Malé ženy jsou adaptací stejnojmenného amerického románu
z roku 1868, pojednávajícího o čtyřech sestrách, dospívajících během
americké občanské války z dívek v ženy, přičemž jejich osudy jsou
volně inspirovány příběhem autorky knihy a jejích sester. Jde již o pátou
adaptaci téže látky – nejstarší je film z roku 1933, po němž následovaly
snímky natočené v letech 1949 a 1994 a v roce 2017 vznikla i
televizní minisérie od BBC. Nejnovější verzi Malých žen, v současnosti nominovanou na šest Oscarů (včetně
kategorie Nejlepší film), napsala a natočila herečka, scenáristka a režisérka
Greta Gerwig (jenž byla nominovaná před dvěma lety na Oscara za režii filmu Lady Bird).
Příběh filmu je vyprávěn ve dvou časových rovinách, které od sebe dělí sedm
let. V jedné jsou hlavní hrdinky náctiletými dívenkami bydlícími pod
jednou střechou spolu s maminkou (Laura Dern) a služebnou (a jejich otec
je ve válce), zatímco v té druhé jsou už všechny dospělé, některé
z nich jsou dokonce vdané či těsně před zasnoubením a navíc již žijí
odděleně na různých místech. Film se tudíž zabývá jak radostmi a strastmi
dětství, tak nástrahami dospělosti, a byť vypovídá především o společenském
kontextu tehdejší doby, tak díky výrazné emancipační rovině zároveň působí
velmi současně, k čemuž dopomáhá i způsob, jakým je natočen.
Greta Gerwig totiž zvolila poměrně komplikovanou vyprávěcí strategii,
v rámci níž sleduje obě dějové roviny najednou a neustále mezi nimi
přestříhává, což je postup vskutku inovativní (protože románová předloha i její
starší filmové adaptace jsou všechny vyprávěny lineárně). Děj filmu tudíž extrémně
často skáče tam a zpátky, obvykle o mnoho let, což v kombinaci
s poměrně rychlým narativním tempem a svižnými dialogy dělá ze snímku podívanou,
u níž je potřeba soustavně držet pozornost a naplno se věnovat dění na plátně,
aby se divák dokázal orientovat, v jakém období se zrovna která scéna
odehrává a na co navazuje. Čtveřice hlavních hrdinek totiž vypadá v obou
rovinách skoro stejně (po celou dobu je hrají tytéž herečky – Emma Watson,
Saoirse Ronan, Florence Pugh a Eliza Scanlen), takže je to mnohdy poznat třeba
jen podle nenápadné změny účesu, šatů, barevného ladění či dějových
souvislostí.
Takto radikálně a odvážně zpracovanou strukturou filmu si Greta Gerwig svůj
úkol výrazně zkomplikovala, leč to, že výsledek nevyvolává dojem nepřehledného
chaosu a naopak působí chytře a sofistikovaně, je zároveň dokladem jejích
režijních a scenáristických schopností. Nelineární vyprávění jí přitom slouží
k nejrůznějším experimentům s dávkováním informací a skládáním scén
k sobě, následkem čehož pak znatelněji vyniknou určité motivy, případně i
mnohé spojitosti či kontrasty. Je to pozoruhodné a zábavné ve své složitosti,
na druhou stranu je to ale vykoupené náročnější orientací v časové
posloupnosti, k níž se navíc připojuje i nejistota, zda některé scény
nejsou pouze něčím snem či přibarvenou fikcí, která se ve skutečnosti hrdinkám
nikdy nestala.
Třešničkou na dortu je totiž ještě jedna změna a tou je předělaný konec,
v němž jedna z hrdinek napíše podle svého života a podle života svých
sester knihu, což jsou přímo Malé ženy.
Komunikuje přitom se svým vydavatelem, který ji nutí lpět na určitých klišé
(„ženská protagonistka se musí na konci vždycky buď vdát, nebo umřít“) a
požaduje po ní, aby ohýbala realitu přes koleno za účelem toho, aby to bylo
romantičtější a veselejší, a kniha se pak lépe prodávala. Tento postmoderní
krok obohacuje Malé ženy o jakousi
meta-úroveň, z níž plyne, že některé části filmu se ve skutečnosti
odehrály jinak. Nevýhoda tkví v tom, že není úplně jasné, co všechno mezi ně
spadá. Obávám se tudíž, že divák může klidně odcházet z kina poněkud
zmaten (zvlášť pokud děj filmu předem nezná). Sám se docela těším na druhé
zhlédnutí, protože mám pocit, že mi zejména události z první třetiny filmu
do sebe napodruhé lépe zapadnou.
Herecké výkony všech protagonistek jsou každopádně bez výjimky úžasné
(zejména Saoirse Ronan a Florence Pugh, obě nominované na Oscara). Řeč rozhodně
není jen o čtveřici hlavních hrdinek a jejich matce, ale i o jejich bohaté tetě
(též výborná Meryl Streep), které jde hlavně o to, aby se dívky dobře provdaly.
Motiv dobové normy, podle níž je manželství především otázkou ekonomické volby,
se přitom propíjí i do tématu ekonomických voleb spisovatelů a filmařů, kteří
si jsou vědomi toho, že nejvíce táhnou šťastné konce, a jsou nuceni tomu své
příběhy podřizovat.
Mužští herci hrají dle očekávání druhé housle, v čemž jedinou výjimku
tvoří Timothée Chalamet, který je také skvělý, leč v pozdějších částech
příběhu působí vedle hlavních hrdinek podezřele mladě. Paradoxně tomu tak není
ve scénách z minulosti, jež zas ale trpí určitou nevěrohodností plynoucí
z toho, že představitelky hlavních rolí (kterým je 21-29 let) v nich hrají
dívky ve věku cca 12-18 let, a byť je hrají skvěle, tak ta iluze prostě u
některých z nich nefunguje dost dobře.
Co funguje naopak skvěle, jsou barvité a propracované postavy a jejich
dialogy odrážející atmosféru doby, v níž ženy zastávaly ve společnosti značně
znevýhodněné postavení (což lze číst i jako vyjádření k pozici
žen-filmařek v převažující mužské konkurenci). Film je v zásadě klasickým
melodramatem, což stvrzuje např. i na Oscara nominovaný romantický soundtrack Alexandra
Desplata, leč v jiných aspektech snímek žánr melodramatu naopak
relativizuje. Natočený je velmi současně, zvýrazňuje emancipační motivy
předlohy a vyzdvihuje její nadčasová témata, jako je láska k literatuře a
její ozdravná moc, boj se samotou, touha vymanit se ze zavedených pořádků a vnucených
norem či síla rodinných a sourozeneckých vazeb. Po staromódní zaprášené
strnulosti, jež literární adaptace slavných starých románů sem tam postihuje,
není ani památky – Malé ženy jsou
naopak filmově moderní, inteligentně nápadité, živelné a svěží.
Žádné komentáře:
Okomentovat