Film celovečerně debutujícího režiséra a scenáristy Michaela Hogenauera,
natočený s Eliškou Křenkovou v hlavní roli a s nizozemskými
herci v rolích vedlejších, vypráví o mladé Češce Míše, která se vydává do
Nizozemí dělat au-pair v dobře situované a distingované rodině, kde má
pečovat o domácnost a starat se o malého chlapce. Ihned po příjezdu však
zjišťuje, že rodina vyžaduje dodržování pravidel, která nejsou úplně obvyklá…
 |
| Zdroj fotek: aerofilms.cz |
Tiché doteky jsou mysteriózně působícím psychologickým snímkem
o postupném odkrývání takřka sektářského fungování rodin s alternativní
výchovou a o hranicích, za něž jsme ochotni jít ve snaze obstát před námi
samotnými i před naším okolím, jež má od nás určitá očekávání a snaží se nás formovat
dle svých vlastních představ. Zároveň je to film o tom, že i když je člověk
nucen existovat v na pohled nepřívětivém a netradičně operujícím prostředí
po delší dobu, tak si na něj přese všechno nakonec zvykne a přizpůsobí se mu (a
ten adaptační proces ho samotného nevědomky změní).
Film je záměrně natočen zcela sterilně, což se týká nejen jeho atmosféry a
stylizace klinicky chladných šedivých lokací, ale i hereckých výkonů.
Nizozemská rodina naschvál působí citově stroze a téměř až roboticky (na což je
naráženo v metaforické scéně, kdy chlapec při hraní tenisu vysvětluje, že
„love“ znamená při počítání bodů „nula“) a introvertní hlavní hrdinka se tváří
po většinu času odměřeně a jako by v sobě dusila stres a pocity, kvůli
nimž se může každou chvíli emocionálně zhroutit (což se taky v jednu
chvíli stane). Kromě toho ale film nepřináší nic moc dalšího a schází mu větší
dramatická intenzita i silnější tah na branku.
Míša se totiž k pravidlům striktní rodiny nejprve staví odmítavě a
pomaličku odkrývá její znepokojující zvyklosti (jeden konkrétní aspekt bude asi
dobře emocionálně rezonovat s těmi diváky, kteří jsou na tohle téma
citliví), pak se ale naučí ta pravidla apaticky přijímat a po dalších detailech
toxického zázemí svých zaměstnavatelů se pídit přestane (kvůli čemuž film dost
ztratí na zajímavosti). Zdlouhavé čekání na pointu je utnuto až
s příchodem dovětku před závěrečnými titulky, jenž zpětně dodá příběhu
smysl a díky němuž se dozvíte, o čem to vlastně celou dobu bylo. Respektive o
čem to mohlo být, kdyby to bylo odvážnější a ostřejší a neskončilo to jen u pár
zneklidňujících náznaků, držených relativně na uzdě.
Nejvýraznějšími aspekty Tichých
doteků tak zůstává jejich řemeslná stránka (kamera, design prostředí a
rekvizit…) a motivy manipulace, odcizení a touze po dokonalosti. Výsledkem je
pozoruhodné a formálně zdařilé psycho-drama, jehož potenciál, co se příběhu týče,
však zůstal využit jen částečně. Některé matky ho nicméně pravděpodobně budou
vydýchávat celkem dlouho.
Žádné komentáře:
Okomentovat