z tohoto filmu bohužel nedozvíte o moc víc než z předchozího odstavce této recenze.

Film Judy se totiž zaobírá jen velmi krátkým úsekem hereččina života, zcela ignoruje její ostatní filmové role, jejímu osobnímu životu se věnuje jen značně okrajově a zestručněně a za její psychické problémy a nervovou labilitu viní v podstatě pouze to, že v dětství byla de facto majetkem filmového studia a trpěla nedostatkem spánku a osobní svobody. Záměrem tvůrců patrně nebylo představit divákům průřez jejím životem a osvětlit, jaké faktory hrály roli v jejím sestupu od muzikálové hvězdy k životní mizérii, dluhům a drogám. Možná i proto, že v USA je Judy Garland dodnes natolik známou osobností, že jim zkrátka nestálo za to věnovat se jí příliš zeširoka.

Výsledek je každopádně ten, že film Judy není ani tak životopisným filmem, jako spíš dramatem o utrpení, během něhož mají diváci titulní hrdinku během jejího trápení soucitně litovat. Potíž je v tom, že film ji líčí jako silně nevyrovnanou emocionální trosku, k níž si pro její nerozvážnost a nedbalost téměř nejde vypěstovat pozitivní vazbu. Svou atmosférou tak snímek Judy připomíná film Edith Piaf s Marion Cotillard, jenž byl pojat v podobném duchu.

Kromě toho má ale Judy s Edith Piaf společného ještě jednu zásadní věc, a tou je precizní, maximálně prožitý a s obrovským nasazením ztvárněný herecký výkon hlavní představitelky (obklopený špatně vystavěným dramatem). V případě Judy je řeč o Renée Zellweger, která je ve filmu téměř k nepoznání (k čemuž kromě maskérů přispěly i její plastické operace) prakticky nesleze z plátna, sama nazpívala všechny ve filmu znějící písně a zuboženou zpěvačku ztvárnila velmi autenticky, včetně jejího nahrbeného postoje a trhavých pohybů (a zaslouženě za svůj výkon dostala Oscara). Je mimořádně skvělá, o to víc ale zamrzí, že všechny ostatní aspekty filmu jsou nanejvýš průměrné.

Většina děje je zacyklená v sérii pěveckých vystoupeních, střídavě zdařilých a nezdařilých (na něž Judy dorazila opilá nebo na drogách), doplněných o několik vedlejších epizodek, v nichž se např. Judy seznámí s dvojicí postarších gayů a stráví s nimi zábavný večer (ve své době měla spoustu podporovatelů právě mezi gayi), nebo se neuváženě zamiluje, vdá a rozejde s mladším nápadníkem během asi dvou týdnů. Do toho hodně mluví o lásce ke svým dětem, o jejichž opatrovnictví velmi usiluje, leč chová se přitom značně sobecky a k plánům na zajištění jejich společné rodinné existence přistupuje povážlivě laxně. Zároveň je vylíčena jako umělkyně milující zpěv a vystupování před publikem i jako nespolehlivá alkoholička, co se neváhá opít krátce před vystoupením a ohrozit tím kromě své pověsti i celý zbytek turné a s ním i svůj honorář, jenž je ostatně klíčovým zdrojem pro získání prostředků na zajištění stabilního domova pro její děti.

Velmi smutné a tíživé okamžiky ze zpěvaččina života jsou přitom kombinovány s dojímavou sentimentalitou, s níž se k ní na koncertech přidává obecenstvo, zahrnující ji ovacemi. I tak jde ale převážně o trpký snímek, který díky fantastické Renée Zellweger potěší příznivce intenzivních hereckých výkonů, leč nepotěší ty, kteří by se rádi dozvěděli o životě Judy Garland něco víc než ze dvou odstavců na Wikipedii.