Český film Příliš osobní známost sice
možná na první pohled vypadá jako komediální romantické drama ze života se
spoustou emocí a humoru, leč to by za ním nesměli stát tvůrci, v jejichž podání
působí věci jako „emoce“, „humor“ nebo „ze života“ jako cosi obskurního z jiného
vesmíru.
Svobodná web-designérka Natálie (Petra Hřebíčková) si jednoho dne padne do
oka s ovdovělým Markem (Branislav Trifunovič) a jeho pětiletou dcerkou
(Valentýna Bečková). Následně se k nim nastěhuje do jejich rodinného
domku, v němž spolu s nimi žije i Markova nepřátelsky vyhlížející tchýně
Eva (Eliška Balzerová), která se po čase seznámí s jakýmsi stárnoucím
hudebníkem (Predrag Manojlovič). Natáliina kamarádka, rozvedená masérka Simona
(Tatiana Dyková), se zas trápí kvůli tomu, že soud přiklepl opatrovnictví
jejího jedenáctiletého syna jejímu ex-manželovi, a vyrovnává se s tím pomocí
nového vztahu se sexuálně náruživým malířem Viktorem (Janko Popovič
Volarič). A pak se to všem začne komplikovat…
 |
| Zdroj fotek: bioscop.cz |
Snímek Příliš osobní známost je
dílem režisérky a scenáristky Marty Ferencové (Řachanda, Všechno nebo nic),
natočeným podle slovenské knižní předlohy spisovatelky Evity Twardzik
Urbaníkové (která se podílela i na tvorbě scénáře). Ačkoli se může zdát, že
film vypráví o třech vzájemně propletených romantických liniích, tak ve
skutečnosti je pro jeho příběh podstatná akorát linie věnovaná Natálii,
zatímco Simonina linie je spíše okrajová a Evina linie je vyloženě nadbytečná a
výplňová. I přes zdánlivou obsahovou pestrost tak film trpí zásadní příběhovou
prázdnotou – pořádně se v něm začne něco dít v podstatě až ke konci a
do té doby se řeší převážně banality a neexistující pseudo-problémy (např. Eva
se sice nějakou dobu tváří, že bude dělat Natálii v Markově domácnosti dusné
peklo, ale pak se z nich až překvapivě rychle stanou kamarádky).
Z hlediska žánru jde o film poměrně obtížně zařaditelný. Začíná jako lehký
vztahový lifestylový mix dramatu a komedie, přičemž ale veškeré komediální prvky
v něm jsou poněkud navíc a vůbec nefungují (vtipné ani legrační není na
filmu prakticky nic, přestože snaha byla). V posledních zhruba dvaceti
minutách pak snímek zmutuje do tíživého, syrového a zcela nekomediálního psychodramatu,
v němž si jeho hrdinové sahají na samé dno. Obávám se však, že to
neuspokojí ani příznivce tíživých dramat, ani fanoušky vztahových komedií
(přičemž záměrem tvůrců bylo zřejmě uspokojit oba tábory naráz, což byla předem
prohraná bitva – a její výsledek je povážlivě strašlivý).
V první polovině jde hlavně o to, aby se hlavní hrdinky spárovaly s nějakými
muži a těžil se z toho „humor“ (Natálii její nápadník zaskočí svou
předčasnou ejakulací, po Simoně zas chce její přítel sex tak často, až ji z toho
pálí přirození, ale než aby mu o tom řekla, tak si radši tajně máčí rozbolavělý
rozkrok v lavoru s vylouhovaným řepíkem…), přičemž dochází mimo jiné
i k trapno-bizarním průpovídkám, jako třeba „Můj penis je štětec a ty jsi moje
plátno“ (vyřčeno během soulože). Komediální scény typu „babička se narychlo snaží
schovat plech s koláčem a schová ho do myčky, která se omylem zapne“ jsou
přitom prokládány rádoby dojemnými sekvencemi typu „pětiletá holčička zpívá
písničku při čištění hrobu své matky“.
V závěru to pak všechno dokodrcá do epické mega-tragédie, v níž se
pompézně snoubí nevěra, zpronevěra za desítky milionů, nechtěné těhotenství, alkoholismus,
agresivita v opilosti, domácí násilí, pokus o znásilnění, opakovaně brečící
dítě a hrozící exekuce. Po snaze o komedii již dávno ani stopy, cestou
realistického dramatu se ale snímek též neubírá a naopak nechává své postavy chovat
se tak, aby mohly trpět co nejokázaleji. Zcela plonková romance babičky Evy do
toho pak vstupuje už úplně zbytečně, protože se tím děj filmu akorát ještě více
ředí, namísto toho, aby se v něm dořešily leckteré načaté motivy a
zraňující výroky, které si postavy mezi sebou v jeho průběhu řekly.
Stojí za zmínku, že zatímco trojici hlavních ženských hrdinek ztvárnily
české herečky, tak všechny jejich nápadníky z nějakého důvodu hrají herci
jugoslávští (kteří jsou všichni znatelně a dost špatně předabováni do češtiny).
Film končí po úmorných 107 minutách (které se subjektivně jeví dvojnásobně) dle
ohraného mustru, v němž jsou muži pohlední sociopati a ženy jsou předurčeny
je milovat, neustále jim odpouštět a nechat si od nich všechno líbit – i když jde třeba o hrubiány-alkoholiky
nebo dotěrné nevěrníky. Což je v lepším případě líné klišé a v horším případě zrůdné standardizování
toho, že je to tak správně a mělo by to tak být. Ve filmu o ženách, napsaném a režírovaném ženami, to působí obzvlášť nepatřičně.
Celkovou nepodařenost snímku korunuje místy velmi špatná režie, která činí
ze sledování některých scén vskutku těžko popsatelné divné zážitky (třeba když
opilý otec uvaří nepoživatelné jídlo a pak ho cpe do úst své plačící pětileté
dcery, která je nucena tajně vyplivovat sousta do květináčů). Jediné, co za
něco stojí, jsou snaživé herecké výkony Dykové, Hřebíčkové, Balzerové a
Bečkové, které jsou evidentně dobré herečky, leč na tento film, jenž je nutí dělat
a říkat strašlivé věci, je jejich talentu a schopností škoda.
Film Příliš osobní známost
působí jako špatně natočený a bídně napsaný nesourodý žánrový mix, který se
snaží tvářit jako romantické, humorem okořeněné a psychologicky propracované
drama, ale ve skutečnosti je jen povrchním, rozpadlým, nevtipným a
neromantickým torzem vystavěném na pochybném základu, jenž je v nepořádku asi
stejně jako jedna z jeho závěrečných scén, v níž v malířském ateliéru
sedí nahá slečna modelem jedenáctiletému klukovi.
Na to, že film asi nebude úplně vydařený a že bude naopak sem tam dost bizarní,
mě ostatně připravily už jeho mimořádně mimózní a se zbytkem filmu nijak
nesouvisející úvodní titulky, v nichž ve vesmíru propluje kolem digitální Země
nejprve knižní předloha filmu a hned po ní kreslené rádio, táhnoucí za sebou astronauta v červeném kabrioletu…
Žádné komentáře:
Okomentovat