3 from Hell (Rob Zombie, USA) – Po čtrnácti letech se Rob Zombie vrací ke své exploatační sérii o rodince Fireflyových, anti-hrdinech filmů Dům tisíce mrtvol a Vyvrženci pekla. Ty nyní nechává povstat z mrtvých (byť ne ve zcela původní sestavě) a dává jim ještě jednu příležitost zařádit si a rozjet pořádný teror. Výsledkem je však zastaralá skládka vyžilých, otravných a užvaněných šílenců se schematickým a přímočarým dějem, který se skládá ze tří částí – úvodní breaking news pasáž nás zasvětí do situace, následuje špásování s ředitelem věznice a po něm přichází mexický mejdan, který působí, jako by ho Rob Zombie připsal po zjištění, že mu dosavadní materiál nevystačí na celovečerní film. I tak ale snímek stojí výhradně jen na brutalitě a okázalé odpornosti titulní pekelné trojice, z níž však dělá cool zabijáky, kterým by se mělo fandit, což je v dnešní době kriticky natáčených filmů a seriálů o rozkrývání komplexní psychologie vraždících maniaků přinejmenším zpátečnické. Uspokojit tak Rob Zombie dokáže jen ty nejvěrnější fanoušky, jimž bohatě stačí ke štěstí trocha stylově natočené krvavé řezničiny a návrat jejich oblíbených postav, které ale v podstatě dělají pouze to, co vždycky, a ve volných chvílích hrají karty nebo se dohadují, kdo z nich je víc jako Bogart. 3 from Hell je stejně vyčpělá mizérie jako to klaunské vystoupení ve druhé části filmu, které také přišlo, aniž by se o něj někdo prosil. A jak také dopadlo. (40%)
Suicide Tourist (Jonas Alexander Arnby, Dánsko) – V ponurém dramatu herecky exceluje Nikolaj Coster-Waldau coby pojišťovák s nádorem v mozku, jemuž v sebevraždě brání akorát myšlenka na milující manželku (a také to, že mu do každého pokusu o zabití vždycky zrovna něco vleze). Aby mohl odejít ze světa v klidu, rozhodne se vydat do horského hotelu specializovaného na asistované sebevraždy svých hostů, o němž se náhodou dozví, a v němž hotelový personál pečuje o blaho klientů, podává jim halucinogenní čaj a vůbec se jim snaží celý ten umrtvovací proces co nejvíce zpříjemnit. Divák ale na příjemné pocity nemůže ani pomyslet – postavami filmu jsou bezradní, depresivní a psychicky zlomení jedinci, pochybující o svém rozhodnutí, nelineárně vyprávěný příběh má silně pohřební atmosféru a obraz je věčně šedivý a zamlžený. Kromě toho ale film už nenabízí nic dalšího a podobně jako jeho hlavní hrdina nemá příliš jasno v tom, co by si měl sám se sebou počít. K debatám o morálních aspektech sebevraždy kupodivu prakticky nevybízí, graduje neuvěřitelně pomalu a přes různé znepokojivé náznaky se nakonec dopracuje téměř až do žánru thrilleru, nicméně ani to mu příliš nepomůže, protože nakousnuté zvraty už nikdy nedokousne a namísto poměrně uspokojivé pointy (která se celou dobu nabízela) doklopýtá jen k neurčitému a interpretačně otevřenému závěru. (50%)
Fractured (Brad Anderson, USA) – V napínavém thrilleru z produkce Netflixu a od režiséra filmů Mechanik a Tísňová linka hraje Sam Worthington otce od rodiny, který odveze svou ženu a jejich zraněnou šestiletou dceru do nemocnice, pak si zdřímne v čekárně, a když se probudí, tak jeho rodina není k nalezení a nikdo z doktorů ani ostatní personál si ji nepamatuje. Děj je podobně vystavěný jako Tajuplný let s Jodie Foster, přičemž také nechává diváky neustále na pochybách, jestli je hlavní hrdina zmatený a halucinacemi trpící blázen, nebo jestli je ta nemocnice součástí nějakého obřího farmaceutického spiknutí a všichni mu v ní akorát lžou. Snímek po celou dobu lavíruje mezi oběma možnostmi, což udržuje celkem stabilní míru nejistoty, čemuž přispívá i několik pozoruhodných zvratů. Silný závěr kazí akorát to, že při zpětné rekonstrukci toho, co se ve filmu dělo a co kdo říkal, dojdete k velkému množství scenáristických nedostatků a lapsů, kdy film musel být záměrně nekonkrétní a nejednoznačný, aby mohl být dostatečně dramatický a neodhalit pravdu až moc brzy. Pro někoho to možná bude ve výsledku až příliš vykonstruované a hloupé, podívaná je to ale atraktivní a vtahující a režírovaná i zahraná je solidně. (70%)
The Forest of Love (Sion Sono, Japonsko) – Básník, scenárista a režisér Sion Sono dostal zřejmě na Netflixu volnou ruku a natočil dvě a půl hodiny trvající extravagantní kompilát svých obvyklých motivů. Školačky skákající ze střech připomenou jeho Kroužek sebevrahů, postavy amatérských filmařů zas Hrátky s peklem, ze všeho nejvíc ale film The Forest of Love (extrémně volně inspirovaný skutečným případem nějakého sériového vraha) evokuje jeho čtyřhodinový epos Pod vlivem lásky, a to nejen řadou společných témat (vliv přísné konzervativní rodičovské výchovy na perverzní sklony potomků, sexualita a partnerské vztahy založené na násilí a moci, postava se silným kultem osobnosti), ale i svébytným stylem vyprávění, založeném na proudu volných asociací. Příběh je téměř nepopsatelný, leč vyskytuje se v něm lesbická verze Romea a Julie, milostný čtyřúhelník tří dívek (z nichž dvě jsou sestry) s charismatickým a manipulativním lamačem srdcí, romantická zápletka točící se kolem mince v hodnotě padesáti jenů, mučení elektrickým proudem a porcování lidí v mixéru. Výstřednímu žánrovému mixu pak nechybí emocionální přepjatost, teatrálnost hysterických hereckých výkonů a výrazné prvky nonsensu, upomínající na absurditu světa. Pozoruhodně bizarní věc, jejíž režisér ale tentokrát jen variuje sám sebe a nic nového nevytváří. (60%)
Daniel isn´t Real (Adam Egypt Mortimer, USA) – Thriller s hororovými prvky o mladíkovi (Miles Robbins), jemuž se zjevuje jeho imaginární kamarád z dětství (Patrick Schwarzenegger), který ho nabádá ke špatnostem a postupně přebírá kontrolu nad jeho činy i nad jeho tělem. Standardnímu příběhu o vypořádávání se s vnitřními běsy ve stylu Jekylla a Hyda kralují slušné výkony neokoukaných herců a poměrně inovativní mytologie imaginárních přátel a démonů, jimiž jsou ovládáni (pravděpodobně lépe uchopená v knize, podle níž je snímek natočen). Poměrně rutinní režie vystačila na několik pozoruhodných scén, nicméně to hlavní, co by mělo šanci film udělat skutečně výrazným, není schopna dostatečně využít, kvůli čemuž snímek působí i přes několik zajímavých a neotřelých nápadů poněkud zapomenutelně. (60%)
Guns Akimbo (Jason Lei Howden, Velká Británie/Nový Zéland) – Zběsilá akčně-komediální jízda na kokainu a steroidech, v níž Daniel Radcliffe, nedobrovolně se účastnící online-streamované zabijácké hry/reality show, pobíhá po městě v županu a s pistolemi přišroubovanými k rukám. Je to hrozná blbost, ale naštěstí není tak stupidní a dementní, jak to zní. Prim tu hraje Radcliffův roztěkaný výkon, hromada hlášek a extrémního humoru a divoká režie, podpořená mimořádně kinetickou kamerou a inspirovaná estetikou počítačových stříleček. Ke konci už je to trochu ubíjející, ale jinak jde o nesmírně zábavnou, nevídaným tempem disponující a audio-vizuálně strhující podívanou pro otrlé. (70%)
4x4 (Mariano Cohn, Argentina/Španělsko) – Režisér a kameraman argentinských snímků Umělec a Vážený občan natočil působivý thriller o zlodějíčkovi, který při pokusu o vyloupení auta skočí na špek protřelému doktorovi, jenž si svůj vůz nechal předělat na zatemněnou a neprůstřelnou past pro případné kriminálníky. Na skromném prostoru jedné ulice a jednoho interiéru s pohonem na všechna čtyři kola vznikl inteligentně vymyšlený a zručně napsaný i režírovaný film, který se vyvíjí nečekanými směry. Začíná atraktivním námětem o člověku uvězněném s omezenými prostředky v autě a debatujícím přes palubní desku s jeho majitelem, přičemž nejprve inovativně využívá prostředí vozu k různým dramaticko-komediálním situacím, pak v prostřední části trochu vaří z vody, leč nakonec se postupnou gradací dopracuje od příběhu o udělení tvrdé lekce za krádež až k chytrému a na překvapivé zvraty bohatému kriticky-sociálnímu komentáři o životě ve městech s vysokou hladinou kriminality, o nutnosti dodržování pravidel vzájemné slušnosti a o braní spravedlnosti do vlastních rukou. (80%)
The Shed (Frank Sabatella, USA) – Horor s komediálními prvky o dvou téměř osmnáctiletých klucích, z nichž jeden žije s přísným dědečkem a ten druhý je šikanován spolužáky. A pak se v kůlně před domem jednoho z nich usídlí krvelačný upír, který by mohl jejich problémy možná vyřešit. Na podobném námětu by se dala postavit třeskutě vtipná hororová komedie, ta však dostává podobu téměř amatérského filmečku, jenž začne být trochu nápaditý až v posledních dvaceti minutách, a který působí, jako by ho natočili nadšenci, co sesmolili několik oblíbených hororových klišé (scéna, v níž někdo prožije něco hrůzného a pak se probudí a ukáže se, že to byl jen sen, tu je použita čtyřikrát) do nesoudržného příběhu s ochotnickými herci, dvěma podařenými vtipy a tunou „strašidelných“ záběrů na dřevěnou kůlnu. (40%)
The Long Walk (Mattie Do, Laos) – Mysteriózní artová duchařská historka prodchnutá magickým realismem a Návrat do budoucnosti v laoské verzi pro náročné a přemýšlivé diváky v jednom. Na jednu stranu drama o smrti, neschopnosti opustit své milované a nutnosti dopřát mrtvým důstojný pohřeb, na stranu druhou nadpřirozená sci-fi o cestování v čase (hodně umělecká), časových smyčkách, paradoxech a ovlivňování přítomnosti skrze zásahy do minulosti. Dvě příběhové linie – jedna věnovaná malému chlapci, jemuž se zjevuje duch zesnulé dívky, a druhá zabývající se týmž hrdinou o padesát let později – jsou pozoruhodně propojené a vyprávěné inovativním způsobem, do nějž je potřeba trochu investovat (časté dějové elipsy jsou mírně matoucí, i tak se ale v příběhu vyznat dá). Pevně uchopená režie, inteligentně zpracovaný děj s nepředvídatelným vývojem, nejednoznačné postavy s postupně se měnícími motivacemi a film, který nic nedá divákům zadarmo a odměňuje je pozvolně, avšak jistě. (70%)
Žádné komentáře:
Okomentovat