Ženská na vrcholu – Recenze – 10%

Český snímek Ženská na vrcholu působí jako výsledek pomateného pokusu o natočení filmu s narychlo spatlaným scénářem a s nulovým dějem a jeho následného protlačení do kin s nápisem „zimní romantická komedie“ na plakátu, přestože neobsahuje téměř žádný humor a pouze stopové množství romantiky. Jako náhodný slepenec scén, který existuje jen kvůli producentskému záměru shrábnout producentský honorář, svézt se na úspěchu nedávných zimních komedií Padesátka a Špindl a uspokojit nikoli diváky, nýbrž především filmové sponzory (nejen horské rezorty a lyžařská centra, ale třeba i nejmenovanou pražskou kliniku plastické chirurgie – hádejte, kde kvůli tomu pracuje teta hlavní hrdinky).

 

Zdroj fotek: bioscop.cz

Producentkou, režisérkou i scenáristkou filmu Ženská na vrcholu je filmařka Lenka Kny (na scénáři spolupracovala s televizní scenáristkou Hanou Cielovou). Ta po svém rozporuplném celovečerním debutu Stínu neutečeš (2009) natočila vánoční romantickou komedii Přijde letos Ježíšek? (2013) – která je s výjimkou Vánočního kameňáku s přehledem nejhorším porevolučním českým filmem s vánoční tematikou – a teď tohle. Ženská na vrcholu je po všech tvůrčích i řemeslných stránkách strašlivě líná, nenápaditá a zkrátka nepovedená (a kromě pár izolovaných drobností ani dost divná či bizarní na to, aby se díky tomu stala aspoň trochu zábavnou).

Hlavní hrdinka Helena (Anna Polívková) je matka-samoživitelka a majitelka pražské veganské bio-kavárny, které se týden před Vánoci ozve po několika letech její bývalý muž (a otec jejího zhruba desetiletého syna), že se staví, aby s nimi oslavil Štědrý den – načež se Helena rozhodne před ním utéct a odjede i se synem na týden do Tater. Až na recepci pětihvězdičkového hotelu se však zjistí, že udělala chybu v rezervaci (což je prakticky okopírováno z filmu Špindl), a protože ani v tomto ani v žádném dalším hotelu již není ani jedno volné místo, vezme za vděk náhradním ubytováním ve staré stanici s vysílačem na vrcholu hory, kde dělá správce člen horské služby Richard (Martin Dejdar).

Mohlo by se tudíž zdát, že film vyždímá alespoň nějaký humor z onoho provařeného motivu konfrontace mezi ženou z města, která neumí sama zatopit v kamnech a vyžaduje denní přísun čerstvé zeleniny, s horským nerudným samorostem, jemuž ke štěstí stačí pivo a bůček s chlebem, leč i v tomto směru snímek zklamává. Nabízí totiž jen přehlídku ženských a mužských stereotypů, která je však od jakéhokoli humoru zcela oproštěna – a za komediální vrchol v ní lze tudíž považovat leda tak scénu, v níž Helena ohrne nos nad paštikou z konzervy a jde si raději vyhrabat ze sněhu pár lišejníků. Do toho film uráží Pražáky (nadává se na ně, kdykoli je příležitost) i vegany (hlavní hrdinka je ztvárněna jako bioteroristka, která akorát každému cpe celer a cizrnu, ale sama se přitom potají láduje slaninou a slastně u toho vzdychá).

Samozřejmě dojde k tomu, že Helena se nakonec provizornímu bydlení přizpůsobí, Richard ukáže pod slupkou drsného horala své citlivé nitro a oba se začnou sbližovat a nacházet k sobě vzájemné city. Tohle jejich romantické pnutí ale vůbec nepůsobí přirozeně, uvěřitelně, ani nenuceně - jsou totiž každý z úplně jiné planety a neexistuje jediný důvod, proč by spolu měli skončit, komě toho, že se to scenáristům hodilo do krámu. Případně proto, že jedinou alternativou pro spárování Heleny s nějakým mužem byla už akorát postava Richardova bratra (Marek Němec), jenž je ale vykreslen coby sukničkář, který balí ženy tím způsobem, že jim bez vyzvání vtrhne do koupelny s alkoholem v ruce a začne se navzdory jejich protestům cpát k nim do vany. Helena a Richard si tu cestu k sobě navíc nenajdou postupně, ale prakticky ze scény na scénu (zjevně bohatě stačí, aby Martin Dejdar udělal smutné psí oči a teskně zahrál na saxofon a každá žena hned zvlhne).

Události na horách (dost repetitivní, předvídatelné a téměř bezobsažné) jsou kromě toho prokládány i událostmi v Praze (tentokrát již zcela bezobsažnými), v nichž sledujeme rodiče hlavní hrdinky (Jana Preissová a Bolek Polívka), přičemž maminka trvá na tom, že musejí jet za Helenou na ty hory taky (protože rodina má být na Vánoce pohromadě), zatímco tatínek chce dopřát dceři trochu soukromí a manželčin záměr improvizovaně sabotuje (namísto rozumné domluvy). Do toho přizvukuje zmíněná (a pro děj zbytečná) postava tety (Jana Krausová) a ještě zbytečnější postava blázna propuštěného z psychiatrické léčebny, který je ve filmu přítomen výhradně jen kvůli tomu, aby se tvářil dementně a vyplazoval jazyk.

Jediné slabounké náznaky humoru tak lze v Ženské na vrcholu detekovat pouze ve dvou krkolomných hláškách Bolka Polívky, zhruba třech jízlivých Dejdarových poznámkách a pak ve scéně, v níž si členové horské služby vyprávějí u oběda anekdoty (což je asi ten nejlínější způsob, jak dostat do komedie vtipy). Řemeslné aspekty filmu, jako jsou režie, kamera, střih či použití hudby a písniček, jsou do jednoho hrozné (pár záběrů na zasněžené hory ujde, ale to je tak všechno). Herecké výkony nemá cenu hodnotit, protože herci se zjevně akorát snažili dělat to, co se po nich chtělo, a nevypadat u toho trapně víc, než bylo nezbytně nutné (což byl místy, třeba když dostali za úkol plácat se ve sněhu a předvádět lachtany, předem prohraný boj). Film nemá žádnou pevnou strukturu, takřka žádnou zápletku, dokonce nemá ani postavy, u nichž by ten narychlo spíchnutý šťastný konec působil věrohodně.

Při bolestném sledování Ženské na vrcholu se tak nejde ubránit pocitu, že člověk namísto zimní romantické komedie sleduje nevtipný a nezábavný podvod na diváky, jehož tvůrcům buď na jeho kvalitě vůbec nezáleželo, nebo třeba i záleželo, leč jejich tvůrčí, filmařské a vypravěčské schopnosti na víc nestačily. Obojí je smutné.