Americko-britské válečné survival-drama 1917,
zasazené do období první světové války (duben 1917) a natočené režisérem a
scenáristou Samem Mendesem (Americká
krása, Mariňák) bylo nominováno
na deset Oscarů (z nichž proměnilo ty za kameru, mix zvuku a vizuální
efekty), zároveň získalo Zlatý glóbus za nejlepší režii a nejlepší film-drama
a také obdrželo sedm cen BAFTA (včetně ceny pro nejlepší film). Do kin
tedy vstupuje s nemalou pověstí, z velké části přiživenou zvěstmi o
tom, že má jít údajně o unikátní divácký zážitek spočívající v tom, že
celý film byl natočen v jednom jediném dlouhém záběru.
Skutečnost je taková, že v jednom záběru snímek 1917 natočený není. Je v něm jeden přiznaný střih a pak
několik střihů dovedně skrytých. I tak ale všechny jeho scény představují i mnoho
minut dlouhé celistvé segmenty, které muselo být náročné navrhnout, secvičit
a posléze natočit v choreografii, v níž se kamera mnohokrát
ocitala na střídačku v rukou kameramana a v závěsu na pojízdném
jeřábu. Jinak v historii kinematografie samozřejmě vzniklo poměrně dost
celovečerních filmů natočených skutečně na jeden záběr (i takových, které
to jen předstírají), akorát se doposud nejednalo o válečné filmy. Kvůli snímku 1917 jeho tvůrci mimo jiné zhotovili
dvojici několik set metrů dlouhých válečných zákopů a spoustu scén
založili na postupném rozkrývání detailně propracované mizanscény.
Atraktivnost filmu tudíž stojí do značné míry hlavně na onom jediném gimmicku s iluzí jednozáběrového filmu a s ním spojené okázalé kameramanské exhibice, jenž dělá ze snímku 1917 podívanou, na níž lze namísto příběhu a vypravěčských prostředků ocenit především onu technickou mechaničnost, s níž jednotlivé scény vznikaly. Řemeslná realizace většiny záběrů má tak větší šanci zapůsobit než hlavní hrdinové a jejich osudy, stejně tak se spíš než směřováním děje lze častěji zabývat úvahami nad tím, kde zrovna stál v tu dobu kameraman, pro které pasáže bylo zapotřebí jeřábu a v kterých momentech jsou pravděpodobně schovány ony „neviditelné“ střihy.
Stejně tak lze žasnout i nad fantastickou výpravou filmu, čítající mimo
jiné několik úžasně naaranžovaných lokací. Řada scén je pojata tím
způsobem, že jak hrdinové jdou, odkrývají se před nimi nové horizonty a nová
prostředí (případně se prohlubují a rozšiřují ty stávající), čímž je posilován
pocit, že se nepohybují jen v nějakém ateliérovém výseku, ale ve skutečně
členitém a rozměrném prostoru, což je neuvěřitelně vtahující a působivé.
Problém nastává akorát ve chvílích, kdy se postavy rozhodnou (nebo jsou nuceny)
setrvat delší dobu na jednom místě, přičemž do té doby neustále se pohybující
kamera, která je jim soustavně v patách nebo třeba o pár kroků před nimi a
nikdy je nespustí ze zřetele, najednou ustrne. V tu chvíli zároveň mizí
radost z objevování neznámého a nahrazuje ji téměř statické pozorování již
objeveného. Kdykoli se tak stane, vkrádá se do scény postupně rostoucí
nezáživnost a nezajímavost, mizící až v okamžiku, kdy se postavy dají
znovu do pohybu.
V těchto „nepohyblivých“ sekvencích, v nichž se film vzdává svého
hlavního triumfu, ladně plovoucí kinetické kamery, se naplno ukazuje, o jak
průměrný a obyčejný válečný snímek by šlo, pokud by byl natočen standardně.
Příběh tvoří (záměrně) jednoduchá historka o dvou britských vojácích (George
MacKay a Dean-Charles Chapman), kteří dostanou za úkol dostat se v krátkém
časovém úseku na nepřátelské území a varovat před útokem německé přesily nic
netušící početnou jednotku, v níž bojuje i bratr jednoho z nich. Sílu
přitom příběhu dodává právě zpřítomňování prostoru a času, kdy na sebe
jednotlivé lokace plynule navazují a kdy veškeré jednání hrdinů probíhá
v reálném čase.
Místy tak film 1917 připomíná
záznam z hraní nějaké válečné počítačové hry, jejíž postavy povětšinou jen
procházejí lokacemi, sem tam zažijí i nějakou menší akci a občas i někoho
potkají, ale pak zas musí hned pokračovat dál (známější herci jako Colin Firth,
Benedict Cumberbatch nebo Mark Strong se tudíž na plátně nikdy na moc dlouho
neohřejí). U počítačové hry ale nikdy nemáte pocit, že sledujete reálné
lidi (místo toho vás s nimi spojuje to, že ovládáte jejich pohyby), a
zároveň prostředí v žádné počítačové hře nesnese ani přes nejvyspělejší
úroveň současné animace srovnání s reálným světem (nejskvostnější jsou sekvence
ze zákopů a ze země nikoho, ale i na jiných místech je film vizuálně doopravdy nádherný).
Obrazové složce filmu nelze nic vytknout a i herecky je ustátý velmi obstojně,
díky čemuž v něm místy fungují jak emoce, tak sporadický humor (epizoda se špičatým
drátem a střevy je jak vystřižená z nějaké černé anekdoty o tetanu).
Občasné pokusy o dojetí se nicméně i tak chvílemi ředí přílišnou
sentimentalitou (pasáž s dívkou a nemluvnětem), snahu o autentičnost a
realističnost zas kazí až podezřelé množství náhod (sestřelené letadlo ze všech
možných míst dopadne zrovna tam, kde stojí oba hrdinové) a také povážlivě nadměrná
míra štěstí, s níž se hrdinům vyhýbají nepřátelské kulky. První zhruba
třetina filmu je naprosto bravurní (důraz na rozbahněná bojiště, mrtvoly
obletované mouchami, zákopy prolezlé krysami), s přibývajícím časem se
však nápad s jednolitými záběry postupně vyčerpává. Na druhou stranu
poselství o nesmyslnosti války a jejích zbytečných obětech sice zní mělce a
obehraně, podané je přesto poměrně úderným způsobem.
Skutečně strhující je tak snímek 1917 jen
v určitých částech, přičemž soustavně uchvacující je na něm pouze ta představa,
jak náročná musela být inscenace jeho jednotlivých scén. Díky netradičnímu
pojetí jej lze nakonec v jistém ohledu opravdu označit za unikátní a v
každém případě jde o film, jenž si zaslouží značnou pozornost i přesto, že jeho
dokonalé vizuální a technické zpracování je v podstatě to jediné, co
na něm lze skutečně obdivovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat