Bitva u Midway (Midway) – Recenze – 60%

Bitva u Midway (červen 1942) byla čtyřdenní válečná akce probíhající za druhé světové války, během níž se Japonci pokusili obsadit ostrov Midway (poblíž Havajských ostrovů), leč Američané se díky zpravodajské službě dozvěděli o jejich záměru s předstihem a připravili na ně past. O této události vznikl americký film již v roce 1976 a tento nový (který ovšem není jeho předělávkou) natočil režisér Roland Emmerich (Den nezávislosti, Godzilla).

 

Zdroj fotek: Vertical Entertainment

Filmem Bitva u Midway v podstatě dělá Roland Emmerich pro žánr válečného filmu něco hodně podobného, co udělal před deseti až patnácti lety pro žánr filmu katastrofického. S dvojicí snímků Den poté a 2012 tehdy navázal na jeho tradici (včetně jeho naivity, obvyklé dějové struktury a ozkoušených vypravěčských klišé) a pokusil se jej trochu inovovat, leč ve skutečnosti jediné inovace dosáhl v tom, že se vyřádil na megalomanských scénách přírodních katastrof s masivní digitální destrukcí. S filmem Bitva u Midway je to stejné – jde totiž o velmi staromódně pojatý a klasickým způsobem vyprávěný válečný snímek o hrdinných amerických letcích, v němž za moderní a nově pojaté lze považovat právě jedině akční scény bitev, v nichž vynikají zejména střemhlavé nálety bombardérů na nepřátelské letadlové lodě.

Jistý podíl na tom má jistě i scénář, za nímž stojí na poli celovečerního filmu debutující televizní scenárista Wes Tooke. Ten k vyprávění příběhu o známém japonsko-americkém konfliktu přistupuje velmi zeširoka – snímek začíná už útokem na Pearl Harbor (prosinec 1941), pokračuje bombardováním Tokia (duben 1942) a k samotné bitvě u Midway v něm dochází až v jeho druhé polovině. Jeho hlavním hrdinou je pilot bombardéru Dick Best (Ed Skrein), jehož jméno je zároveň shrnutím jeho charakteru (je ve svém oboru nejlepší a zároveň je to namyšlený hajzlík). Ten se nachází na letadlové lodi s dalšími letci (mimo jiné Luke Evans a Nick Jonas z kapely Jonas Brothers), jejichž osudy jsou prokládány paralelními příběhy dalších postav, mezi nimiž jsou nejmarkantnější americký admirál (Woody Harrelson) a zaměstnanec tajné zpravodajské služby (Patrick Wilson).

Procedurální způsob vyprávění má tu výhodu, že divák není příliš ochuzen o kontext a dozví se, co bitvě u Midway předcházelo (a navíc je příjemné, když film hned na začátku vtáhne diváky do děje velkolepou akcí). Nevýhodou je však to, že některé zobrazované události jsou pojímány velmi zkratkovitě – třeba tomu bombardování Tokia je věnován jen zhruba pětiminutový samostatný segment, v němž skupina vojáků se svým velitelem (Aaron Eckhart) seskočí po úspěšné akci s padáky do Číny s plánem dostat se odtamtud zpět do USA, čímž ale jejich účast končí a až do závěrečných titulků o nich takřka nepadne zmínka (což je škoda, protože Eckhartova postava by si zasloužila vlastní film). Z podobného soudku jsou i jiné vedlejší postavy, jejichž útržkovité osudy jsou mnohdy znenadání utnuty, případně ani není jasné, proč ve filmu vůbec figurují – viz jakýsi režisér, který se svými asistenty pořizuje na Midwayi dokumentární záběry.

Bitevní pasáže jsou patřičně epické a vizuálně atraktivní (a volající po co největším plátně), leč místy jsou až příliš zjevně digitální a trochu trpí umělostí a tím pádem nevěrohodností, hlavně co se týče interakce lidí s okolím. Podobně nekonzistentní jsou i pasáže, v nichž se neválčí a místo toho se film zaobírá postavami a jejich dialogy. Ještě scény věnované armádnímu velení, debatujícímu o vhodné strategii spolu s kryptoanalytiky snažícími se rozluštit japonské šifrované zprávy, vyznívají zhruba tak, jak by se od nich čekalo, leč dění probíhající na letadlové lodi, které má být hlavním tahounem příběhu, selhává vyjma akčních sekvencí jak dramaticky, tak emocionálně.

Tahle část děje v čele s Dickem Bestem, jenž se ve službě okázale předvádí a překypuje sebevědomím a odhodláním, leč v soukromí si postupně uvědomuje svěřenou zodpovědnost a bojuje s vnitřní nejistotou, zatímco piloti pod jeho velením buď vykonávají hrdinské skutky, nebo dost zbytečně umírají kvůli nepodařenému startu a následnému pádu letadla do vody přes okraj ranveje, totiž dojíždí na nezajímavé, vzájemně zaměnitelné a povětšinou jen letmo načrtnuté postavy, z nichž se navíc hlavní hrdina v podání přehrávajícího a nevhodně obsazeného Eda Skreina bohužel řadí mezi ty nejméně sympatické (a naopak zdaleka nejpozoruhodnější je Dennis Quaid v okrajové roličce důstojníka). Moc nepomáhá ani generická patetická hudba Emmerichových dvorních skladatelů Haralda Klosera a Thomase Wankera.

Převážně sympaticky tudíž Bitva u Midway vyznívá především díky výkonům některých herců ve vedlejších rolích (kromě těch již zmíněných ještě třeba charismatická Mandy Moore v roli Dickovy ženy), určitému staromilství, díky němuž snímek připomíná válečné filmy natočené před mnoha desetiletími, i díky tomu, že kromě patriotistické roviny věnované chrabrým americkým hochům snímek nahlíží na celou událost zároveň i z pohledu Japonců, které vykresluje jako důstojné bojovníky se silným smyslem pro osobní čest. Solidně realizovaný válečný film tudíž za mírně nadprůměrný považovat lze, na druhou stranu ale neobsahuje nic moc výrazného nebo nadstandardního, kvůli čemu by stálo za to se k němu třeba i po letech znovu vracet.