Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu) – Recenze – 70%

Konec 18. století, Francie. Na jeden z bretaňských ostrůvků přijíždí mladá malířka Marianne (Noémie Merlant), aby zde namalovala portrét dívky Héloïse (Adèle Haenel) pro jejího italského snoubence. Musí ji nicméně malovat potají, protože Héloïse, která svého nastávajícího nikdy neviděla a bere si ho proti své vůli (je v podstatě náhradou za svou starší sestru, která se nedávno zabila skokem ze skály), odmítla pro přechozího najatého malíře pózovat. Během několika dní se však mezi oběma ženami vytvoří vášnivé pouto…

 

Zdroj fotek: artcam.cz

Francouzské milostné drama Portrét dívky v plamenech soutěžilo na filmovém festivalu v Cannes, odkud si jeho režisérka a scenáristka Céline Sciamma odnesla mimo jiné cenu za nejlepší scénář. Stejnou měrou je však podstatné i to, jakým způsobem je snímek režírován. Jde o velmi komorní dobovou kostýmní romanci, která je však natočena velmi současně a moderně a obsahuje řadu motivů, které se významně vztahují i k dnešku. Zároveň jde ale o film velmi nenápadný, minimalistický a emocionálně ztišený, jehož hlavním tématem jsou ženy, které by chtěly žít nějakým určitým způsobem, jenž ale v jejich postavení a v kontextu tehdejší společnosti nepřichází v úvahu, a tak musejí své city (ale i leckteré myšlenky a činy) navenek skrývat.

Ono milostné vzplanutí je přitom jen jedním z mnoha elementů, jež jsou ve snímku využívány, a rozhodně netvoří jeho jádro. K fyzickému sblížení obou hrdinek dojde až ve druhé polovině snímku, přičemž všechny intimnější pasáže jsou snímány nanejvýš cudně a bez přílišného důrazu na smyslnost – jde spíš o splynutí dvou duší než dvou těl. Talentovanou a tichou Mariane a tajemnou a melancholickou Héloïse to k sobě pochopitelně táhne i po tělesné stránce, o dost podstatněji ale jejich vztah utváří sdílená zdrženlivost, k níž byly v rámci své výchovy vedeny a s níž jsou nuceny své emoce a názory potlačovat (a potlačují spolu s nimi tím pádem i vlastní identitu), stejně jako jejich empatické a šťastné soužití v izolovaném ostrovním prostoru, kde je za jejich zakázanou lásku a jiné tabuizované skutky nemůže nikdo soudit.

Jde tudíž o drama odehrávající se v patriarchální společnosti, v níž však muži záměrně nejsou téměř vůbec přítomni. Jeho hrdinky jsou emancipované (což je zřejmé už od jedné z prvních scén, v níž se Marianne sama aktivně vrhá do mořských vln, aby zachránila ze člunu vypadlé malířské plátno) a přály by si být skutečně nezávislé (a vymanit se z domluveného sňatku, spát s osobou stejného pohlaví či nemuset podepisovat vlastní malby mužským jménem), leč žijí v době, která jim to neumožňuje. Což je poměrně silné téma, které bude dobře rezonovat s feministicky smýšlejícím obecenstvem. Rušivě působí v rámci děje akorát linie věnovaná snaze Héloïsiny služebné docílit potratu, čímž je sice vnášen do příběhu další ženský citlivý motiv, ale v podstatě se týká jen vedlejší postavy, která krom toho souvisí s osudy hlavních hrdinek jen okrajově a nemá na jejich vývoj prakticky žádný vliv.

Zároveň jde o film hodně umělecký a intelektuálně sofistikovaný. Až na výjimky neobsahuje žádný hudební podkres, neb hudba je v něm považována za něco vzácného a mimořádného. Hojně pracuje s tematikou přírodních živlů a s motivy umění a malířství (vztah Marianne k Héloïse prochází podobným vývojem jako její obraz, jenž symbolicky stvrzuje Héloïsinu budoucnost). Je v něm vyprávěn příběh Orfea a Euridiky, který je hrdinkami interpretován tak, aby smysluplně vytvářel paralelu k jejich vlastnímu osudu. Po většinu dvouhodinové stopáže plyne pomaličku a subtilně, aby v posledních několika minutách poskočil o několik let kupředu a zasadil nečekaný silný emotivní úder.

Chytře a pečlivě budovanou vztahovou linii obou žen navíc kromě suverénní režie probouzejí k životu i perfektní soustředěné herecké výkony obou hereček v hlavních rolích a jemná vizuální stránka, upomínající na prvky využívané v dobovém malířství. Portrét dívky v plamenech tudíž sice působí jako esteticky, formálně a myšlenkově vycizelovaný a důmyslný film, avšak v emocionální rovině doplácí na to, že je v oné okázalé zdrženlivosti a potlačovaní citů natolik důsledný, že může na leckoho působit až chladně a odtažitě. Výsledkem je tudíž pozoruhodné dílo, jež lze ocenit především rozumově a analyticky pro to, co a jak říká, leč emocionálně ho docení pouze ti, kteří se na jeho decentní a křehký příběh o dvou ženách, jež svou láskyplnou náklonnost a spalující touhu vyjadřují po většinu času v nenápadných náznacích, dokáží správně napojit.