Malé ženy (Little Women) – Recenze – 80%

Malé ženy jsou adaptací stejnojmenného amerického románu z roku 1868, pojednávajícího o čtyřech sestrách, dospívajících během americké občanské války z dívek v ženy, přičemž jejich osudy jsou volně inspirovány příběhem autorky knihy a jejích sester. Jde již o pátou adaptaci téže látky – nejstarší je film z roku 1933, po němž následovaly snímky natočené v letech 1949 a 1994 a v roce 2017 vznikla i televizní minisérie od BBC. Nejnovější verzi Malých žen, v současnosti nominovanou na šest Oscarů (včetně kategorie Nejlepší film), napsala a natočila herečka, scenáristka a režisérka Greta Gerwig (jenž byla nominovaná před dvěma lety na Oscara za režii filmu Lady Bird).

 

Zdroj fotek: falcon.cz

Příběh filmu je vyprávěn ve dvou časových rovinách, které od sebe dělí sedm let. V jedné jsou hlavní hrdinky náctiletými dívenkami bydlícími pod jednou střechou spolu s maminkou (Laura Dern) a služebnou (a jejich otec je ve válce), zatímco v té druhé jsou už všechny dospělé, některé z nich jsou dokonce vdané či těsně před zasnoubením a navíc již žijí odděleně na různých místech. Film se tudíž zabývá jak radostmi a strastmi dětství, tak nástrahami dospělosti, a byť vypovídá především o společenském kontextu tehdejší doby, tak díky výrazné emancipační rovině zároveň působí velmi současně, k čemuž dopomáhá i způsob, jakým je natočen.

Greta Gerwig totiž zvolila poměrně komplikovanou vyprávěcí strategii, v rámci níž sleduje obě dějové roviny najednou a neustále mezi nimi přestříhává, což je postup vskutku inovativní (protože románová předloha i její starší filmové adaptace jsou všechny vyprávěny lineárně). Děj filmu tudíž extrémně často skáče tam a zpátky, obvykle o mnoho let, což v kombinaci s poměrně rychlým narativním tempem a svižnými dialogy dělá ze snímku podívanou, u níž je potřeba soustavně držet pozornost a naplno se věnovat dění na plátně, aby se divák dokázal orientovat, v jakém období se zrovna která scéna odehrává a na co navazuje. Čtveřice hlavních hrdinek totiž vypadá v obou rovinách skoro stejně (po celou dobu je hrají tytéž herečky – Emma Watson, Saoirse Ronan, Florence Pugh a Eliza Scanlen), takže je to mnohdy poznat třeba jen podle nenápadné změny účesu, šatů, barevného ladění či dějových souvislostí.

Takto radikálně a odvážně zpracovanou strukturou filmu si Greta Gerwig svůj úkol výrazně zkomplikovala, leč to, že výsledek nevyvolává dojem nepřehledného chaosu a naopak působí chytře a sofistikovaně, je zároveň dokladem jejích režijních a scenáristických schopností. Nelineární vyprávění jí přitom slouží k nejrůznějším experimentům s dávkováním informací a skládáním scén k sobě, následkem čehož pak znatelněji vyniknou určité motivy, případně i mnohé spojitosti či kontrasty. Je to pozoruhodné a zábavné ve své složitosti, na druhou stranu je to ale vykoupené náročnější orientací v časové posloupnosti, k níž se navíc připojuje i nejistota, zda některé scény nejsou pouze něčím snem či přibarvenou fikcí, která se ve skutečnosti hrdinkám nikdy nestala.

Třešničkou na dortu je totiž ještě jedna změna a tou je předělaný konec, v němž jedna z hrdinek napíše podle svého života a podle života svých sester knihu, což jsou přímo Malé ženy. Komunikuje přitom se svým vydavatelem, který ji nutí lpět na určitých klišé („ženská protagonistka se musí na konci vždycky buď vdát, nebo umřít“) a požaduje po ní, aby ohýbala realitu přes koleno za účelem toho, aby to bylo romantičtější a veselejší, a kniha se pak lépe prodávala. Tento postmoderní krok obohacuje Malé ženy o jakousi meta-úroveň, z níž plyne, že některé části filmu se ve skutečnosti odehrály jinak. Nevýhoda tkví v tom, že není úplně jasné, co všechno mezi ně spadá. Obávám se tudíž, že divák může klidně odcházet z kina poněkud zmaten (zvlášť pokud děj filmu předem nezná). Sám se docela těším na druhé zhlédnutí, protože mám pocit, že mi zejména události z první třetiny filmu do sebe napodruhé lépe zapadnou.

Herecké výkony všech protagonistek jsou každopádně bez výjimky úžasné (zejména Saoirse Ronan a Florence Pugh, obě nominované na Oscara). Řeč rozhodně není jen o čtveřici hlavních hrdinek a jejich matce, ale i o jejich bohaté tetě (též výborná Meryl Streep), které jde hlavně o to, aby se dívky dobře provdaly. Motiv dobové normy, podle níž je manželství především otázkou ekonomické volby, se přitom propíjí i do tématu ekonomických voleb spisovatelů a filmařů, kteří si jsou vědomi toho, že nejvíce táhnou šťastné konce, a jsou nuceni tomu své příběhy podřizovat.

Mužští herci hrají dle očekávání druhé housle, v čemž jedinou výjimku tvoří Timothée Chalamet, který je také skvělý, leč v pozdějších částech příběhu působí vedle hlavních hrdinek podezřele mladě. Paradoxně tomu tak není ve scénách z minulosti, jež zas ale trpí určitou nevěrohodností plynoucí z toho, že představitelky hlavních rolí (kterým je 21-29 let) v nich hrají dívky ve věku cca 12-18 let, a byť je hrají skvěle, tak ta iluze prostě u některých z nich nefunguje dost dobře.

Co funguje naopak skvěle, jsou barvité a propracované postavy a jejich dialogy odrážející atmosféru doby, v níž ženy zastávaly ve společnosti značně znevýhodněné postavení (což lze číst i jako vyjádření k pozici žen-filmařek v převažující mužské konkurenci). Film je v zásadě klasickým melodramatem, což stvrzuje např. i na Oscara nominovaný romantický soundtrack Alexandra Desplata, leč v jiných aspektech snímek žánr melodramatu naopak relativizuje. Natočený je velmi současně, zvýrazňuje emancipační motivy předlohy a vyzdvihuje její nadčasová témata, jako je láska k literatuře a její ozdravná moc, boj se samotou, touha vymanit se ze zavedených pořádků a vnucených norem či síla rodinných a sourozeneckých vazeb. Po staromódní zaprášené strnulosti, jež literární adaptace slavných starých románů sem tam postihuje, není ani památky – Malé ženy jsou naopak filmově moderní, inteligentně nápadité, živelné a svěží.