Vlastníci – Recenze – 50%

Český film Vlastníci se od počátku jeví velmi sympaticky. Jako komorní konverzační projekt, jehož tvůrce uvažoval ekonomicky a postavil jej na situaci, při níž dojde ke konfrontaci několika postav uvnitř jedné místnosti, takže se na natáčení nemuselo nic moc pořizovat a šlo jej zfilmovat poměrně lacino. Jako nadějný filmový debut režiséra, scenáristy a herce Jiřího Havelky, který tutéž látku úspěšně režíruje i na divadle (nezávislý soubor Vosto5, hra se jmenuje Společenstvo vlastníků a vznikala víceméně souběžně se scénářem filmu). Jako hvězdně obsazený (a tudíž divácky atraktivní) snímek, v němž nejde o nic jiného, než o výkony herců a kvalitu scénáře i režie. Potíž je v tom, že dobré herce sice Vlastníci mají, ale to ostatní v nich poněkud pokulhává.

 

Zdroj fotek: cinemart.cz

Zakopaný pes se skrývá už ve sloganu na filmovém plakátu: „Komedie pro ty, kdo to nezažili. Drama pro ty, kteří tím žijí.“ Tohle dělení diváků podle toho, jestli mají sami osobní zkušenosti ze schůzek SVJ (Společenství vlastníků jednotek), je prakticky jen na oko – většina jich totiž bude vnímat komediální rovinu filmu současně s tou dramatickou, bez ohledu na to, do které skupiny se řadí. No a problém je právě s tím, že film se snaží budovat obojí najednou, způsobem, při němž se oba tyto žánry navzájem rozporují.

Drama tudíž spočívá v tom, že se sejde zhruba tucet vlastníků jednotek na společné schůzi a při probírání jednotlivých bodů programu si čím dál intenzivněji vjíždějí do vlasů, na čemž je demonstrováno, jak jsou lidé na sebe zlí a sprostě si nadávají, jak v sobě probouzejí to nejhorší, jednají jen v sobeckém zájmu vlastního prospěchu a nedokáží se na ničem dohodnout tak, aby to vyhovovalo všem – takže se vlastně nic nevyřeší. Je za tím cítit ambice natočit kruté podobenství o tom, jak se z lidí stává divá zvěř, jak je i třicet let po revoluci společnost prolezlá komunistickými pořádky a jak se vztahy mezi lidmi pozvolna hroutí stejně jako onen dům, v němž žijí. Tahle část se snaží být realistická, vycházet z toho, jak to na schůzkách vlastníků bytů mnohdy skutečně vypadá, a končit ve značně hořkých tónech, při nichž divák odchází z kina zkormoucen z toho, jak si lidé nejsou ochotni vyjít vstříc.

Komedie je ve Vlastnících naopak nadsazená a satirická, obsahuje absurdní prvky a počítá s tím, že se budete smát četným hláškám postav (povětšinou dementně se chovajících a nepřirozeně reagujících), a to včetně rasistických a homofobních urážek, za něž by si naopak zasloužily odsoudit. Většina hrdinů filmu jsou přitom nerealistické, humorně stylizované jednoduché karikatury, definovatelné obvykle jedinou charakteristickou vlastností a jednou činností, kterou opakují pořád dokola:

• Jiří Lábus hraje důchodce-komunistu, který nechce v domě nic měnit a neustále připomíná, že před revolucí bylo líp.

• Dagmar Havlová hraje pavlačovou drbnu, která se akorát do všech naváží.

• Klára Melíšková hraje byrokratickou puntičkářskou kontrolorku, která všechny buzeruje kvůli řádnému dodržování předpisů a stanov.

• David Novotný hraje snaživého slaboduchého blbce, který vůbec neví, co dělá.

• Ondřej Malý hraje drsného podnikatele, který na každý problém reaguje rozdáváním vizitek svých mnoha firem, jež by si s tím problémem poradily.

• Pavla Tomicová hraje ženu bydlící v přízemí, která pochopitelně jako jediná nechce stavět výtah, zvlášť když by to rušilo těch šest černochů, jimž svůj byt pronajímá.

• Vojtěch Kotek hraje manžela-podpantofláka, který dělá zápis ze schůze, aniž by tušil, co vše se do něj psát má a co nemá.

U těchto postav je přitom od začátku jasné, co přesně od nich bude moct divák čekat, a za celý film se to nezmění, ani nikam nevyvine. Některé jiné postavy jsou naopak psychologicky o něco hlubší a na rozdíl od ostatních se opravdu o něco snaží (Tereza Ramba – dříve Voříšková, Kryštof Hádek, Stanislav Majer, Andrej Polák). U dalších zas ale na druhou stranu není ani příliš jasné, kvůli čemu tam vůbec jsou, protože do dění prakticky nijak nezasahují (Ladislav Trojan, Jiří Černý, Maria Sawa, dvojice dětí).

Většina filmu následně připomíná o něco lepší (a místy překvapivě chytré) improvizační cvičení, v němž herci dostali rozdány své role a pak se v rámci rozvíjení konfliktů akorát drželi svého kopyta (a pak se z toho vybraly ty nejlepší kusy). Děj není o tom, jak se určití vlastníci snaží přesvědčit nějakou zatvrzelou protistranu změnit názor, nebo že by kterákoli z postav prošla nějakým vývojem – jde jen o vyhrocení hádky, z níž každý odchází s víceméně stejným nastavením, s jakým do ní vstoupil.

Výsledek je ten, že dramatická rovina Vlastníků nemůže být (a snad ani nechce být) nikdy doopravdy sugestivní a syrová, protože je neustále zlehčována nerealistickými elementy, komicky ztvárněnými postavami a různými zcizujícími prostředky (zpomalené záběry, prostřihy mimo lokaci), zatímco ta komediální je utlumována tušením čehosi kritického a temného v pozadí a neustále balancuje na hranici toho, kdy se máte smát postavám a kdy naopak s postavami, které jsou navíc skoro všechny zveličeně afektované a nepříjemné, případně rovnou idiotské, případně natolik pasivní, že za celý film nic kloudného neřeknou ani neudělají a vůbec nic se o nich nedozvíte.

Na mě to mělo ten efekt, že jsem se v průběhu filmu nezasmál ani jednou, a to přesto, že všichni herci hrají velmi dobře (pokud tedy mají co hrát). Zdaleka nejlepší je v tomto ohledu Tereza Ramba, která má i docela dobře napsanou roli (jenž navíc slouží jako pocitový ventilátor divácké frustrace), zatímco třeba Ondřej Malý prakticky jen rozdává vizitky, což už ani napočtvrté není moc vtipné, natož pak napodesáté.

Na druhou stranu se z řady ohlasů zdá, že mnozí recenzenti i diváci nazývají Vlastníky nejlepší českou komedií roku, v některých případech dokonce nejlepší českou komedií za posledních x let – takže je slušná šance, že i vám sednou o poznání lépe. I tak bych ale označení „dobrá komedie“ volil spíš kvůli tomu, že satiricky nastavuje trpké zrcadlo tomu, jaký jsme národ nepřejících post-bolševiků, ignorantů, podvodníků, práskačů, sobců a debilů, nikoli proto, že by se u ní dalo upřímně a nezávazně zasmát hláškujícím postavám a tomu, jak kolem sebe David Novotný legračně rozprašuje moučkový cukr.