Příliš osobní známost – Recenze – 20%

Český film Příliš osobní známost sice možná na první pohled vypadá jako komediální romantické drama ze života se spoustou emocí a humoru, leč to by za ním nesměli stát tvůrci, v jejichž podání působí věci jako „emoce“, „humor“ nebo „ze života“ jako cosi obskurního z jiného vesmíru.

Svobodná web-designérka Natálie (Petra Hřebíčková) si jednoho dne padne do oka s ovdovělým Markem (Branislav Trifunovič) a jeho pětiletou dcerkou (Valentýna Bečková). Následně se k nim nastěhuje do jejich rodinného domku, v němž spolu s nimi žije i Markova nepřátelsky vyhlížející tchýně Eva (Eliška Balzerová), která se po čase seznámí s jakýmsi stárnoucím hudebníkem (Predrag Manojlovič). Natáliina kamarádka, rozvedená masérka Simona (Tatiana Dyková), se zas trápí kvůli tomu, že soud přiklepl opatrovnictví jejího jedenáctiletého syna jejímu ex-manželovi, a vyrovnává se s tím pomocí nového vztahu se sexuálně náruživým malířem Viktorem (Janko Popovič Volarič). A pak se to všem začne komplikovat…

 

Zdroj fotek: bioscop.cz

Snímek Příliš osobní známost je dílem režisérky a scenáristky Marty Ferencové (Řachanda, Všechno nebo nic), natočeným podle slovenské knižní předlohy spisovatelky Evity Twardzik Urbaníkové (která se podílela i na tvorbě scénáře). Ačkoli se může zdát, že film vypráví o třech vzájemně propletených romantických liniích, tak ve skutečnosti je pro jeho příběh podstatná akorát linie věnovaná Natálii, zatímco Simonina linie je spíše okrajová a Evina linie je vyloženě nadbytečná a výplňová. I přes zdánlivou obsahovou pestrost tak film trpí zásadní příběhovou prázdnotou – pořádně se v něm začne něco dít v podstatě až ke konci a do té doby se řeší převážně banality a neexistující pseudo-problémy (např. Eva se sice nějakou dobu tváří, že bude dělat Natálii v Markově domácnosti dusné peklo, ale pak se z nich až překvapivě rychle stanou kamarádky).

Z hlediska žánru jde o film poměrně obtížně zařaditelný. Začíná jako lehký vztahový lifestylový mix dramatu a komedie, přičemž ale veškeré komediální prvky v něm jsou poněkud navíc a vůbec nefungují (vtipné ani legrační není na filmu prakticky nic, přestože snaha byla). V posledních zhruba dvaceti minutách pak snímek zmutuje do tíživého, syrového a zcela nekomediálního psychodramatu, v němž si jeho hrdinové sahají na samé dno. Obávám se však, že to neuspokojí ani příznivce tíživých dramat, ani fanoušky vztahových komedií (přičemž záměrem tvůrců bylo zřejmě uspokojit oba tábory naráz, což byla předem prohraná bitva – a její výsledek je povážlivě strašlivý).

V první polovině jde hlavně o to, aby se hlavní hrdinky spárovaly s nějakými muži a těžil se z toho „humor“ (Natálii její nápadník zaskočí svou předčasnou ejakulací, po Simoně zas chce její přítel sex tak často, až ji z toho pálí přirození, ale než aby mu o tom řekla, tak si radši tajně máčí rozbolavělý rozkrok v lavoru s vylouhovaným řepíkem…), přičemž dochází mimo jiné i k trapno-bizarním průpovídkám, jako třeba „Můj penis je štětec a ty jsi moje plátno“ (vyřčeno během soulože). Komediální scény typu „babička se narychlo snaží schovat plech s koláčem a schová ho do myčky, která se omylem zapne“ jsou přitom prokládány rádoby dojemnými sekvencemi typu „pětiletá holčička zpívá písničku při čištění hrobu své matky“.

V závěru to pak všechno dokodrcá do epické mega-tragédie, v níž se pompézně snoubí nevěra, zpronevěra za desítky milionů, nechtěné těhotenství, alkoholismus, agresivita v opilosti, domácí násilí, pokus o znásilnění, opakovaně brečící dítě a hrozící exekuce. Po snaze o komedii již dávno ani stopy, cestou realistického dramatu se ale snímek též neubírá a naopak nechává své postavy chovat se tak, aby mohly trpět co nejokázaleji. Zcela plonková romance babičky Evy do toho pak vstupuje už úplně zbytečně, protože se tím děj filmu akorát ještě více ředí, namísto toho, aby se v něm dořešily leckteré načaté motivy a zraňující výroky, které si postavy mezi sebou v jeho průběhu řekly.

Stojí za zmínku, že zatímco trojici hlavních ženských hrdinek ztvárnily české herečky, tak všechny jejich nápadníky z nějakého důvodu hrají herci jugoslávští (kteří jsou všichni znatelně a dost špatně předabováni do češtiny). Film končí po úmorných 107 minutách (které se subjektivně jeví dvojnásobně) dle ohraného mustru, v němž jsou muži pohlední sociopati a ženy jsou předurčeny je milovat, neustále jim odpouštět a nechat si od nich všechno líbit – i když jde třeba o hrubiány-alkoholiky nebo dotěrné nevěrníky. Což je v lepším případě líné klišé a v horším případě zrůdné standardizování toho, že je to tak správně a mělo by to tak být. Ve filmu o ženách, napsaném a režírovaném ženami, to působí obzvlášť nepatřičně.

Celkovou nepodařenost snímku korunuje místy velmi špatná režie, která činí ze sledování některých scén vskutku těžko popsatelné divné zážitky (třeba když opilý otec uvaří nepoživatelné jídlo a pak ho cpe do úst své plačící pětileté dcery, která je nucena tajně vyplivovat sousta do květináčů). Jediné, co za něco stojí, jsou snaživé herecké výkony Dykové, Hřebíčkové, Balzerové a Bečkové, které jsou evidentně dobré herečky, leč na tento film, jenž je nutí dělat a říkat strašlivé věci, je jejich talentu a schopností škoda.

Film Příliš osobní známost působí jako špatně natočený a bídně napsaný nesourodý žánrový mix, který se snaží tvářit jako romantické, humorem okořeněné a psychologicky propracované drama, ale ve skutečnosti je jen povrchním, rozpadlým, nevtipným a neromantickým torzem vystavěném na pochybném základu, jenž je v nepořádku asi stejně jako jedna z jeho závěrečných scén, v níž v malířském ateliéru sedí nahá slečna modelem jedenáctiletému klukovi.

Na to, že film asi nebude úplně vydařený a že bude naopak sem tam dost bizarní, mě ostatně připravily už jeho mimořádně mimózní a se zbytkem filmu nijak nesouvisející úvodní titulky, v nichž ve vesmíru propluje kolem digitální Země nejprve knižní předloha filmu a hned po ní kreslené rádio, táhnoucí za sebou astronauta v červeném kabrioletu…