Film Terminátor: Temný osud
navazuje po 22 letech na děj filmu Terminátor
2: Den zúčtování z roku 1991, přičemž zcela ignoruje filmy Terminátor 3: Vzpoura strojů (2003), Terminator Salvation (2009) a Terminator Genisys (2015). Zkrátka jde o
nový pokus o pokračování vybudované na zas trochu jiných premisách,
přicházející do kin po předchozích dvou podobných pokusech, bohužel nepříliš
vydařených.
 |
| Zdroj fotek: cinemart.cz |
Tentokrát snímek sice produkoval a údajně i dohlížel na práci scenáristů
sám James Cameron (režisér a scenárista prvních dvou Terminátorů), ale moc to na něm vidět není. Jeho děj se sice drží
zavedené šablony (z budoucnosti je vyslán robotický zabiják, aby zneškodnil
nějakého člověka, a zároveň z budoucnosti přicestuje i někdo, kdo má toho
člověka chránit) a působí příjemně retro, zároveň je ale poměrně dost
hloupý, plný nejrůznějších scenáristických berliček a podivností a hlavně
působí jako smontovaný horkou jehlou tak, aby jakžtakž pasoval na mytologii
prvních dvou filmů a pravidla nového světa, která sám vytváří (a ani jedno mu
moc nejde).
Terminátor: Temný osud totiž operuje s tím, že ve druhém díle se
sice Sarah Connor podařilo zastavit Skynet, ale ten byl stejně posléze nahrazen
nějakou jinou umělou inteligencí, takže jí zlý Terminátor T-800 stejně zabil
syna (což jde extrémně proti duchu a smyslu prvních dvou filmů). Sarah od té
doby zahořkla a cestuje po světě a likviduje další Terminátory, kteří jsou i nadále
posíláni z budoucnosti s cílem někoho zabít.
Tím někým je v tomto případě mexické děvče Dani (kolumbijská herečka
Natalia Reyes), jejíž přežití je klíčové pro budoucí existenci lidské rasy, a
tudíž po ní jde Terminátor Rev-9 (jehož humanoidní obal se může oddělit od své
robotické kostry a operovat samostatně), před nímž ji ochraňují hned dvě další
ženy – kromě Sarah (návrat Lindy Hamilton) ještě roboticky vylepšená vojačka
z budoucnosti Grace (Mackenzie Davis) – k nimž se ve druhé
polovině filmu navíc přidá i hodný T-800 (opět návrat Arnolda Schwarzeneggera).
Potíž je nicméně v tom, že Arnold Schwarzenegger (jehož přítomnost ve
filmu se řadí k tomu lepšímu) hraje hodného Terminátora, který byl dřív
zlý, leč po zabití jediného člověka (!) se v něm vyvinulo svědomí, stal se
hodným, usadil se a nyní je pečujícím manželem a otcem (v lidské
rodině, která netuší, že je ve skutečnosti robot). Což je jen jedna
z mnoha bizarností v tomto filmu, která působí těžce nevěrohodně a
vůbec to nezapadá do toho, co víme o Terminátorech z předchozích
Cameronových filmů. Podobně nevěrohodné jsou hlavní ženské postavy,
z nichž pouze Linda Hamilton působí jako uvěřitelná ostřílená akční
hrdinka (u zbylých dvou slečen se film marně snaží o totéž, leč všechno to
střílení a bojování proti nezastavitelnému zabijáckému robotovi v jejich
podání moc přirozeně nevypadá).
Kromě toho je příběh filmu Terminátor:
Temný osud plný logických lapsů, špatně navazujících dějů i mimořádně
nekonzistentních a nedostatečně promyšlených aspektů toho, jakými informacemi
postavy ve filmu průběžně disponují a jakým způsobem se přítomnost a budoucnost
navzájem ovlivňují (časové paradoxy jsou tentokrát zcela mimo hru a ignorují
se, přestože k nim pochopitelně dochází).
Ke cti režiséra Tima Millera (Deadpool)
nicméně slouží, že film šlape jak v akčních scénách (kterých není kdovíjak
mnoho, ale jsou velmi slušné, vtahující a místy i celkem nápadité), tak
v dialogových sekvencích, které mají švih, nenudí a jejich občasná tupost
se začne ozývat spíš až zpětně, přičemž do té doby ji překrývají snaživé
dramatické herecké výkony, zdařilá atmosféra a snaha diváka rozklíčovat, jestli
děj filmu dává smysl (nedává). Snímku sluší i nepřístupnost mládeži do
patnácti let (krev a vulgarismy), v rámci níž si ale tvůrci mohli dovolit být,
co se brutality týče, mnohem ostřejší.
Terminátor: Temný osud je tudíž celkem uspokojivý akční sci-fi film
s řadou nostalgických odkazů pro fanoušky, jako důstojný pokračovatel
terminátorské ságy však nemá šanci obstát. I tak jde ale navzdory všem výtkám o
lepší díl Terminátora než předchozí Salvation a Genisys, ačkoli se k nim kvalitativně blíží rozhodně víc než
ke svým nedostižným vzorům, z jejichž odkazu se krkolomně snaží
čerpat.
Žádné komentáře:
Okomentovat