V britském dramatu Pardon, nezastihli
jsme vás se jeho režisér (zapřisáhlý levičák a hlavní představitel
britského sociálního realismu) Ken Loach spolu se svým dvorním scenáristou (a
bývalým humanitárním aktivistou) Paulem Lavertym rozhodli věnovat aktuálnímu palčivému
společenskému tématu, jemuž doposud příliš filmů zasvěceno nebylo – prekarizovaným
zaměstnáním. Nestabilním pracovním poměrům, postihujícím zaměstnance na rozdíl od
klasických pracovních úvazků řadou nejistot (včetně neplaceného pojištění,
klouzavého výdělku, žádné mateřské ani jiné dovolené a nepevné pracovní doby).
 |
| Zdroj fotek: filmeurope.cz |
Současně padlo rozhodnutí pojmout snímek po formální a vypravěčské stránce
velmi podobně jako jejich předchozí film Já, Daniel Blake, s nímž vyhráli na festivalu v Cannes v roce 2016
Zlatou palmu. Cílem zřejmě bylo pokusit se navázat na jeho úspěch s podobně
kritickým a apelativním příběhem o obyčejných lidech, jejichž životní mizérii
prohlubuje marná snaha prorazit ve špatně nastaveném systému, který jejich
problémy akorát stupňuje. Ve snímku Já,
Daniel Blake byl tímto systémem byrokratický mechanismus sociálních úřadů,
v dramatu Pardon, nezastihli jsme
vás se stávají terčem kritiky pro změnu dohody o pracovních činnostech a
zaměstnávání osob samostatně výdělečně činných.
V čele dění je tentokrát rodina se dvěma dětmi (dospívající syn a
mladší holčička), přičemž matka je sociální pracovnice (a dojíždí každý den
autobusem za nespočtem svých klientů, povětšinou zmatených starých lidí a
nemohoucích invalidů, kteří se o sebe nedokáží sami postarat), zatímco otec
dělal doposud všechno možné a nyní se snaží uspět jako kurýr v licencované
doručovací službě. Těší se na to, že ve firmě bude svým vlastním pánem a
konečně vyřeší mnohé dluhy a nepříznivou rodinnou finanční situaci, ale ve
skutečnosti se v té firmě stane naopak jejím otrokem – když si chce vzít
volno, musí za to platit vysoké pokuty, musí mít na doručování vlastní dodávku
a je po něm vyžadováno plnění nabitého doručovacího plánu, v němž se
příliš nepamatovalo na čas určený pro vyměšování.
Ken Loach a Paul Laverty tudíž opakují osvědčené schéma, kdy divákům
představí snaživou, dobráckou a férovou proletářskou rodinu, která musí snášet
všelijaká příkoří, každý den dře téměř do zemdlení a naprostého vysílení a nic
moc z toho nemá, přičemž za viníka jsou v tomto případě označováni
jejich zaměstnavatelé, kteří je nutí pracovat šest dní v týdnu po dvanáct hodin
denně (plus neplacené přesčasy), téměř je nenechají trávit čas se zbytkem
rodiny a prakticky je v honbě za co největší efektivitou sprostě vykořisťují
a nutí pracovat za útrpných podmínek.
Film tímto způsobem reflektuje to, jak je v dnešní době náročné sehnat
práci a že leckterá zaměstnání si doopravdy diktují nelidské nároky – přičemž
snímek slouží jako jejich obžaloba. Činí tak ale prostřednictvím citově
manipulativního příběhu o rodině, které se dějí od začátku do konce samé
špatnosti a komplikace, za něž často mohou i jejich špatná rozhodnutí a vzájemné
disfunkční vztahy a případně i nepřízeň osudu, tedy nikoli zaměstnavatelé. Na
ty ale snímek stejně svaluje veškerou vinu, protože hrdinům akorát vytvářejí
pracovní podmínky, za nichž je těžší ty komplikace řešit, okrádají je o čas
určený pro rodinu, kvůli čemuž se jejich dětem nedostává dostatečného množství
pozornosti, a zaplavují je stresem, kvůli němuž jsou každým dnem vyčerpanější a
unavenější, a proto častěji dělají chyby a ztrácejí schopnost racionálně
uvažovat.
Oproti filmu Já, Daniel Blake,
v němž si jeho tvůrci vystačili s konfrontací postav se zkostnatělým
a absurdně nesrozumitelným úřednickým aparátem (a z toho vyplývalo jejich
utrpení), jsou tudíž ve snímku Pardon,
nezastihli jsme vás do tohoto utrpení zahrnuty i osobní problémy hrdinů uvnitř
rodiny (ukázkově nevděčný syn chodí za školu a sprejuje po zdech, rodiče se
kvůli tomu hádají, dcerka se z toho v noci počůrává), které
s jejich zaměstnáními souvisejí pouze z hlediska aspektů výše zmíněných
(plus to, že si kvůli tomu musejí brát v práci nečekaně volno, což je
značně problematické a stojí je to velké peníze).
Mírná manipulace nicméně i tentokrát tvůrcům prochází díky tomu, jak přirozeně
film vystavěli, jak věrohodně napsali veškeré postavy i jejich dialogy a jaké
herce do snímku obsadili. Kris Hitchen i Debbie Honeywood v rolích otce a
matky oba excelují a působí maximálně věrohodně jak ve scénách, v nichž se
po nich chce vyhrocenější výkon, tak v pasážích, v nichž mají být naopak
umírnění a pasivně přijímající rány osudu. Děj skvěle graduje a jeho tíživý
závěr poměrně dlouho účinně doznívá. Navíc, stejně jako v případě dramatu Já, Daniel Blake, provokativně a
empaticky upozorňuje na univerzální společenský problém, nad nímž je důležité
se zamýšlet, přestože to málokdo dělá.
Žádné komentáře:
Okomentovat