Česká road movie Staříci vypráví
o dvou důchodcích (přibližně osmdesátiletých), nespravedlivě odsouzených
bývalých spoluvězních, kteří se v 50. letech stali nevinnými oběťmi vykonstruovaného
soudního procesu a o mnoho desítek let později (pravděpodobně někdy po roce
2000) se rozhodnou najít a zabít komunistického prokurátora, který je tehdy do
toho vězení poslal a jehož zločiny porevoluční justice nijak nepotrestala. Oba
dávní přátelé, Vlastimil (Jiří Schmitzer) a Antonín (Ladislav Mrkvička), se
proto vydávají na cestu, aniž by ovšem věděli, v jakém městě ten
prokurátor bydlí, a nemají ani žádnou zbraň, kterou by na něj mohli použít.
Jde však o road movie poměrně nestandardní – oba staří pánové jsou totiž
téměř nemohoucí a všechno jim děsně trvá (a oba herci je skvěle hrají, přičemž
bezmoc ve velké míře jen předstírají a ještě jsou nalíčeni, aby vypadali sešleji
než ve skutečnosti). Film prostřednictvím těchto dvou postav tematizuje stáří a
neduhy s ním spojené, kdy všechno včetně svého tempa přizpůsobuje jejich
značně limitované pohyblivosti (jeden z nich je navíc na invalidním
křesle). Těží z toho, že optikou imobilního důchodce s chatrným tělem
a řadou zdravotních komplikací je strašlivým problémem i třeba jen posun o pár
metrů z místa na místo, vyjití schodů nebo snaha vysprchovat se.
Výsledkem je velmi loudavý (a velmi fyzický) snímek o pomstě, jehož
hrdinové, jejichž kamarádství utužuje sdílená nenávist ke stejnému člověku, nejsou
ani zdaleka tak akční, jak hrdinové filmů o pomstě obvykle bývají. Jeho příběh
je triviální a stojí na několika málo situacích, které ale naberou nějaké
obrátky (včetně pár zvratů) prakticky až v poslední třetině (když už
hrdinové mají obstaranou zbraň a dokonce i tuší, kam se vydat). I tak je ale minimalistický
děj filmu vzhledem ke své povaze velice přímočarý, nenapínavý a víceméně v něm
nedojde k ničemu, co byste s přihlédnutím k jeho námětu i
pokročilému věku obou hlavních postav nečekali.
Snímek každopádně obsahuje i slabou komediální rovinu, byť o komedii nejde
v žádném případě. Sporadické vtipy a extrémně hořký humor rozhodně nemohou
zastínit ten fakt, že film se vážnými tématy včetně vetchosti, vyhlídek na umírání,
odplaty a spravedlnosti zabývá se zcela vážnou tváří a ve vší serióznosti
(i co se týče výkonů obou protagonistů, hrajících na pohled bezmocné,
politováníhodné starce, které žene kupředu a k vypětí posledních sil pouze
touha dokončit svou misi – Jiří Schmitzer je v tomhle zralý na Českého
lva). Smát se u filmu mohou pouze ti, kterým bude připadat směšné a legračně
pitoreskní ono krkolomné a vysilující plahočení hlavních hrdinů a případně i jejich
vulgární mluva. I v místech, v nichž se film záměrně snaží být
vtipný, totiž jinak vybízí nanejvýš k úsměvu či uchechtnutí.
Režisérské a scenáristické duo Martin Dušek a Ondřej Provazník (pohybující
se doposud zejména v seriálové, dokumentární a televizní tvorbě) přitom film
režíruje pevnou rukou a odvážně servíruje osobitý autorský film
s jednoznačným konzistentním konceptem, jasným sdělením (inspirací pro
příběh se stala reálná událost sahající do roku 1949) a bravurními hereckými
výkony. Jeho námět a pozoruhodně neotřelá realizace jsou však v jeho
případě současně výhodami i nevýhodami – nic podobného asi jen tak někde
neuvidíte, zároveň však to záměrné šnečí tempo v kombinaci s neutěšenou
náladou filmu nemusí každému sednout.
Žádné komentáře:
Okomentovat