Není náhoda, že slovenské drama Amnestie
(natočené v koprodukci s ČR) přichází do kin na třicetileté výročí
sametové revoluce – zabývá se totiž nejen Havlovými amnestiemi na začátku roku
1990 a navazující vzpourou vězňů v Leopoldově, ale i pozadím listopadu
1989 a následným děním. Snímek nabízí poměrně kritický a polemický pohled na
věc, který sice staví na skutečných událostech, leč buduje kolem nich
vyfabulovaný příběh, v němž figurují různí disidenti, vězni, jejich ženy,
politici a agenti StB.
 |
| © Azyl Production |
Film natočil režisér Jonáš Karásek, který celovečerně debutoval v roce
2013 s filmem Kandidát. Ten
fungoval jako ukázka režisérových nadstandardních řemeslných schopností, co se
technických aspektů natáčení týče – zaujaly hlavně efektní střih, stylizovaná
kamera, dynamické tempo vyprávění a vizuální pojetí. Horší to bylo se
zmateným, překombinovaným dějem a s postavami, u nichž mnohdy nebylo
jasné, co mají být zač a proč ve filmu vůbec figurují. Amnestie je v tomhle podobná. Sice se tentokrát nese
v pomalejším tempu, leč vizuálně a z hlediska kamery a střihu je opět
pozoruhodná. Na druhou stranu ale trpí i podobnými nešvary, souvisejícími
s tím, že Amnestie obsahuje oproti
Kandidátovi podstatně větší množství
postav a souběžných dějových linií, u nichž poměrně dlouho není patrné, jak by
spolu měly souviset.
Hromadnou amnestií a vězeňskou vzpourou totiž více než dvouhodinový snímek
vrcholí až ve své závěrečné čtvrtině, přičemž do té doby sledujeme kromě postupně
eskalujících poměrů v Leopoldově i dění mimo vězení (jemuž je věnována
většina filmu). Hlavním hybatelem příběhu se v tomto případě zdá být
manželské duo disidentů (Marek Majeský a Aňa Geislerová), propletené s jakousi
televizní maskérkou (Natalia Germani), která má v Leopoldově muže (Juraj
Bača), jenž si tajně dopisuje s jiným vězněm, z politických důvodů
odsouzeným katolickým knězem (Marek Vašut). Osudy těchto postav jsou však
svázány jen velmi chatrně a příběh, který se film kolem nich snaží vyprávět, je
kostrbatý a značně pofidérní (v podstatě jde o nějaký ukradený obraz).
 |
| © Azyl Production |
Zápletka se tudíž točí kolem několika vydírání, pašování zašifrovaných
zpráv do vězení, politických pletich a osobních příběhů jednotlivých hrdinů.
Nic z toho se ale nevyvíjí dostatečně zajímavě a hlavně to ani nikam moc
nevede – vzpoura v Leopoldově se odehraje v podstatě bez ohledu na
předchozí dění a je natolik výraznou částí filmu, že ještě akorát zdůrazní, jak
mdlý a malátný je jeho zbytek, který navíc selhává i v dostatečném
vykreslení toho, jaká atmosféra v porevolučním období mezi lidmi panovala,
jak se ta republika tehdy vlastně rodila a proč k té vězeňské vzpouře
v Leopoldově vůbec došlo. Počítá se s tím, že tyhle věci divák zná a
není tudíž potřeba jej s nimi seznamovat.
Kromě několika videoklipových akčních záběrů se zásahovým komandem a
zdařilých hereckých výkonů tak na rozpačitém snímku zaujme především dobová
stylizace a depresivní výtvarné řešení, laděné v duchu kriminálního
thrilleru a využívající šedou vybledlost obrazu, déšť a zšeřelé zahnědlé
interiéry. Na povrchu filmu jsou znát zkušenosti Jonáše Karáska
s natáčením reklam, pod povrchem se ale obnažuje jeho nedopečená
vypravěčská rovina, snažící se pojímat přelomové okamžiky kolem vzniku českého
demokratického státu s určitou dávkou skepse, avšak narážející na dějovou
rozbředlost, chatrnost a nevyrovnanost.
Žádné komentáře:
Okomentovat