Hororový snímek svébytného britského režiséra a scenáristy Petera
Stricklanda (Pestrobarvec Petrklíčový)
vypráví o rozvedené černošské ženě středního věku jménem Sheila, která pracuje
v bance, bydlí v domě se svým dospělým synem a sem tam se po večerech
schází s potenciálními nápadníky, kteří odpověděli na její seznamovací
inzerát. Za tímto účelem si pořídí v sezónním výprodeji módního butiku
červené šaty – aniž by tušila, že jsou prokleté a zabíjejí své majitele (a
rozbíjejí pračky).
 |
| Zdroj fotek: acfk.cz |
Film Takové krásné šaty je
v podstatě hrdým uměleckým brakem, jenž vzdává poctu béčkovému žánru
giallo filmům – což byly zejména italské snímky s detektivní či
kriminální zápletkou, vznikající převážně v sedmdesátých a osmdesátých
letech, jejichž obvyklými charakteristickými prvky byly explicitní krvavé
vraždy, psychologické motivy šílenství či paranoie, voyeurství, sexuální tematika,
výrazný hudební podkres, silně stylizovaná vizuální složka, surrealistická
atmosféra a netradiční obrazové kompozice, často až fetišisticky zaměřené na
nejrůznější objekty či části lidského těla. Peter Strickland zahrnul všechny
tyto elementy do svého snímku ve vrchovaté míře, avšak nedal si příliš záležet
na tom hlavním – na nosném příběhu, který by dokázal dostatečně upoutat a
bavit.
To, co Sheila zažívá, je totiž založeno na několika jednoduchých aspektech
(rozhovory s puntičkářskými nadřízenými v práci, nevraživé
konfrontace se synovou nesympatickou přítelkyní, občasné večeře s osamělými
muži), jež se opakují pořád dokola a nikam moc nevedou, takže akorát toužebně
čekáte, kdy se konečně dostanou ke slovu vraždící šatičky (které jsou dost
upozaděny a dozvíte se toho o nich poměrně málo, většinou navíc jen
prostřednictvím náznaků – stejně jako o vrazích ve starých giallo filmech).
Kvůli únavně repetitivním pasážím a pramalému vývoji děje tak příběh hlavní
hrdinky ani omylem neunese stopáž celovečerního filmu a je po zhruba sedmdesáti
minutách (a i to je dost pozdě) vystřídán příběhem jiným, jehož protagonistou
je nesmělý a zakřiknutý opravář praček, jehož osudy spjaté s týmž
zabijáckým kusem oděvu jsou však ještě méně zajímavé a jsou pouze variací na
již viděné, čímž se zážitek ze sledování filmu ještě více ředí. Jako kolovrátek
působí i napříč celým snímkem přítomná kritika kapitalistického mamonu,
bezduché komercializace a vlivu reklamy na slaboduché masy zákazníků, jíž je
sdělována v podstatě jedna a ta samá myšlenka stále dokola.
Nejsilnější dojmy z filmu se tím pádem pojí akorát s několika
detaily (znamenité úvodní titulky se střihovou montáží, která naznačí některé
aspekty budoucího dění) a s nemalým množstvím bizarních výjevů natolik
šílených a ujetých, že se jim nedá nesmát, případně nad nimi kroutit hlavou. Originální
nápady, mezi něž se řadí například odborné diagnózy rozbitých praček pronášené
ústy onoho opraváře, jež uvádějí jeho posluchače do hypnotických katatonických
stavů, nebo úchylné zázemí zmíněného módního butiku, v němž pracují
perverzní prodavačky vyjadřující se ve vzletných košatých větách a pořádající
masturbační orgie s krvácejícími figurínami, sice uvíznou v divácké
paměti na dlouho, ale přestavují do značné míry jen samoúčelné imaginativní
výplody, pro děj filmu zcela nepodstatné.
Audio-vizuálně uhrančivý snímek se tak i přes přítomnost řady pozoruhodných
nápadů místy neskutečně vleče (dvě hodiny jsou pro tento typ filmů vážně
příliš, nějakých plus mínus 80 minut by bylo podstatně schůdnějších) a celkově
jde kvůli triviálnímu, nesoudržnému a rozbředlému příběhu (resp. dvojici
příběhů), na něž jsou následně navěšeny nahodilé, nikam nevedoucí a neustále se
opakující motivy, především o mimořádně netradiční video-artovou retro
přehlídku výstředních scén, kterou lze ocenit pouze ve stylu guilty pleasure jako
atmosférickou bizarnost s osobitým formálním pojetím.
Žádné komentáře:
Okomentovat