Hlavním hrdinou americké komedie Králíček
Jojo, odehrávající se ke konci druhé světové války (a natočené mimo jiné v Žatci),
je desetiletý chlapec Johannes (Roman Griffin Davis), který je zapáleným obdivovatelem
nacistů a za imaginárního kamaráda má Adolfa Hitlera (Taika Waititi, scenárista
a režisér tohoto filmu). Jeho nadšení pro nacistickou ideologii však projde
zkouškou, když Johannes (přezdívaný Jojo) zjistí, že jeho matka (Scarlett
Johansson), schovává ve zdech jejich domu jakousi sedmnáctiletou Židovku
(Thomasin McKenzie).
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Taika Waititi nejprve natočil na Novém Zélandu několik netradičních
nezávislých snímků (včetně filmu Co
děláme v temnotách, který považuji za nejvtipnější komedii posledního
desetiletí), pak byl natažen do Hollywoodu, aby režíroval marvelovku Thor: Ragnarok a
nyní natočil Králíčka Jojo, na šest
Oscarů (včetně kategorie Nejlepší film) nominovanou adaptaci románu Caging Skies spisovatelky Christine Leunens.
Jde o snímek, který zřejmě měl být provokativní anti-nacistickou satirou s morálním
ponaučením zahrnujícím kritiku nenávistných a xenofobii posilujících tendencí a
zároveň hřejivým a dojímavým feel-good filmem, působícím na diváky
povznášejícím dojmem. Bohužel, Králíček
Jojo vyznívá v obou těchto polohách značně problematicky a vrtkavě.
Nejlepší a nejvtipnější je v podstatě úvod filmu, v němž dokumentární
záběry pochodujících nacistů doprovází rozverná písnička od Beatles (v němčině),
zatímco Johannes nadšeně hajluje na všechny kolem sebe a chystá se na víkendový
tábor s Hitlerjugend, kde se mladí hoši učí házet granáty a bránit se před
mentálními schopnostmi lstivých Židů. Pak se ale dostaví příběh a už je to jen horší,
neb při realizaci dějové linie i většiny jejích aspektů se nepodařilo vyladit
poměr mezi dramatickou vážností a komediální nadsázkou, což dělá z Králíčka Jojo silně nevyrovnanou
podívanou, náhodně přeskakující mezi několika nesourodými styly a náladami.
Johannes by v doprovodu imaginárního Hitlera mohl být bohatým zdrojem satirického
humoru, kdyby však z filmu nebyla tolik znát snaha filmařů být co nejméně
kontroverzní, takže satira se sice koná, leč jen sporadicky a je nepříliš ostrá.
Postavy hrdinovy maminky a její náctileté schovanky jsou naopak vykresleny
poměrně seriózně, jsou propracovaně napsané, mají i netriviální psychologickou
hloubku a plně by obstály i ve zcela vážném dramatu, přičemž jejich humor je
jemný a sofistikovaný. V kontrastu naproti nim zas stojí postavy nacistů (zejména
Sam Rockwell a Rebel Wilson), jež jsou absurdními karikaturami s prvoplánovými
hláškami a dementním vystupováním. Imaginární Adolf Hitler slouží jako
jednorozměrná parodie, avšak ve filmu je přítomen povážlivě málo a jeho vliv na
vývoj děje je nulový.
Ve filmu se pak mísí seriózně dramatické scény (oběšenci na ulicích, ukrývání
se ve zdi…) se scénami čistě komediálními (většina úvodu, všechny pasáže s Hitlerem…)
a se scénami, které mají být obojí zároveň. To mísení často působí strašlivě
bizarně (především když se nějaká komická postava ocitne v dramatické situaci
nebo když spolu musejí interagovat dvě postavy, z nichž jedna je
realistická a sofistikovaná a druhá je plochou komediální karikaturou). Nehledě
na to, že většina těch scén navíc působí i dětsky naivně, ačkoli se nezdá, že
by to nějak souviselo se záměrem vylíčit dění ve filmu optikou hlavního hrdiny.
Tohle všechno následně přispívá k výrazně roztříštěnému stylu filmu a výsledkem
je to, že jeho komediální rovina je oslabována závažností příběhu a držením se
na uzdě, zatímco jeho dramatická rovina nemá kvůli vysoké míře nadhledu a
nedostatku soudržnosti potřebnou údernost.
Je otázka, zdali by Taikovi Waititimu, jenž je filmařem inteligentním a
vtipným (a na filmu je to i přes všechny výtky docela dost znát), téma
nacistické satiry sedlo lépe, kdyby dostal volnější pole působnosti a mohl si
snímek natočit opravdu po svém. Takhle totiž opravdu vyniká jen ve vedení herců
(dětští herci jsou fantastičtí, energická Scarlett Johansson je sympaticky
rozverná, Sam Rockwell je frajer i jako nacista) a v realizaci izolovaných
gagů, z nichž některé jsou velmi podařené. Celkově ale Králíček Jojo působí jako promarněná
šance, na kterou je Waititiho talentu a schopností v podstatě škoda,
protože jde (pravděpodobně kvůli zásahům producentů) o film až příliš obvyklý, prostý
a komediálně zdrženlivý, což vůbec neodpovídá naturelu Watitiho předchozích
filmů.
Králíček Jojo je tudíž sice úsměvný a plný zdařilých motivů a
momentů, leč seriózní přístup k závažnému tématu a nadsazenou komediální stylizaci se v něm příliš hladce skloubit nepodařilo (místy je to spíš vzájemně
kontraproduktivní). A to hlavní, co je na něm nejzajímavější – tedy nacistická
satira a humor točící se kolem imaginárního Hitlera chovajícího se podle
představ jeho fanouška, desetiletého kluka – je využito v podstatě nejméně.
I tak se ale zdá, že Králíček Jojo
coby hravý crowd-pleaser diváky povětšinou nezklamává, což dokazuje i udělení divácké
ceny na festivalu v Torontu. Tutéž cenu získala loni v Torontu Zelená kniha, která to nakonec dotáhla i
na Oscara za nejlepší film – nicméně v tomto případě si troufnu tvrdit, že
se historie opakovat nebude.
Žádné komentáře:
Okomentovat