Následující filmy považuji za to nejlepší, co se za uplynulý rok 2019 v kinematografii
urodilo. V potaz beru všechno, co jsem viděl, a snímky dělím do dvou
kategorií – na ty, co byly uvedeny ve standardní distribuci v českých kinech,
a na ty, které bylo možné vidět jinde (domácí i zahraniční festivaly, Netflix,
atd.) – a řadím je podle abecedy. Desítku nejlepších filmů v každé kategorii
vždy uzavírá čestné uznání pro trojici snímků, které byly také nesmírně výrazné
a zdařilé, leč na umístění v žebříčku to nestačilo.
Konec 18. století, Francie. Na jeden z bretaňských ostrůvků přijíždí
mladá malířka Marianne (Noémie Merlant), aby zde namalovala portrét dívky
Héloïse (Adèle
Haenel) pro jejího italského snoubence. Musí ji nicméně malovat potají, protože
Héloïse, která svého nastávajícího nikdy neviděla a bere si ho proti své vůli (je
v podstatě náhradou za svou starší sestru, která se nedávno zabila skokem ze
skály), odmítla pro přechozího najatého malíře pózovat. Během několika dní se však
mezi oběma ženami vytvoří vášnivé pouto…
Co se poslední trilogie Star Wars
týče, tak Epizoda VII: Síla se probouzí
(režie J.J. Abrams) byla sice v podstatě jen reminiscenčním festivalem
nostalgie, leč s dobře vyprávěným klasickým příběhem a silnými postavami. Oproti
tomu Epizoda VIII: Poslední z Jediů
(režie Rian Johnson) na nějakou nostalgii, staré pořádky a divácká očekávání kašlala
a troufla si být v rozvíjení děje i v práci s leckterými motivy skutečně inovativní,
radikální a odvážná.
Devátou a zároveň poslední epizodu Star
Wars nyní natočil opět J.J. Abrams, který se tudíž ocitl v nelehké pozici.
Chopit se režie závěrečného dílu trilogie a zároveň celé ságy Star Wars a navázat přitom na předchozí
díl režírovaný jiným člověkem tak, aby byl výsledek co nejvíce uspokojivý, byl totiž
úkol zatížený enormní mírou zodpovědnosti a tlaku nejen ze strany studia a producentů,
ale i ze strany fanoušků rozdělených do dvou válčících táborů, z nichž v jednom
předchozí epizodu milují a v druhém ji nenávidí.
Děj slovensko-české romantické komedie Šťastný
nový rok začíná krátce před Vánoci, kdy Hana (Táňa Pauhofová) náhodou
přistihne svého přítele s jinou ženou, po čemž následuje namísto jejich zamýšlené
společné dovolené u moře rychlý rozchod. Zdrcenou Hanu pak její kamarádky Bára
(Zuzana Norisová) a Marcela (Antónia Lišková) pozvou i s Bářinou ovdovělou
maminkou (Emília Vašáryová) na hory do Vysokých Tater do tamního
nejluxusnějšího grandhotelu – znají se totiž s jeho správcovou Veronikou (Gabriela
Marcinková) a s jeho ředitelem, Veroničiným manželem (Jakub Prachař).
Americko-kanadský film Maják,
druhý snímek režiséra a scenáristy Roberta Eggerse, autora výrazného hororu Čarodějnice, měl premiéru na letošním festivalu
v Cannes. Dlouho to vypadalo, že se k nám do kin nedostane, ale
nakonec uveden naštěstí bude, ačkoli jednotlivých promítání bude patrně omezený
počet a bude potřeba si je bedlivě pohlídat (každopádně v Praze již
probíhá předprodej na první půlku ledna v Biu Oko, v kině Aero a ve Světozoru).
Maják je strhujícím dramatem s hororovými prvky o
dvou strážcích majáku na odlehlém ostrově, z nichž ten starší (Willem Dafoe) je zkušeným mořským
vlkem, co obsluhuje maják již poněkolikáté a z pozice veterána s přirozenou
autoritou a bohatou praxí sekýruje a úkoluje toho mladšího (Robert Pattinson),
který si poprvé odbývá šichtu daleko od pevniny kvůli tomu, aby si vydělal dost
peněz na vlastní farmu. Jejich čtyřtýdenní pobyt na bahnitém a prosoleném ostrůvku s racky,
hlučnou sirénou a bednou kořalky se však kvůli silné bouři poněkud protáhne a
ponechá oba muže napospas sobě navzájem i jejich průběžně narůstajícímu šílenství
a alkoholovému deliriu.
Děj dva roky staré dobrodružné komedie Jumanji: Vítejte v džungli byl založen na tom, že se čtyři šokovaní a zmatení středoškoláci
ocitli uvnitř začarované dobrodružné videohry, získali podobu svých herních
postav a snažili se osvojit si jejich vlastnosti, pochopit pravidla a pokusit
se hru úspěšně dohrát (a vrátit se tím pádem do normálního světa). Pokračování
s názvem Jumanji: Další level je
v podstatě znovu to samé, jak přes kopírák. Včetně toho, že ty samé
problémy, jimiž trpěl film Jumanji:
Vítejte v džungli, jsou tu zopakovány také (za filmem stojí stejný režisér
Jake Kasdan a dvojice stejných scenáristů).
Bruno (Vincent Cassel) vede svépomocný spolek starající se o autistickou dospívající
mládež a jako jeden z mála přibírá i těžké případy, které byly v jiných
pečovatelských centrech odmítnuty. Pomáhá mu jeho kamarád Malik (Reda Kateb),
který zas učí mladé lidi ze sociálně slabých poměrů, jak k těmto dětem
přistupovat. Sledujeme přitom nejen zákulisí tolik potřebné a ušlechtilé práce
těchto dvou mužů a kolem nich vytvořené komunity, ale i to, jak se snaží
vypořádat s novým náročným svěřencem a se státní inspekcí, které vadí, že
pracují bez povolení a přijímají zaměstnance s nulovou kvalifikací.
Americká vánoční romantická komedie Last
Christmas vypráví o třicetileté Kate (Emilia Clarke), která žije v Londýně
(stejně jako její rodiče, kteří kdysi uprchli do Anglie z Jugoslávie), ale
s rodinou si nerozumí, vede nezdravý životní styl, a navíc je
nezodpovědná, lhostejná a sobecká, takže ji už od sebe odhánějí i její přátelé.
Pak se ale krátce před Vánoci setká se sympatickým, optimistickým a dobrosrdečným
Tomem (Henry Golding), do něhož se zamiluje a který ji navede na správnou
cestu.
Anna a Elsa si spokojeně žijí na královském zámku, sněhulák Olaf dělá
humory a Kristoff se nemotorně odhodlává požádat Annu o ruku. Do toho ale Elsa
uslyší tajemný hlas a vydá se za ním spolu s ostatními na sever. Cestou všichni
dorazí k prokletému čarovnému lesu, jehož prokletí je potřeba zlomit. A
zároveň je potřeba objevit původce onoho hlasu a zachránit celé království
v dobrodružném příběhu, v němž nechybí čtveřice rozbouřených živlů,
Eskymáci, kamenní obři, sesterské pouto a paměť vody.
Český film Vlastníci se od
počátku jeví velmi sympaticky. Jako komorní konverzační projekt, jehož tvůrce
uvažoval ekonomicky a postavil jej na situaci, při níž dojde ke konfrontaci několika postav uvnitř jedné místnosti, takže se na
natáčení nemuselo nic moc pořizovat a šlo jej zfilmovat poměrně lacino. Jako
nadějný filmový debut režiséra, scenáristy a herce Jiřího Havelky, který tutéž
látku úspěšně režíruje i na divadle (nezávislý soubor Vosto5, hra se jmenuje Společenstvo vlastníků a vznikala víceméně
souběžně se scénářem filmu). Jako hvězdně obsazený (a tudíž divácky
atraktivní) snímek, v němž nejde o nic jiného, než o výkony herců a
kvalitu scénáře i režie. Potíž je v tom, že dobré herce sice Vlastníci mají, ale to ostatní
v nich poněkud pokulhává.
Stejnojmennou knižní předlohu filmu Doktor
Spánek od Stephena Kinga (dále jen Doktor
Spánek) napsal hororový spisovatel Stephen King v roce 2013, tedy pětatřicet
let po vydání románu Osvícení, na
nějž Doktor Spánek po čtyřech
desetiletích navazuje a jehož slavnou filmovou verzi Stanleyho Kubricka z roku
1980 Stephen King nesnáší, patrně kvůli odlišnému vyznění, které se s tím románovým
výrazně minulo. Filmový Doktor Spánek
se přitom snaží být nejen věrnou adaptací své knižní předlohy, ale zároveň i
důstojným pokračováním filmového Osvícení,
které je dodnes legendou a jedním z nejlepších zástupců hororového žánru –
a bylo tudíž třeba počítat s tím, že s ním bude Doktor Spánek srovnáván.
Není náhoda, že slovenské drama Amnestie
(natočené v koprodukci s ČR) přichází do kin na třicetileté výročí
sametové revoluce – zabývá se totiž nejen Havlovými amnestiemi na začátku roku
1990 a navazující vzpourou vězňů v Leopoldově, ale i pozadím listopadu
1989 a následným děním. Snímek nabízí poměrně kritický a polemický pohled na
věc, který sice staví na skutečných událostech, leč buduje kolem nich
vyfabulovaný příběh, v němž figurují různí disidenti, vězni, jejich ženy,
politici a agenti StB.
Název amerického filmu Le Mans ’66 se vztahuje k vytrvalostním automobilovým závodům
pořádaným poblíž francouzského města Le Mans, kde v roce 1966 došlo k souboji
mezi italskými vozy Ferrari (favority, kteří vyhráli několik ročníků předtím) a
americkými auty značky Ford (nováčky na trati). Hrdiny filmu, natočeného podle
skutečných událostí, jsou proto nejen zaměstnanci Fordu a jeho majitel (Tracy
Letts), ale hlavně bývalý závodník a konstruktér Carroll Shelby (Matt Damon) a závodní
šampion a automechanik Ken Miles (Christian Bale), kteří od něj dostali za úkol
navrhnout a sestavit prototyp závodního auta (a postavili legendární Ford GT40).
V britském dramatu Pardon, nezastihli
jsme vás se jeho režisér (zapřisáhlý levičák a hlavní představitel
britského sociálního realismu) Ken Loach spolu se svým dvorním scenáristou (a
bývalým humanitárním aktivistou) Paulem Lavertym rozhodli věnovat aktuálnímu palčivému
společenskému tématu, jemuž doposud příliš filmů zasvěceno nebylo – prekarizovaným
zaměstnáním. Nestabilním pracovním poměrům, postihujícím zaměstnance na rozdíl od
klasických pracovních úvazků řadou nejistot (včetně neplaceného pojištění,
klouzavého výdělku, žádné mateřské ani jiné dovolené a nepevné pracovní doby).
Bitva u Midway (červen 1942) byla čtyřdenní válečná akce probíhající za
druhé světové války, během níž se Japonci pokusili obsadit ostrov Midway
(poblíž Havajských ostrovů), leč Američané se díky zpravodajské službě
dozvěděli o jejich záměru s předstihem a připravili na ně past. O této
události vznikl americký film již v roce 1976 a tento nový (který ovšem není
jeho předělávkou) natočil režisér Roland Emmerich (Den nezávislosti, Godzilla).
Český snímek Ženská na vrcholu působí
jako výsledek pomateného pokusu o natočení filmu s narychlo spatlaným scénářem a s nulovým dějem
a jeho následného protlačení do kin s nápisem „zimní romantická komedie“
na plakátu, přestože neobsahuje téměř žádný humor a pouze stopové množství
romantiky. Jako náhodný slepenec scén, který existuje jen kvůli producentskému
záměru shrábnout producentský honorář, svézt se na úspěchu nedávných zimních
komedií Padesátkaa Špindl a uspokojit nikoli diváky, nýbrž
především filmové sponzory (nejen horské rezorty a lyžařská centra, ale třeba i
nejmenovanou pražskou kliniku plastické chirurgie – hádejte, kde kvůli tomu pracuje
teta hlavní hrdinky).
Kanadské umělecké drama Antologie
města duchů režiséra a scenáristy Denise Côteho vypráví příběh obyvatel zapadlé
quebecké vesnice, kteří se vyrovnávají se smrtí tamního dvacetiletého chlapce
(dost možná sebevraždou, pokud tedy nešlo o dost nešťastnou nehodu). V hlavní
roli truchlící rodina pozůstalých a její sousedé, mrazivé prostředí kanadského
venkova a duchové zemřelých, kteří začnou ke konci filmu vesnici zaplavovat.
Duchařskou tematikou prošpikovaný komorní snímek stojí na působivých
(nicméně velmi skromných a strohých) obrazech a na vykreslení pochmurné nálady
panující ve skomírající komunitě, která se sice nazývá soudržnou a pospolitou,
leč ve skutečnosti ji v depresivní, odloučené a zamrzlé lokaci, kde mají
místo spíš mrtví než živí, drží jen poslední zbytky vůle (a její uzavřenost
a izolovanost ještě navíc aktivně přiživuje zpátečnická starostka). Atmosféru prostředí,
v němž hraje prim sychravá zima a chladný vítr, přitom velmi efektivně
podmalovává adekvátně ponurá zrnitá kamera (natáčelo se na 16mm film) a zdařilá
práce se zvukem.
Česká road movie Staříci vypráví
o dvou důchodcích (přibližně osmdesátiletých), nespravedlivě odsouzených
bývalých spoluvězních, kteří se v 50. letech stali nevinnými oběťmi vykonstruovaného
soudního procesu a o mnoho desítek let později (pravděpodobně někdy po roce
2000) se rozhodnou najít a zabít komunistického prokurátora, který je tehdy do
toho vězení poslal a jehož zločiny porevoluční justice nijak nepotrestala. Oba
dávní přátelé, Vlastimil (Jiří Schmitzer) a Antonín (Ladislav Mrkvička), se
proto vydávají na cestu, aniž by ovšem věděli, v jakém městě ten
prokurátor bydlí, a nemají ani žádnou zbraň, kterou by na něj mohli použít.
České psychologické drama Abstinent
se zabývá postavou devatenáctiletého Adama (Josef Trojan, syn Ivana Trojana a
Kláry Pollertové-Trojanové), který se léčí ze závislosti na alkoholu (a poté ho
čeká soud týkající se jakéhosi neštěstí, které pod vlivem alkoholu způsobil).
Snímek takto poukazuje na to, že do pasti alkoholové závislosti může klidně spadnout
i velmi mladý člověk.
Film Terminátor: Temný osud
navazuje po 22 letech na děj filmu Terminátor
2: Den zúčtování z roku 1991, přičemž zcela ignoruje filmy Terminátor 3: Vzpoura strojů (2003), Terminator Salvation (2009) a Terminator Genisys (2015). Zkrátka jde o
nový pokus o pokračování vybudované na zas trochu jiných premisách,
přicházející do kin po předchozích dvou podobných pokusech, bohužel nepříliš
vydařených.
Česká komedie Poslední aristokratka,
natočená a napsaná Jiřím Vejdělkem podle stejnojmenného humoristického románu
spisovatele a kastelána Evžena Bočka, vypráví o rodince amerických potomků
českých emigrantů, kteří po svých aristokratických předcích dostanou v rámci
porevolučních restitucí (na začátku devadesátých let) zpět do vlastnictví rodový
zámek a přijedou si jej do Čech v období adventu převzít. Sami jsou ale nemajetní
a většinu úspor dali do letenek, načež jsou konfrontováni nejen s trojicí
poděděných zaměstnanců (a s českou pálenkou, koblihami a s knedlíky se zelím), ale i s chladnou a zpustlou budovou, jejíž provoz bude
vyžadovat značné náklady.
Pokračování Zombielandu po deseti
letech. Se stejným tvůrčím týmem (vrací se i režisér Ruben Fleischer, který
mezitím natočil mimo jiné Gangster Squad
a Venoma) a stejnými herci (Abigail
Breslin už není malá holka, leč všichni ostatní vypadají po těch deseti letech
pořád skoro stejně, což je pozoruhodné).
Děj je tentokrát o tom, že Columbus (Jesse Eisenberg) a Wichita (Emma
Stone) mají partnerskou krizi, načež Little Rock (Abigail Breslin) odjede se
svým novým přítelem do Gracelandu, takže se ji všichni vydávají zachránit. A to
je v podstatě celé. Schematický a slaboučký příběh o cestě postav z bodu
A do bodu B v tomto případě slouží pouze jako nutné pojítko pro sérii
komediálních skečů a akčních scén se zombies. Film se prakticky odehrává ve
třech lokacích – v Bílém domě a jeho okolí, v hotelu kombinovaném s muzeem
Elvise Presleyho a nakonec i v hipísácké pevnosti, kde se místo zbraní
vyznává láska a mír, akorát že s tím se před hladovými zombíky neubráníte.
Weathering with You (Makoto Šinkai, Japonsko) – Animované romantické drama o šestnáctiletém
klukovi, který se v Tokiu po útěku z domova zamiluje do podobně staré
osiřelé dívky, která umí na přání zastavit déšť a přivolat Slunce – ale pokaždé
za to draze platí. Upřímně je to hrozně krásný film o síle lásky, touze po
svobodě a o namáhavém protloukání se životem ve velkoměstě, které postupně mizí
pod nánosy vody. Lze ho číst i v rovině metaforického komentáře k extrémním
výkyvům počasí, jichž v poslední době přibývá. Jeho jedinou nevýhodou
je, že opravdu hodně připomíná předchozí režisérovy filmy a zejména pak snímek Your Name, který byl navíc příběhově
košatější, tajemnější a emocionálnější. Místy to skoro vypadá, jako by Makoto
Šinkai chtěl svůj úspěch po předešlém hitu zopakovat, a tak použil znovu
stejnou formuli (zamilovaná mladá dvojice, kterou spojí magická fantasy
schopnost) a opět ji opentlil svými oblíbenými motivy (rušná metropole, déšť, vlaky,
soundtrack, hrozící katastrofa, riziko osudové ztráty milované osoby) s předpokladem,
že to bude fungovat stejně, a ono to samozřejmě funguje, akorát že výsledek je
tentokrát o něco průhlednější, přímočařejší a dramatičnost musí dohánět uměle, nejčastěji
přes různé honičky s policisty. Finále mohlo být klidně podstatně delší a překvapivější.
I tak ale Šinkai znovu potvrzuje svou pozici mistra v práci s detaily
a s poetickými obrazy, s dialogy, věrným zachycením prostředí i s vyprávěním,
které umí čapnout za srdce na těch správných místech. (80%)
Od předchozího filmu s názvem Zloba
– Královna černé magie uplynulo pět let. Růženka (Elle Fanning) je
královnou lesů, v nichž se prohánějí digitální skřítci, víly a jiná fantaskní
stvoření, a má se vdávat za milovaného prince Filipa ze sousedního království
lidí. A Růženčina kmotřenka Zloba (Angelina Jolie), byť z ní jde strach,
je ve skutečnosti hodná a myslí to s Růženkou dobře. Tudíž je potřeba
postavit proti nim jiného antagonistu – a sice princovu matku (Michelle
Pfeiffer), která bytosti z Růženčina království nenávidí a přála by si
jejich vyhlazení a všechny kolem sebe zmanipuluje, aby dosáhla svých cílů.
Nový film německého režiséra a scenáristy Fatiha Akina (Soul Kitchen, Odnikud) je adaptací stejnojmenného románu Heinze Strunka, jenž
líčí reálnými událostmi ze 70. let inspirovaný příběh hamburského sériového
vraha Fritze Honky. Je to kontroverzní a v řadě ohledů unikátní snímek,
který znatelně otestuje výdrž leckterých diváků, neb jde o brutální, krvavou a zcela
záměrně nechutnou podívanou, směle překračující hranice toho nejdrsnějšího, co
se dá běžně vidět v českých kinech.
I různé extrémní gore-horory jsou totiž obvykle určitým způsobem stylizované a estetizované, takže v nich třeba i scény mučení a rozřezávání těl i přes veškerou nepříjemnost mohou působit jako násilná sadistická zábava pro otrlé. Oproti tomu film U Zlaté rukavice je natočen zcela realisticky až naturalisticky a navíc je vyprávěn pouze z perspektivy hlavního anti-hrdiny, jehož patologickému chování nedodává žádný kontext ani psychologický podklad, což výsledek činí ještě sugestivnějším, syrovějším a odpornějším.
Bacurau (Kleber
Mendonca Filho + Juliano Dornelles, Brazílie) – Společensko-politicky
angažované drama, které začíná jako nenápadný intimní náhled do života semknuté
vesnické komunity na brazilském venkově, se postupně přerodí do strhujícího
(skoro)thrilleru, v němž se tato komunita musí semknout na obranu proti
utlačovatelům. Pečlivě vystavěný a v řadě tvůrčích přístupů inovativní
snímek dodržuje konzistentně pozvolné tempo vyprávění, jež pomaličku dávkuje
informace tak akorát, aby si divák dokázal domyslet vše potřebné. Pointa je
úderná a skvěle provedená, gradující děj doprovází jasně zřetelná kritika a
množství metafor, odkazujících na skrytou sílu prostého lidu a jeho historie,
jen úvod filmu se zdá být možná příliš zdlouhavý. Každopádně jde o film
s originálním příběhem, realizovaným nevídanou formou. (80%)
The Lighthouse (Robert
Eggers, USA/Kanada) – Drama s hororovými prvky o dvou strážcích majáku
(Robert Pattinson a Willem Dafoe), jejichž čtyřtýdenní pobyt na ostrově s majákem,
racky a hlučnou sirénou se kvůli silné bouři poněkud protáhne a ponechá oba
muže napospas sobě navzájem i jejich šílenství a alkoholovému deliriu. Snímek
od režiséra a scenáristy Čarodějnice,
odehrávající se na konci 19. století a natočený v černobílém, téměř
čtvercovém formátu pomocí dobové filmařské techniky dostupné ve 30. letech století
dvacátého, je vizuálně, herecky i řemeslně uhrančivou a neskutečně působivou psychologickou
historkou inspirovanou námořnickými povídačkami, dílem Hermana Melvilla a
antickou mytologií. Nelze neobdivovat jeho skličující klaustrofobickou atmosféru,
propracovanou mizanscénu, neskutečnou kameru, práci se zvukem a s významotvorným
svícením i herecké nasazení obou protagonistů, jimž scénář dopřává spravedlivý
podíl prostoru (kromě řady výrazných společných scén oba zazáří i ve vlastním dlouhém
monologu). Realisticky syrové a nekompromisně autorské dílo, v němž má
kupodivu místo i humor, vyniká obrazovou opojností a maximální režijní
precizností a oproti Čarodějnici naštěstí
již nepůsobí ani trošku těžkopádně, přepjatě, ani nechtěně směšně. (90%)
Film celovečerně debutujícího režiséra a scenáristy Michaela Hogenauera,
natočený s Eliškou Křenkovou v hlavní roli a s nizozemskými
herci v rolích vedlejších, vypráví o mladé Češce Míše, která se vydává do
Nizozemí dělat au-pair v dobře situované a distingované rodině, kde má
pečovat o domácnost a starat se o malého chlapce. Ihned po příjezdu však
zjišťuje, že rodina vyžaduje dodržování pravidel, která nejsou úplně obvyklá…
3 from Hell (Rob
Zombie, USA) – Po čtrnácti letech se Rob Zombie vrací ke své exploatační sérii
o rodince Fireflyových, anti-hrdinech filmů Dům
tisíce mrtvol a Vyvrženci pekla.
Ty nyní nechává povstat z mrtvých (byť ne ve zcela původní sestavě) a
dává jim ještě jednu příležitost zařádit si a rozjet pořádný teror. Výsledkem
je však zastaralá skládka vyžilých, otravných a užvaněných šílenců se
schematickým a přímočarým dějem, který se skládá ze tří částí – úvodní breaking
news pasáž nás zasvětí do situace, následuje špásování s ředitelem věznice
a po něm přichází mexický mejdan, který působí, jako by ho Rob Zombie připsal
po zjištění, že mu dosavadní materiál nevystačí na celovečerní film. I tak ale
snímek stojí výhradně jen na brutalitě a okázalé odpornosti titulní pekelné
trojice, z níž však dělá cool zabijáky, kterým by se mělo fandit, což je
v dnešní době kriticky natáčených filmů a seriálů o rozkrývání komplexní psychologie
vraždících maniaků přinejmenším zpátečnické. Uspokojit tak Rob Zombie dokáže
jen ty nejvěrnější fanoušky, jimž bohatě stačí ke štěstí trocha stylově
natočené krvavé řezničiny a návrat jejich oblíbených postav, které ale
v podstatě dělají pouze to, co vždycky, a ve volných chvílích hrají karty
nebo se dohadují, kdo z nich je víc jako Bogart. 3 from Hell je stejně vyčpělá mizérie jako to klaunské vystoupení
ve druhé části filmu, které také přišlo, aniž by se o něj někdo prosil. A jak
také dopadlo. (40%)
Dokumentární film Olgy Sommerové (Magický
hlas rebelky, Červená), věnovaný
osobě a tvorbě Jiřího Suchého, je filmem divácky nesmírně vděčným, což dokládá
i Divácká cena, jíž snímek obdržel od hlasujících diváků na festivalu
v Karlových Varech.
Po řadě kvalitativně diskutabilních filmových adaptací superhrdinských
komiksů od DC si ve studiu Warner Bros. pokusili vsadit na zásadně jinou a
odvážnější strategii. Jejich film Joker,
jenž se věnuje postavě stejnojmenného komiksového záporáka a jeho vzniku (tedy
jak se z jednoho muže stal Joker) je drsný a špinavý, mládeži nepřístupný,
hodně psychologický a nejsou v něm žádné velké akční scény ani žádné
impozantní digitální triky. A zřejmě se jim ta sázka vyplatila – vzniklo nekompromisní,
uhrančivé a mimořádně působivé silné drama, jež dokonce vyhrálo cenu za
nejlepší film na letošním festivalu v Benátkách (což je docela revoluce).
A natočil jej – trochu překvapení – Todd Phillips, jenž má za sebou např. snímky
Starsky & Hutch a Pařba ve Vegas (a její
pokračování) a jehož nejméně komediálním počinem byl doposud jeho předchozí film
s názvem Týpci a zbraně.
Filmu Nabarvené ptáče, ať už si o
něm myslíte cokoli, nelze upřít jednu věc – že jde v rámci současné české
kinematografie o zcela výjimečný počin. Výjimečný tím, že jde o výsostně umělecký
film světové úrovně, jaké se u nás točily naposledy v 60. letech, i že jde
o první český snímek za pětadvacet let, jemuž se podařilo dostat do hlavní
soutěže na filmovém festivalu v Benátkách a způsobit ve světě rozruch,
rozbouřit emoce a vyvolat četné diskuze (po benátské premiéře byl uveden i na
festivalu v Torontu, čeká ho promítání na řadě dalších prestižních festivalů
a americký časopis The Hollywood Reporter
jej zařadil mezi dvacet nejlepších snímků letošní podzimní festivalové sezony).
Po loňské fantastické zkušenosti se i letos vydávám s kolegy do
Španělska na Mezinárodní Filmový Festival Sitges, jenž probíhá každoročně v první
polovině října ve stejnojmenném katalánském přímořském městečku asi 30
kilometrů jihozápadně od Barcelony. Jde o jeden z největších festivalů žánrových
filmů na světě, přičemž nejhojněji tu jsou zastoupeny horory, avšak velká část
programu sestává i z dramat, thrillerů, sci-fi, fantasy, akčních filmů,
animovaných filmů a komedií. Festival trvá 11 dnů, a pokud se budu držet plánu,
měl bych vidět za tu dobu nejméně 40 filmů.
Za vznikem českého dramatu Národní
třída stojí povídka spisovatele Jaroslava Rudiše, podle níž vznikla
v roce 2012 divadelní hra, jejíž text Jaroslav Rudiš později přepsal do stejnojmenné
knihy. Jejím hrdinou je téměř padesátiletý ranař přezdívaný „Vandam“, který
bydlí sám v panelákovém bytě na okraji Prahy, přes den natírá střechy na
sídlišti, večery tráví v hospodě u piva a sem tam se s někým popere.
Filmovou verzi natočil režisér Štěpán Altrichter (Schmitke) a do hlavní role obsadil Hynka Čermáka, který před časem
namluvil Národní třídu jako
audioknihu.
Na akční sérii Rambo je
pozoruhodné to, že její jednotlivé díly nejsou jednotné ani svým žánrem (ten
první byl ještě v podstatě syrovým post-vietnamským psychologickým
dramatem, zatímco jeho pokračování už najela na dráhu přímočařejší akční
řežby), ani zeměpisným určením (Rambo:
První krev se odehrával v USA ve státě Washington, Rambo II ve Vietnamu, Rambo III v Afghánistánu a Rambo: Do pekla a zpět v Myanmaru).
Děj pátého dílu s názvem Rambo:
Poslední krev je pro změnu zasazen do Arizony poblíž mexických hranic,
kde se John Rambo (tradičně Sylvester Stallone) již deset let stará na farmě o
koně spolu se zhruba sedmnáctiletou Gabrielle, jenž je pro něj jako jeho vlastní
dcera a která zde žije se svou babičkou.
Následující recenze se poněkud netradičně týká českého dokumentárního filmu,
jehož název sice v programech kin v blízké době nenajdete, ale pravděpodobně
byste na něj mohli v budoucnu narazit na nějakém filmovém festivalu. Jde o
snímek věnovaný talentovanému nizozemskému fotografovi Larsi van de Goorovi, původně
hudebníkovi, jenž se však v roce 2007 chopil fotoaparátu a od té doby
získal za své výtvory několik prestižních ocenění. Režisérem filmu je debutující
Janek Sedlář, Larsův fanoušek, filmař a též fotograf, který získal pro natočení
svého snímku prostředky z dobrovolných příspěvků od podporovatelů na Kickstarteru.
Slavný astronaut Clifford McBride (Tommy Lee Jones) byl průkopníkem, jenž
se jako jeden z prvních vydal k okraji sluneční soustavy hledat mimozemské
formy života (v blíže nespecifikované blízké budoucnosti, v níž se zdařila
kolonizace Měsíce i Marsu), ale nikdy se nevrátil a byl prohlášen za mrtvého. O
čtyřicet let později se jeho syn Roy (Brad Pitt), který je též zkušeným
astronautem, dozvídá, že jeho otec by ve skutečnosti mohl být stále naživu a
nacházet se někde poblíž Neptunu, odkud se v poslední době začaly šířit
směrem k Zemi nebezpečné radioaktivní výboje. A Roy dostane za úkol
navázat s otcem kontakt (pokud žije).
Hororový snímek svébytného britského režiséra a scenáristy Petera
Stricklanda (Pestrobarvec Petrklíčový)
vypráví o rozvedené černošské ženě středního věku jménem Sheila, která pracuje
v bance, bydlí v domě se svým dospělým synem a sem tam se po večerech
schází s potenciálními nápadníky, kteří odpověděli na její seznamovací
inzerát. Za tímto účelem si pořídí v sezónním výprodeji módního butiku
červené šaty – aniž by tušila, že jsou prokleté a zabíjejí své majitele (a
rozbíjejí pračky).
Film To Kapitola 2 navazuje na děj
předchozího (dva roky starého) hororu To
po 27 letech. Jde o druhou a zároveň závěrečnou část adaptace stejnojmenného románu
Stephena Kinga, v němž skupina náctiletých dětí (alias Smolaři) zažívá v americkém
městečku Derry sérii děsivých událostí a následně bojuje s prastarým zlem,
jež nese označení „To“ a bere na sebe různé podoby včetně strašidelného klauna.
O 27 let později jsou Smolaři nuceni se chopit stejného úkolu, protože To řádí
v dlouholetých cyklech a je potřeba s ním skoncovat nadobro. Přechozí
snímek zahrnoval onu dětskou část a v tomto pokračování (které opět
režíroval Andy Muschietti) se tím pádem jeho hrdinové vracejí již jako dospělí.
Malé doporučení. Nic si o Parazitovi předem
nezjišťujte a prostě na něj jděte do kina. Je vynikající a v mnoha
ohledech překvapivý a čím méně o něm (a o jeho ději a žánru) budete vědět
předem, tím lépe.
Se snímkem Parazit vyhrál letos jihokorejský
režisér Bong Joon-ho (Ledová archa, Okja) na festivalu v Cannes
nejprestižnější ocenění, Zlatou palmu, což je zaprvé vůbec první Zlatá palma
putující do Jižní Korey a zadruhé cena udělená po dlouhé době snímku, který je
žánrový – obvykle totiž v Cannes vyhrávají „umělečtější“ tituly. Jde o
mistrnou kombinaci thrilleru, společenské satiry a absurdní černé komedie,
která začíná hodně vtipně a pak najednou (asi v polovině) zmutuje do
napínavé a mrazivé podívané, která je místy i nečekaně brutální a drsná a kromě
toho je i myšlenkově podnětná, mnohovrstevnatá a plná metafor a symbolismu,
aniž by ovšem byť na okamžik přestala být univerzálně srozumitelnou zábavou určenou
pro nejširší publikum.
Linda (Petra Hřebíčková) je profesionální hráčka beach volejbalu, které
táhne na čtyřicet, právě ji opustil partner a její mladší spoluhráčka a
nejlepší kamarádka Pavla (Denisa Nesvačilová) navíc zvažuje otěhotnět
s přítelem Hynkem (Vojtěch Dyk), což se Lindě nezdá v souvislosti
s blížícím se mistrovstvím Evropy úplně žádoucí. Pak ale jejich vztahy
zamíchá nový správce sportovního areálu Jíra (Jiří Langmajer), jehož šarmu obě
ženy podlehnou.
Ve francouzském špionážním thrilleru Anna režiséra
a scenáristy Luca Bessona (Leon, Pátý element) sledujeme osudy
pětadvacetileté Rusky Anny (Sasha Luss), osiřelé feťačky, která si na začátku
90. let v Moskvě podala přihlášku k námořnictvu, ale nakonec o její
schopnosti projevila zájem ruská tajná služba. Po roce tréninku se z Anny stává
profesionální vražedkyně, maskující se za identitou supermodelky a ocitající se
po pádu železné opony uprostřed střetu ruské KGB a americké CIA, které si obě
udělají z Anny prakticky rukojmí, zatímco ona sama touží ze všeho nejvíc
po svobodě.
Svatba. Nevěsta Grace (Samara Weaving) je obyčejná osiřelá dívka, žijící donedávna
u pěstounů, ženich je mládenec ze zámožné panské rodiny, která po několik
generací buduje svůj majetek z prodeje společenských her. Dle dávné rodinné
tradice si Grace musí o svatební noci s úderem půlnoci vylosovat náhodnou
hru a společně se zbytkem rodiny si ji v jejich rozlehlém sídle zahrát. Vytáhne
si hru na schovávanou, přičemž netuší, že ta jediná má speciální pravidla –
musí totiž vydržet schovaná až do úsvitu slunce, zatímco se ji ostatní budou
snažit najít a zabít.
Hamižný hodinář (Viktor Preiss) má sen o pokladu, jenž má údajně připadnout
jako svatební dar jakémusi Urbanovi. Hodinář pak opravdu narazí na malého sirotka
jménem Urban, načež se ho ujme, udělá z něj svého učně a naplánuje si, že
až dospěje, tak jej ožení se svou dcerou Laurou, aby mohl domnělý poklad
shrábnout. Dobrosrdečného Urbana však od narození doprovází trojice sudiček,
dvě hodné (Jaroslav Plesl a Václav Neužil) a jedna zlá (Jana Plodková) – a
právě ta hodináře přesvědčí, aby Urbana poslal ještě před svatbou do světa hledat
speciální hodinky, které chrání svého majitele před smrtí.
Ve svém devátém filmu s názvem Tenkrát
v Hollywoodu se režisér a scenárista Quentin Tarantino vyznává ze své
lásky k americké kinematografii, a to konkrétně k období od konce
padesátých do konce šedesátých let, jenž ho patně ovlivnilo v dětství a
bylo určující pro jeho filmový vkus. Podobně jako byl jeho snímek Auto zabiják poctou brakovým grindhouse
filmům, které hltal jako teenager, je snímek Tenkrát v Hollywoodu velkou oslavou televizní i filmové
tvorby z éry, během níž Quentin (ročník 1963) vyrůstal zejména na westernech a
na mnohých hereckých idolech, mezi něž se řadili například Bruce Lee, James
Stacy nebo Steve McQueen.
Filmová série Toy Story: Příběh
hraček je vlajkovou lodí studia Pixar – už jen proto, že její první díl byl
v roce 1995 vůbec prvním celovečerním trojrozměrně animovaným snímkem v historii
kinematografie. V roce 2010 byla tato série úspěšně završena třetím dílem,
jenž její příběh příjemně a smysluplně uzavíral, a nevypadalo to, že by kdy
mělo dojít k jakémukoli dalšímu pokračování. Vznik dílu čtvrtého po devítileté
pauze proto pochopitelně doprovázely obavy, jestli se v jeho ději podaří
nějak navázat na události předchozích filmů, a zdali nepůjde jen o nastavovanou
kaši vyrobenou čistě za účelem finančního zisku.
Americký akční film Rychle a zběsile:
Hobbs a Shaw je sice spin-offem (neboli odbočkou) ze série Rychle a zběsile (kterou kvůli sledování
tohoto filmu není nutné vidět), leč kupodivu v něm nejde primárně o drahá
nablýskaná auta, závodění, kaskadérské kousky a extrémní řidičské manévrování,
byť na několik automobilových honiček naštěstí dojde (a také třeba na scénu, v níž
půltucet džípů visí za řetěz z vrtulníku a stahuje jej k zemi). Tvůrci
filmu se každopádně i tentokrát drží strategie „děláme popcornovou zábavu, na
logiku kašleme“ – stejně jako u předešlých dílů série, z níž si berou, jak
název napovídá, dva konkrétní hrdiny, které uvrhli do samostatně stojící
špionážní zápletky.
