The Lighthouse (Robert
Eggers, USA/Kanada) – Drama s hororovými prvky o dvou strážcích majáku
(Robert Pattinson a Willem Dafoe), jejichž čtyřtýdenní pobyt na ostrově s majákem,
racky a hlučnou sirénou se kvůli silné bouři poněkud protáhne a ponechá oba
muže napospas sobě navzájem i jejich šílenství a alkoholovému deliriu. Snímek
od režiséra a scenáristy Čarodějnice,
odehrávající se na konci 19. století a natočený v černobílém, téměř
čtvercovém formátu pomocí dobové filmařské techniky dostupné ve 30. letech století
dvacátého, je vizuálně, herecky i řemeslně uhrančivou a neskutečně působivou psychologickou
historkou inspirovanou námořnickými povídačkami, dílem Hermana Melvilla a
antickou mytologií. Nelze neobdivovat jeho skličující klaustrofobickou atmosféru,
propracovanou mizanscénu, neskutečnou kameru, práci se zvukem a s významotvorným
svícením i herecké nasazení obou protagonistů, jimž scénář dopřává spravedlivý
podíl prostoru (kromě řady výrazných společných scén oba zazáří i ve vlastním dlouhém
monologu). Realisticky syrové a nekompromisně autorské dílo, v němž má
kupodivu místo i humor, vyniká obrazovou opojností a maximální režijní
precizností a oproti Čarodějnici naštěstí
již nepůsobí ani trošku těžkopádně, přepjatě, ani nechtěně směšně. (90%)
After Midnight (Jeremy
Gardner + Christian Stella, USA) – Nenápadně vyhlížející malý filmeček, jenž je
ve skutečnosti skvěle napsaným, bravurně zahraným a pevnou rukou režírovaným
klenotem. Jeden z režisérů v něm ztvárnil hlavní roli muže, jenž se
snaží sám v prázdném domě popasovat s nedávným zmizením své partnerky
a také s neznámým monstrem, každou noc škrábajícím na dveře, které může
být skutečné, nebo může být i zhmotněním jeho smutku a strachu. Pravidelné střídání
dvou vypravěčských poloh, odvíjející se od střídání dnů a nocí, kombinuje romantické
drama s výrazným hororovým prvkem, jenž slouží jako metafora pro úzkost z potenciálního
konce vztahu, a staví na motivu nejistoty i na realistických, opravdově působících
a ze života odkoukaných situacích. Začátek se rozjíždí velmi pozvolna, pak však
konzistentně gradující příběh čím dál víc rozvíjí své kvality a uchvacuje
dlouhými dialogovými sekvencemi i famózním, emocionálně silným závěrem.
Antrum: The Deadliest Film Ever Made (David Amito + Michael Lacini, USA/Kanada)
– Údajně prokletý film z roku 1979, jehož dvě jediná festivalová promítání
(v Maďarsku a v Itálii) skončila katastrofou a smrtí několika lidí, a i
přeživší diváci zpravidla umírali do 24 hodin, byl nyní zázračně nalezen a doplněn
o dokumentární materiál, v němž filmoví teoretici hovoří o tom, jestli
film může zabíjet. Podstatnou většinu tohoto mockumentu tudíž zabírá onen smrtící
film zvaný Antrum (vyprávějící o dvou
sourozencích, kteří táboří v lese a pokoušejí se v něm prokopat do
pekla), jehož kvality však nedokáží dostát působivosti atraktivní legendy, kterou
kolem něj jeho tvůrci vytvořili. Snímek se s diskutabilní úspěšností
pokouší imitovat laciné horory ze sedmdesátých let, je nekonzistentní ve své stylizaci
a především neobsahuje nic moc, co by mělo na diváka dostatečně znepokojující
efekt (a o strašidelnosti už vůbec nelze mluvit, některé aspekty snímku jsou
spíš směšné). Výrazným motivem filmu je síla vlastního přesvědčení a důvodem k jeho
zhlédnutí je jednoznačně i zvědavost, avšak ochota věřit v jeho autentičnost
a nadpřirozenou moc při jeho samotném sledování zásadně slábne.
It Comes/Kuru
(Tecuja Nakašima, Japonsko) – Překvapivě komplexní drama-horor (o novomanželích,
jimž se má narodit dítě), který interpretuje strašící démony jako traumata
z dětství a z výchovy rodičů a jako něco, co si vymýšlíme, abychom
měli na co svádět vlastní chyby. Kromě toho ale obsahuje i reálného démona,
který trhá lidi na kusy a dělá z nich krvavé fontány. V rozvětveném
příběhu, jehož hlavní hrdinové postupně umírají a otěže po nich přebírají
hrdinové vedlejší, se často skáče v čase a mezi několika dějovými rovinami
(plus snové pasáže, halucinace a vize ze světa mrtvých), přičemž je kladen
důraz na charaktery postav a psychologické důvody jejich činů. Vrcholem je
závěr s fantastickou scénou vymítání, jíž se účastní tucet vymítačů, tucet
mnichů a půltucet tanečnic, velkou překážkou je nicméně překombinovanost, příliš velké množství motivů a roztěkaný
styl vyprávění, který vás nenechá zobrazovaný obsah dostatečně vstřebat. (60%)
El Hoyo/The Platform (Galder Gaztelu-Urrutia, Španělsko) – Ledovou archu připomínající thriller o vertikálním vězení, které
zároveň slouží jako metafora pro lidskou společnost a její kasty. Spolu
s dobrovolně uvězněným hlavním hrdinou postupně objevujeme, podle jakých
pravidel funguje vězení, jehož mnohočetná patra tvoří jednotlivé cely, jimiž
jednou za den postupně projíždí stůl s jídlem, z něhož vězni mohou
sníst cokoli, co na ně zbyde po těch nad nimi. Vězni se každý měsíc přemisťují,
takže průběžně přičichneme výrazně odlišným situacím panujícím na různých
patrech, a tahle fantastická, tísnivá a zlověstná exkurze vrcholí hrdinovým
rozhodnutím pokusit se o něco, o co se ještě nikdo před ním nepokusil. Člověk
by se chtěl dozvědět víc, avšak na všechno snímek neodpovídá a navíc si ve svém
fikčním světě vytváří vlastní logiku, podle níž je potřeba hrát a příliš ji
nerozporovat. Výtečně napsaná, nekompromisní, brutální, úderná, napínavá (a
místy dokonce i vtipná) a vtahující alegorie, vnímající lidskou společnost jako
sebranku hladových sobců, s chytrými dialogy, výbornými znepokojivými
momenty a inovativním prostředím, atraktivním svou odporností i jasným a
jednoduchým mechanismem, jímž se řídí. V jednoduchosti je krása – zde to
platí určitě.
The Wonderland
(Keiiči Hara, Japonsko) – Anime variace na Louskáčka/Letopisy Narnie o středoškolačce,
která se coby vyvolená dívka z dávného proroctví musí vypořádat s krizí
sužující kouzelný paralelní svět, v tomto případě spočívající
v nedostatku vody. Jednoduchý příběh o cestě hrdinů z bodu A do bodu
B stojí na vizuálních nápadech, obsahuje i výraznou ekologickou tematiku
(malebné vesničky s ovcemi v kontrastu se začouzeným městem a průmyslovou
metalurgií) a vrcholem je emocionální závěr opředený originální mytologií. Film
jako celek však postrádá dramatičnost i napětí (hrdiny nikdy nic doopravdy
neohrozí) a navíc působí poměrně obyčejně, jako obměna již mnohokrát viděných
motivů. Příjemná pohádka, vhodná i pro děti, mírně nadprůměrná čistě jen díky
obrazové stránce.
Carmilla (Emily
Harris, Velká Británie) – Viktoriánské drama se točí kolem dospívající dívky,
žijící na rodinném panství podle zajetého režimu a svazujících pravidel, které
jí dělají ze života strohou a ubíjející repetitivní rutinu (a stejné pocity
jsou prostřednictvím podobně upjatého a úmorného vyprávění přenášeny i na
diváka). Trochu vzrušení s sebou přinese až příjezd neznámé krásky
hrdinčina věku, která měla opodál nehodu s kočárem a trpí ztrátou paměti.
Komorní dobový film, lákající na potenciální zakázanou lesbickou romanci a ďábelské
prvky, však zůstává jen u pouhého příslibu a opatrných náznaků a kromě toho už
nenabízí nic dalšího, jen ambivalentní rozuzlení s motivy předsudků a
strachu z neznámého, které po hodině a půl slaboučkého příběhu o touze vymanit
se z okovů asketického prostředí a konečně žít naplno za příliš uspokojivé
považovat nelze. (50%)
Luz (Juan Diego
Escobar Alzate, Kolumbie) – Do prostředí horské uzavřené hospodářské komunity
zasazené drama, v němž tři dospělé mladé ženy poslouchají příkazy a kázaní
svého otce, falešného proroka, který se je snaží uchránit před Ďáblem a jeho
pokušeními. Jde o film obrazově i herecky působivý, leč obsahově silně
problematický a zakletý v hromadě metafor a symbolů, které nelze příliš
chápat, musejí se pouze interpretovat, a těžko říct, jestli se v nich
neztrácí i sám režisér. Jako kritická úvaha o víře, Bohu, Ďáblu a o tom, jaké
škody a zlá zvěrstva může náboženská víra napáchat, když se jí člověk příliš
poddá, to funguje, nicméně celou dobu to akorát ukazuje variace na jednu a tu
samou myšlenku a s velmi pozvolnou gradací to na sebe kupí různé
ambivalentní a mnohovýznamové události, zatímco divák s každou další
minutou čím dál rozmrzeleji čeká na pointu, která se však nedostaví. Jedna
z postav ve filmu říká, že věci, které se týkají Boha, jsou složité. Což
je pravda, ale také by mohly být alespoň trochu záživné a mělo by se
v nich dát alespoň základně vyznat.
Bodies at Rest (Renny
Harlin, Čína/Hong Kong) – Béčkový thriller s výhradně asijskými herci v režii
tvůrce Smrtonosné pasti 2 a žraločího
thrilleru Útok z hlubin. Příběh o
pracovnících ultra-moderní rozsáhlé márnice, kteří se na Štědrý večer potýkají
s ozbrojeným přepadením, nedává smysl už v základním námětu a sestává
z tuctového akčního pobíhání a zápasení postav po chodbách,
kancelářích a mrazicích halách, které je sice natočené příjemně svižně a energicky,
leč logiky a věrohodnosti v chování hrdinů a realizaci konkrétních situací
příliš nepobralo. Stupidní záporáci, naivně kladní hrdinové, neustále se
pokoušející ozbrojené útočníky za každou cenu přelstít, i celkový feeling filmu
připomínají leckteré akční thrillery z 90. let. Pokud vypnete mozek, může vám
snímek posloužit i jako poměrně zábavně se vyvíjející jednohubka, víc od něj
však čekat opravdu nelze.
Mutant Blast
(Fernando Alle, Portugalsko/USA) – Portugalský film v produkci studia
Troma. Primitivní krvavá kravina, kombinující bez ladu a skladu zombies,
supervojáky, radioaktivní mutanty a vzájemnou nevraživost langust a delfínů.
Zápletka se záchrannou misí a armádními experimenty slouží jen jako záminka pro
sled praktických gore efektů, doplněných o několik absurdních nápadů,
z nichž některé jsou tak ujeté a bizarní, že skoro stojí za pozornost
(např. dvoumetrová krysa stříkající z bradavek kyselinové mléko). Obecně
jde ale o totální filmařskou skládku se sebeparodickými hereckými výkony,
rekvizitami dělanými na koleni a stupidními dialogy, skýtajícími více
nezáměrného humoru než záměrného. Režisérovi a scenáristovi se nedá upřít
určitá míra tvůrčího nadšení a schopnost natočit film s celkem svižným tempem,
takže se člověk alespoň nenudí, jedinou další devízou snímku je nicméně to, že
se můžete zasmát tomu, jaká je to blbost.
Žádné komentáře:
Okomentovat