Muzikál Cats je jedním z nejslavnějších
muzikálů vůbec a čtvrtým nejdéle hraným muzikálem na Broadwayi, jehož autor
Andrew Lloyd Weber (mimo jiné též autor muzikálů Fantom opery a Jesus Christ
Superstar) se při jeho tvorbě inspiroval básnickou sbírkou o kočkách
spisovatele T. S. Eliota. Píseň Memory
z muzikálu Cats zároveň patří k nejznámějším
a nejhranějším muzikálovým skladbám všech dob.
Stejnojmenná filmová adaptace od režiséra a scenáristy Toma Hoopera (Bídníci, Králova řeč, Dánská dívka)
se však už od prvních upoutávek setkala s výraznou kritikou a zděšením z toho,
jak otřesně film vypadá a jak bizarně je pojatý. Při vstupu do českých kin jej navíc
již doprovází i pověst kasovního propadáku, který při rozpočtu údajně
přesahujícím 200 milionů dolarů (včetně nákladů na reklamu) utržil za první
promítací víkend v USA pouze šest a půl milionu, což je totální průšvih s potenciálně
dalekosáhlými následky pro Toma Hoopera, producenty filmu i celé studio
Universal, jenž za snímkem stojí.
Zdaleka nejvýraznější podivností na filmu Cats je ta skutečnost, že všechny jeho postavy, tudíž kočky, hrají reální
lidé, jejichž těla byla dodatečně digitálně doplněna o kočičí srst, ocas,
fousky a uši. Na animaci kočičí srsti se použily nejmodernější počítačové technologie a výsledek sice po technické stránce není
špatný, ale rozhodně nepůsobí lépe, než kdyby byli všichni protagonisté filmu pouze
vhodně nalíčeni a navlečeni do kočičích kostýmů (tak jako v původním muzikálu).
Takhle je totiž divák nucen sledovat skotačení jakýchsi člověko-kočičích
mutantů, kteří se sice místy snaží imitovat kočičí pohyby i chování a mají
kočičí těla, leč obličej i končetiny mají nadále lidské (rozhodně nemají
tlapky), chodí normálně po dvou a tančí také jako lidé. Někteří z nich se dokonce
oblékají do různých kožichů a kabátů (nebo mají přes svou srst ještě druhou
srst na zip), což pak vyvolává podvědomý dojem, že všechny neoblečené kočky jsou
de facto nahé (akorát že v rozkrocích jim chybí pohlavní orgány).
Kromě digitálně upravených herců, tanečníků a zpěváků film Cats vznikal i za pomoci speciálně
vybudovaných obřích kulis, jež měly zajistit, aby se všechny postavy jevily
menší, tedy v autentické velikosti skutečných koček (nezamýšleným vedlejším
efektem je místy vzájemná disproporce některých rekvizit), a všechny ty kulisy
byly následně vsazeny do kompletně digitálního nočního Londýna. V obsazení
figurují celebrity i slavní herci, mimo jiné Judi Dench, Ian McKellen, Idris
Elba, James Corden, Rebel Wilson či zpěvačka Taylor Swift, přičemž hlavní role
byla svěřena primabaleríně britského Královského baletu Francesce Hayward.
Nutno přitom dodat, že většina protagonistů se opravdu snaží a někteří jsou
dokonce velmi dobří (Francesca Hayward příjemně překvapila). Jiní zas naopak
působí dost zmateně a jako kdyby dodatečně litovali, že na roli kývli (obzvlášť
Judy Dench, která v závěru pronáší s vážnou tváří monolog přímo do
kamery o tom, že kočky nejsou psi – což je také pravděpodobně hlavní poselství
celého filmu). A upřímně, vidět osmdesátiletého sira Iana McKellena, jak je
nucen v roli starého kocoura zlostně prskat a nabírat jazykem mléko z misky,
je docela bolestné utrpení.
Bolestné utrpení je kupodivu i poslouchat skladbu Memory. Tahle píseň je zlatým hřebem muzikálu Cats a Tom Hooper z ní udělal podobný highlight jako z písně
I Dreamed a Dream v jeho Bídnících, avšak v podání výrazně
přehrávající a záměrně uslzené zpěvačky a herečky Jennifer Hudson se z této
scény stala v podstatě sebe-parodie, v níž namísto zpěvaččina až
příliš procítěného projevu spíš věnujete pozornost velké nudli, která jí
pozvolna stéká z nosu.
Přes to všechno je ale hlavním nedostatkem filmu Cats především to, že v podstatě nemá žádný příběh. Jde jen o
sled písniček a tanečních čísel, během nichž se kočky toulají po ulicích
nočního Londýna a ochomýtají se kolem mléčného baru, a kdykoli se objeví nějaká nová, tak o sobě dřív nebo později
také zazpívá písničku. V pozadí se za tím vším odehrává jakási soutěž,
během níž má být stejně jako každý rok vybrána jedna kočka, která bude vyhlášena
za vyvolenou a získá tím pro sebe nový život – přičemž není nikdy řečeno, co
přesně se tím myslí a proč o to kočky s takovou vervou usilují (ale jak ze
závěru filmu vyplyne, jde pravděpodobně o nějakou metaforu, zahrnující křišťálový
lustr a horkovzdušný balon).
Zatímco se kočky přou o to, která z nich bude tou vyvolenou (o čemž vždy
rozhoduje nejstarší z koček podle nějakého vlastního klíče), a jeden zlý kocour
unáší všechny své vážné soupeře pomocí teleportace někam na vzdálenou loď, odkud
nemůžou utéct (má magické schopnosti, jejichž původ zůstane nevysvětlen),
tak se mezi favority dostane i jakási ušmudlaná pouliční kočka, která se kdysi
těšila životu v přepychu, ale pak ji potkal špatný osud (bohužel se nedozvíme
jaký), a pak tu soutěž někdo vyhraje. A to je opravdu celý děj, následkem čehož je většina filmu poměrně nudná a repetitivní, neb ji tvoří pouze extravagantní a tunou třpytek zasypaná tanečně-pěvecká vystoupení, pojatá ovšem co nejvíce
spektakulárně a s důrazem na glamour estetiku.
Film Cats je tudíž skutečně nesmírně pozoruhodná bizarnost, avšak nejsem si jist, zda má cenu chtít jej
vidět jenom kvůli tomu. Těch divných věcí je v něm totiž jen pár a pořád se
opakují, takže si na ně po určité době víceméně zvyknete – a vykolejí vás pak
už jen sem tam něco, třeba když se ze stropu zničehonic snese prsatá kočičí femme
fatale Taylor Swift a zdroguje všechny ostatní kočky catnipem (resp. šantou
kočičí, chcete-li), nebo když v jedné scéně začnou zpívající kočky doprovázet
humanoidní myši a pochodující humanoidní švábi, u čehož zas zauvažujete, jestli
nejste náhodou na drogách vy (nebo ti, co to vymýšleli). V každém případě
jde ale o film, z nějž budou nadšení vyznavači furry fandomu. Bohužel však
asi jako jediní.
Žádné komentáře:
Okomentovat