Česká komedie Poslední aristokratka,
natočená a napsaná Jiřím Vejdělkem podle stejnojmenného humoristického románu
spisovatele a kastelána Evžena Bočka, vypráví o rodince amerických potomků
českých emigrantů, kteří po svých aristokratických předcích dostanou v rámci
porevolučních restitucí (na začátku devadesátých let) zpět do vlastnictví rodový
zámek a přijedou si jej do Čech v období adventu převzít. Sami jsou ale nemajetní
a většinu úspor dali do letenek, načež jsou konfrontováni nejen s trojicí
poděděných zaměstnanců (a s českou pálenkou, koblihami a s knedlíky se zelím), ale i s chladnou a zpustlou budovou, jejíž provoz bude
vyžadovat značné náklady.
 |
| Zdroj fotek: falcon.cz |
Onu rodinu tvoří především otec Frank (Hynek Čermák), jenž se k odkazu
předků staví silně sentimentálně (mimo jiné chce u zámku pohřbít své mrtvé
příbuzné, jejichž popel měl doposud v USA) a poněkud naivně si představuje,
že naváže na tradici a vybuduje ze zámku nový rodinný domov. Dále jeho poněkud
prostoduchá žena Vivien (Tatiana Dyková, dříve Vilhelmová), která si rychle přivykne
na velkopanský životní styl, ale přitom všechny znalosti o evropské aristokracii
čerpá jen z životopisu princezny Diany, a jejich dospívající dcera Marie (Yvona
Stolařová). Přibližně polovina gagů je následně věnovaná reakcím ignorantní Vivien
na české zvyklosti a pokrmy a jejímu stereotypně americkému chování, zatímco druhá polovina
je vynaložena na střetávání rodiny s personálem, tj. s bodrou hospodyní
(Eliška Balzerová), nerudným kastelánem (Martin Pechtát) a hypochondrickým
údržbářem (Pavel Liška).
Potíž je v tom, že Poslední
aristokratka prakticky nemá žádný příběh, pokud za příběh nepovažujete
romantickou linii s Marií a pohledným mládencem ze sousedního hrabství (Zdeněk
Piškula), jejíž vývoj je však průzračně jasný už od záběru, v němž Marie mladíka
poprvé spatří, jak cválá sněhem na bílém koni. Po příjezdu rodinky na zámek každopádně
následuje už jen pásmo sitcomových scének proměnlivé úrovně, v nichž si
hrdinové postupně zvykají na nové prostředí a hrají si na pokračovatele české
šlechty, přičemž ale děj přešlapuje na místě. Půlka je ho totiž spálená na
Frankovu dilematu, při jaké příležitosti oznámit manželce, že musel kvůli
nákladům na život na zámku zastavit jejich byt v New Yorku, a druhá půlka
se točí kolem rozhodnutí, zda se raději vrátit do Ameriky, nebo se pokusit ze
zámku udělat turisticky atraktivní destinaci.
Nad epizodickou strukturou vyprávění a absentující zápletkou lze přitom ještě
částečně přimhouřit oko s přihlédnutím ke stejným způsobem pojaté knižní
předloze. Co už ale omluvit nelze, je to, jak se motivace a chování postav
náhodně mění podle toho, co od nich scénář zrovna v tu chvíli vyžaduje,
jak zbytečně film zahazuje mnohé nakousnuté motivy (ztracený kufr s ostatky,
zmíněná abstinence hlavních hrdinů…), aniž by je jakkoli komediálně využil, a
že většina filmu je vtipná pouze sporadicky a navíc výhradně jen díky hercům,
kteří dokáží i podprůměrné či otřepané gagy na pár místech dostatečně prodat
pomocí správně zvolené kombinace obličejových grimas, fyzického herectví a intonace.
Kromě toho je rozhodně potřeba plout s filmem na jedné vlně a příliš
se nerýpat v otázkách, proč v něm například nijak nefiguruje angličtina (hlavní
hrdinové jsou všichni rodilí Newyorčané, leč mezi sebou i se všemi ostatními hovoří
perfektní češtinou, včetně personálu na letišti v New Yorku), z čeho jsou
živi kastelán s hospodyní a údržbářem, když zjevně nejsou placeni, a proč se jich hrdinové nezbaví, když jsou zjevně neschopní a akorát je táhnou ke dnu (kromě hospodyně, která alespoň dobře vaří). Proč
nikoho nenapadne alespoň trochu vylepšit svízelnou finanční situaci prodejem
zlatého záchodového prkénka, nacházejícího se v jedné ze zámeckých koupelen, a proč postavy ve filmu mluví o tom, že zámek má jen jednu věž, když jich má
evidentně víc. Nebo jaký smysl má půjčit newyorský byt kamarádce (Tatiana
Pauhofová) a současně i rodinnému právníkovi (Vojtěch Kotek) a ani jednomu z nich
neříct o tom druhém? Mimo jiné.
Jednou z mála příjemných věcí na filmu je tak akorát kamera Vladimíra
Smutného, který dostatečně využil prostředí zámku i jeho fotogenický vnějšek a
zkušeně pracuje s kompozicemi záběrů (nicméně jinak film vizuálně zajímavý
není). Dost otravná je naopak hudba, znějící téměř nepřetržitě (bez ohledu na
to, jestli se do dané scény hodí) a podbízivě napovídající divákům, jestli se mají
v tu chvíli smát nebo dojímat. Režie Jiřího Vejdělka je ucházející alespoň
po technické stránce (ačkoli jisté rezervy by se našly – třeba pasáž, v níž
se někdo pokusí někoho vystrašit pomocí umělého kostlivce, je realizována vážně
příšerně), jeho adaptovaný scénář je však otřesný, nekonzistentní a plný do očí
bijících nesmyslů.
Poslední aristokratka je komedií, jejíž mírně nadprůměrné aspekty (herci,
kamera) bohužel přebíjejí aspekty silně podprůměrné (scénář, hudba) a výsledkem
je jakžtakž snesitelná a jen na pár místech zdařile legrační věc, u níž je však
třeba překousnout velkou spoustu nedostatků, abyste si ji mohli užít. O diváky mít
nouzi každopádně nebude – kombinace Jiřího Vejdělka coby režiséra a scenáristy,
hvězdného hereckého obsazení, populární knižní předlohy a vánoční atmosféry
pravděpodobně navnadí leckoho.
Žádné komentáře:
Okomentovat