Bitva u Midway (červen 1942) byla čtyřdenní válečná akce probíhající za
druhé světové války, během níž se Japonci pokusili obsadit ostrov Midway
(poblíž Havajských ostrovů), leč Američané se díky zpravodajské službě
dozvěděli o jejich záměru s předstihem a připravili na ně past. O této
události vznikl americký film již v roce 1976 a tento nový (který ovšem není
jeho předělávkou) natočil režisér Roland Emmerich (Den nezávislosti, Godzilla).
 |
| Zdroj fotek: Vertical Entertainment |
Filmem Bitva u Midway v podstatě
dělá Roland Emmerich pro žánr válečného filmu něco hodně podobného, co udělal před
deseti až patnácti lety pro žánr filmu katastrofického. S dvojicí snímků Den poté a 2012 tehdy navázal na jeho tradici (včetně jeho naivity, obvyklé dějové
struktury a ozkoušených vypravěčských klišé) a pokusil se jej trochu inovovat,
leč ve skutečnosti jediné inovace dosáhl v tom, že se vyřádil na megalomanských
scénách přírodních katastrof s masivní digitální destrukcí. S filmem Bitva u Midway je to stejné – jde totiž o
velmi staromódně pojatý a klasickým způsobem vyprávěný válečný snímek o
hrdinných amerických letcích, v němž za moderní a nově pojaté lze
považovat právě jedině akční scény bitev, v nichž vynikají zejména
střemhlavé nálety bombardérů na nepřátelské letadlové lodě.
Jistý podíl na tom má jistě i scénář, za nímž stojí na poli celovečerního
filmu debutující televizní scenárista Wes Tooke. Ten k vyprávění příběhu o
známém japonsko-americkém konfliktu přistupuje velmi zeširoka – snímek začíná
už útokem na Pearl Harbor (prosinec 1941), pokračuje bombardováním Tokia (duben
1942) a k samotné bitvě u Midway v něm dochází až v jeho druhé
polovině. Jeho hlavním hrdinou je pilot bombardéru Dick Best (Ed Skrein), jehož
jméno je zároveň shrnutím jeho charakteru (je ve svém oboru nejlepší a zároveň
je to namyšlený hajzlík). Ten se nachází na letadlové lodi s dalšími letci
(mimo jiné Luke Evans a Nick Jonas z kapely Jonas Brothers), jejichž osudy
jsou prokládány paralelními příběhy dalších postav, mezi nimiž jsou
nejmarkantnější americký admirál (Woody Harrelson) a zaměstnanec tajné
zpravodajské služby (Patrick Wilson).
Procedurální způsob vyprávění má tu výhodu, že divák není příliš ochuzen o
kontext a dozví se, co bitvě u Midway předcházelo (a navíc je příjemné, když
film hned na začátku vtáhne diváky do děje velkolepou akcí). Nevýhodou je však
to, že některé zobrazované události jsou pojímány velmi zkratkovitě – třeba tomu
bombardování Tokia je věnován jen zhruba pětiminutový samostatný segment, v němž
skupina vojáků se svým velitelem (Aaron Eckhart) seskočí po úspěšné akci s padáky
do Číny s plánem dostat se odtamtud zpět do USA, čímž ale jejich účast
končí a až do závěrečných titulků o nich takřka nepadne zmínka (což je škoda,
protože Eckhartova postava by si zasloužila vlastní film). Z podobného soudku
jsou i jiné vedlejší postavy, jejichž útržkovité osudy jsou mnohdy znenadání utnuty,
případně ani není jasné, proč ve filmu vůbec figurují – viz jakýsi režisér,
který se svými asistenty pořizuje na Midwayi dokumentární záběry.
Bitevní pasáže jsou patřičně epické a vizuálně atraktivní (a volající po co
největším plátně), leč místy jsou až příliš zjevně digitální a trochu trpí umělostí
a tím pádem nevěrohodností, hlavně co se týče interakce lidí s okolím. Podobně
nekonzistentní jsou i pasáže, v nichž se neválčí a místo toho se film
zaobírá postavami a jejich dialogy. Ještě scény věnované armádnímu velení, debatujícímu
o vhodné strategii spolu s kryptoanalytiky snažícími se rozluštit japonské
šifrované zprávy, vyznívají zhruba tak, jak by se od nich čekalo, leč dění
probíhající na letadlové lodi, které má být hlavním tahounem příběhu, selhává
vyjma akčních sekvencí jak dramaticky, tak emocionálně.
Tahle část děje v čele s Dickem Bestem, jenž se ve službě okázale
předvádí a překypuje sebevědomím a odhodláním, leč v soukromí si postupně
uvědomuje svěřenou zodpovědnost a bojuje s vnitřní nejistotou, zatímco
piloti pod jeho velením buď vykonávají hrdinské skutky, nebo dost zbytečně
umírají kvůli nepodařenému startu a následnému pádu letadla do vody přes okraj
ranveje, totiž dojíždí na nezajímavé, vzájemně zaměnitelné a povětšinou jen
letmo načrtnuté postavy, z nichž se navíc hlavní hrdina v podání přehrávajícího
a nevhodně obsazeného Eda Skreina bohužel řadí mezi ty nejméně sympatické (a
naopak zdaleka nejpozoruhodnější je Dennis Quaid v okrajové roličce
důstojníka). Moc nepomáhá ani generická patetická hudba Emmerichových dvorních
skladatelů Haralda Klosera a Thomase Wankera.
Převážně sympaticky tudíž Bitva u
Midway vyznívá především díky výkonům některých herců ve vedlejších rolích (kromě
těch již zmíněných ještě třeba charismatická Mandy Moore v roli Dickovy
ženy), určitému staromilství, díky němuž snímek připomíná válečné filmy natočené
před mnoha desetiletími, i díky tomu, že kromě patriotistické roviny věnované
chrabrým americkým hochům snímek nahlíží na celou událost zároveň i z pohledu
Japonců, které vykresluje jako důstojné bojovníky se silným smyslem pro osobní
čest. Solidně realizovaný válečný film tudíž za mírně nadprůměrný považovat
lze, na druhou stranu ale neobsahuje nic moc výrazného nebo nadstandardního,
kvůli čemu by stálo za to se k němu třeba i po letech znovu vracet.
Žádné komentáře:
Okomentovat